Když jsem letos v únoru poprvé měla možnost mluvit s tímto mladým temperamentním dirigentem, rychle jsem pochopila, že nebudu dělat rozhovor jenom já s ním, ale i on se mnou. Třicetiletý Alan Buribajev, šéfdirigent švédského Norrköpingského symfonického orchestru (dále SON) působí od první minuty přátelsky, bezprostředně a zvědavě. Ptá se na všechno možné o Česku a o české hudbě, má obdivuhodný přehled o evropské historii a literatuře. Přemýšlí velmi analyticky a nahlas. Při obědě v jídelně koncertní haly si nejprve naloží obrovský kopec všeho možného na talíř a pak nad ním žertuje, ale najednou se zeptá: „Četl jsem nedávno Kunderu. Kdo to vlastně byl ten Slánský?“ Se zájmem poslouchá a je vidět, že minulost jeho rodného Kazachstánu z něj dělá nám Čechům spřízněnou duši. Když si pak stoupne před orchestr, už při generálce vidím, že se večer bude dít něco mimořádného. O úspěchu premiéry Martinů Symfonických fantazií v Norrköpingu se SON, zařazené do projektu Martinů Revisited, pod jeho taktovkou jste si mohli přečíst v HARMONII 4/2009. A protože SON se svým šéfdirigentem přijíždí v listopadu na turné do České republiky, vzniká náš rozhovor. Dopoledne po zahajovacím koncertu sezony v Norrköpingu ve mně ještě zní hudba včerejšího večera. Kodályho Tance z Galanty podal SON s BuribaJevem jako orchestr složený z čistokrevných Maďarů. Rachmaninovy Tři symfonické tance rostly až do bravurního finále tak, že sál ani nedýchal a uvolnil se až závěrečným bouřlivým aplausem.
Podobně bouřlivé jako včera to bylo i po vaší velmi zdařilé premiéře Martinů Symfonických fantazií letos v únoru. Měla tato událost pro vás nějaké další pokračování? Samozřejmě. Jsem rád, že se toto dílo stalo součástí mého repertoáru, a to velmi důležitou. Doma jsem studoval i další Martinů symfonie z nahrávek, zatím nemám jen pátou. Velmi mne zaujala čtvrtá, speciálně její Scherzo, tou se budu dále zabývat. Ale i Třetí. A nyní na turné po České republice budeme hrát Martinů Concertino pro klavír a orchestr , takže to je také pokračování „mého Martinů“.
A ještě vzpomínka na mé první setkání se symfoniemi Martinů. V roce 1995 jsem byl v Praze na koncertě, který řídil Jiří Bělohlávek, a slyšel jsem velmi dobré provedení První symfonie. Pamatuji si její působivý začátek. Bylo to opravdu sugestivní, jakoby plné mlhy… A to je pro mne dodnes image této symfonie.
Začal jste nyní v Norrköpingu již třetí sezonu. Jak se vám při vašem temperamentu vlastně pracuje s tímto severským orchestrem? To je dobrá otázka. Doma v Kazachstánu jsem vlastně příliš nepracoval, a i dnes domů jezdím odpočívat, studovat, ale nepracuji tam. (Prvním působištěm A. B. byl německý Meiningen – pozn. autorky.) Ve Skandinávii se symfonické hudbě daří. Hráči jsou koncentrovaní a velmi dobře připravení na zkouškách, ale umí i odpočívat. To je podle mne dobrá cesta, takže přes rozdílnost mentalit se mi tu diriguje skvěle. Díky vysoké životní úrovni i úrovni vzdělání je dnes Skandinávie dobré místo pro rozvíjení intelektuálních aktivit, včetně klasické hudby.
Už při generálce Symfonických fantazií v únoru jsem si všimla, jak užíváte při práci přirovnání. Vzpomínám si, že jste muzikantům expresivně předváděl, jak si mají představit scénu ze Stalkera (sci-fi bratří Strugackých zvaná také u nás Piknik u cesty) a pak chtěl, aby zahráli určitou pasáž z druhé věty, kterou jste takto viděl. A oni to tak zahráli! (Smích) Může to být pro ně někdy překvapivé, já vím. Ale funguje to.
