„Nechci, aby spoluhráči skládali jen proto, že jim k tomu poskytnu dostatečnou svobodu,“ říká legendární kytarista Al Di Meola v rozhovoru pro Harmonii.
V září zavítal Al Di Meola na JazzFestBrno, aby se svým elektrifikovaným projektem zavzpomínal na svá nejslavnější alba, jakož i na hudbu Coreových Return To Forever. Před koncertem jsme měli možnost popovídat si o slavných starších albech i o nejnovějším albu Twentyfour.
Vaše současné turné se jmenuje Electric Years. Když jsme si povídali před devíti lety, řekl jste, jak vždy oznamujete publiku, že vás vidí s elektrickou kytarou naposled. Zdá se, že to není úplně pravda. Jak to tedy je?
Na turné Electric Years vzpomínám na minulost, vracím se do úplných začátků Return To Forever. Také máme v repertoáru pár skladeb z mých prvních tří alb a pár věcí z mého posledního alba Twentyfour. Lidé mají o tuto starší hudbu stále zájem.
Jak vzpomínáte na svůj první koncert s Return to Forever?
Hráli jsme v Carnegie Hall, což bylo to nejprestižnější místo, kde se tehdy dalo hrát. Bylo mi jen devatenáct a připadalo mi to jako surrealistický životní zážitek. Byl to naprostý začátek mé kariéry, stal jsem se součástí kapely, jež byla lídrem stylu fusion. Koncert byl vyprodán, měl jsem jen dva tři dny na nacvičení repertoáru. Byl to velký šok, zvláště pro mé rodiče, protože jsem ještě studoval na hudební škole a najednou jsem měl hrát v Carnegie Hall. Když jsem jim řekl, že budu hrát v Carnegie, mysleli si, že si z nich dělám legraci.
Měl jste velkou trému?
To jsem tedy měl! Takovou, že jsem si vytáhl stojan na noty tak vysoko, abych neviděl na publikum.
Jak naopak vzpomínáte na poslední koncert s Return To Forever?
Hráli jsme v New Yorku, nedaleko Washingtonova mostu, ve velmi velkém sále, kde obvykle probíhala náboženská kázání. Hráli jsme dva večery po sobě a myslel jsem si, že hrajeme jeden z našich běžných koncertů.
Vůbec jste netušil, že se blíží konec?
Měl jsem jen zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Ale víte, Chick nikdy nevydržel při něčem dlouho, neustále přicházel s novými nápady – zkusme toto, zkusme tamto. A uprostřed toho všeho chtěl zase něco jiného. Jeho touhy a představy se pořád měnily, chtěl hrát každou chvíli s někým jiným. Bylo to jeho velké plus a zároveň minus.
Co jste se od něj za ten krátký čas stihl naučit?
Chick mě hudebně v mnohém inspiroval. Dával všem hodně svobody, ale při hraní svých kompozic vyžadoval od hráčů naprostou přesnost. Stejně to mám se svými skladbami i já, v tomhle jsem se ho snažil co nejvíce napodobovat. Myslím si, že byl dobrým lídrem, ale měl jisté rezervy v oblasti byznysu. Skládal pro kapelu úžasné skladby, díky nimž se stali Return To Forever jednou ze tří vedoucích kapel v žánru fusion. Z těchto tří jsme na tom byli po kompoziční stránce nejlépe my.
Na albech kapely Return To Forever dával Chick prostor také ostatním členům pro jejich vlastní skladby. Dělal jste to ve svých vlastních kapelách podobně?
Kdysi do jisté míry ano. Ale já se chci vždy účastnit procesu skládání hudby, hudba se mi musí vždy líbit. Nechci, aby spoluhráči skládali jen proto, že jim k tomu poskytnu dostatečnou svobodu. Hrozí totiž riziko, že jejich hudba nezapadne do celkového ducha alba. Kdybych byl já na Chickově místě, nedovolil bych, aby byla hudba Al Di Meoly na mém albu, protože jsem ještě neměl dost skladatelských zkušeností.
Po odchodu z Return To Forever jste měl své vlastní kapely s víceméně stálým jádrem.
V úplných začátcích jsem udělal správná rozhodnutí a hrál se mnou bubeník Steve Gadd a basista Anthony Jackson, parádní rytmická sekce. Hrál s námi také Jan Hammer a Barry Miles. Všichni tito hudebníci byli později tak vytíženi, že jsem si nemohl dovolit, aby hráli na mých šňůrách. Takže to bylo správné rozhodnutí a díky němu hrají na mých albech ti nejlepší muzikanti.
Ve vaší současné kapele hrají také muzikanti, se kterými se už nějakou dobu znáte.
Philippa Saissea jsem představil hudebnímu světu, když mu bylo dvacet let, hrál v mé první kapele už v roce 1978. Je skvělé mít staré spoluhráče znovu ve skupině. Gumbi Ortiz se mnou hraje už více než pětatřicet let. Richie Morales je veterán, jeden z nejlepších fusion bubeníků, ale tento repertoár se mnou ještě nehrál, zaskakuje za jiného bubeníka. Nejnovějším členem kapely je náš basista Dave Lowery, který s námi dnes hraje první koncert.
Když jsme si před léty povídali, bylo na světě vaše první beatlesovské album All Your Life. Mezitím jste nahrál další album se skladbami Beatles – Across The Universe. Byl váš přístup k aranžování na těchto dvou albech odlišný?
První album mělo být původně akustické sólové album, bez jiných hudebníků, s jednoduchou produkcí. Byl jsem odhodlán nepodlehnout pokušení přidat další nástroje, ať už přímo ve studiu nebo v postprodukci. Perkuse jsem hrál jen prsty na tělo kytary. Albem jsem si splnil svůj sen. Pokud bych nahrávku nepojal tak komorně, vznikla by úplně jiná hudba. Udělal jsem tak album, které se lišilo od dalších tisíců alb s hudbou Beatles od jiných interpretů.
Na rozdíl od první desky druhou jsem chtěl udělat s větší produkcí a větším počtem muzikantů. První album jsem nahrával ve studiu Abbey Road, kde jsem neměl tolik času jako v případě alba Across the Universe, které vznikalo v mém domácím studiu. Abbey Road je nejdražší studio na světě a z tohoto důvodu jsem si nemohl dovolit moc experimentovat. Koncept prvního alba byl dost ojedinělý, prostě jen já a kytara.
Biografie
Al Di Meola
Jeden z největších kytaristů všech dob, Al Di Meola působí na hudební scéně od sedmdesátých let, kdy se stal členem slavné Coreovy kapely Return To Forever. Od té doby nahrál více než třicet alb a odehrál stovky koncertů na nejprestižnějších světových pódiích. Na svém kontě má čtrnáct ocenění časopisu Guitar Player. Di Meola je slavný také díky fenomenální kytarové technice a skladatelskému stylu, v němž spojuje jazzové prvky s hudbou Středomoří a Latinské Ameriky.
Celý rozhovor si přečtete v časopise Harmonie 11/2024