Připravujete se nyní na turné po České republice. Souvisí to nějak se současným švédským předsednictvím EU nebo i s něčím jiným? Jistě, souvisí. Navíc to není první turné SON po České republice. (Orchestr se představil v pražském Rudolfinu v roce 2000 – pozn. autorky). Dalším důvodem je to, že v orchestru působí již řadu let skutečný ambasador české kultury a hudby, skvělý hudebník, houslista Jaroslav Šonský. On je tím, kdo neúnavně spojuje Českou republiku a Švédsko, vytváří hudební, ale i jiné mosty mezi těmito zeměmi. Také to první turné se uskutečnilo v jeho organizaci, i letošní premiéra Martinů. A před dvěma lety, kdy se Česká republika a po ní Švédsko chystaly na předsednictví, přišel za mnou Jaroslav. „Udělejme v roce 2009 turné!“ Já i ředitel orchestru jsme tu myšlenku okamžitě přivítali a začali nad tím uvažovat. A tak začala příprava, krok po kroku. Mezitím přišla zmíněná premiéra Symfonických fantazií a od té doby cítím velmi silný zájem orchestru o Českou republiku. To je zdravé, je to pro všechny velký impuls.
Zdá se tedy, že je pro vás osobně i pro Norrköpingský symfonický orchestr turné dost výjimečnou událostí… Samozřejmě, že je pro orchestr dobré vyjet na jakékoliv turné. Ale jestliže jedeme do země proslulé skvělými hudebníky a velkou hudební tradicí, budeme také hrát pro velmi vyspělé obecenstvo. Já osobně jsem hodně zvědavý na vaše publikum. Koncerty máme v několika velkých městech: Ostrava, Zlín, slovenská Bratislava, kde jsme součástí Bratislavských hudobných slávností, Hradec Králové. V Praze je náš koncert v abonentní řadě České filharmonie, nejlepšího orchestru v zemi, a to je pro nás velmi zavazující. Navíc máme záštitu švédské velvyslankyně Catherine von Heidenstam, protože naše turné je jednou z hlavních kulturních akcí Švédska v Česku během předsednictví.
Jak probíhala volba programu tohoto „českého“ turné? Úspěch Symfonických fantazií nám otevřel dveře a potvrdil další volbu díla Martinů. Vybrali jsme Concertino pro klavír a orchestr , sólistkou bude výborná brazilská klavíristka Patrícia Bretas (viz HARMONIE 3/2008 a 10/2009) . Dále uvedeme dva reprezentativní opusy severské hudby. Je ovšem velká otázka, zda hrát Martinů na turné v ČR. Nádherná hudba, ale je to jako nosit sovy do Athén (smích) . Znáte tohle přísloví také? Ale už proto, že jsme se stali součástí projektu Martinů Revisited, nesmíme tuto příležitost ztratit.
U nás se také říká nosit dříví do lesa… Ale severský repertoár dřívím do lesa rozhodně nebude, v Česku je slyšet dost sporadicky. Představíme se Symfonií Singulière Franze Berwalda, velkého švédského skladatele, národního romantika, a druhou Sibeliovou symfonií s překrásnou druhou větou. V této hudbě já osobně cítím dokonce cosi slovanského.
Berwaldova hudba u nás opravdu téměř není známa. Věděli jste to při přípravě programu? Na tuto otázku vám asi nejlépe odpoví Jaroslav Šonský, program jsme konzultovali společně.
Jaroslav Šonský: Začátkem 70. let působila v Praze jako švédská velvyslankyně Agda Rössel, velmi výrazná osobnost. Měla ráda hudbu, znala se s mnoha českými hudebníky. Kontaktovala tehdy profesora Sýkoru, který pak věnoval večer v Divadle Hudby právě dílu Franze Berwalda. Tam jsem poprvé jako čerstvě graduovaný student AMU slyšel jeho Symfonii Singulière. Přesto, že od té doby uběhlo více než 30 let, je švédská hudba pokud vím, v České republice pořád tak trochu raritou. Koncerty SON se tedy pro mne, po tak dlouhém odstupu, kdy do Česka právě tuto Berwaldovu symfonii přivážíme, pomyslný kruh uzavírá.
A naopak, jak je to nyní s hudbou Martinů ve Švédsku? Jaroslav Šonský: Souhlasím s Alanem, že nyní dochází k zajímavému momentu. Dá se uvažovat o tom, že by v SON mohla vzniknout jakási nová tradice v interpretaci Martinů na severu. Nesmíme zapomenout, že již před příchodem Alana Buribajeva orchestr doma v Norrköpingu i v dalších švédských městech velmi úspěšně interpretoval Martinů 1., 3. a 5. symfonii. Po únorových Symfonických fantaziích Martinů dostala hudba, dá se říci, ve Švédsku další velký impuls.
Je možné, že by se SON mohl tímto směrem tak trochu specializovat? Alan Buribajev: Budu o tom uvažovat. Nelze asi slíbit, že to bude „český Martinů“, ale jak se v debatách shodujeme s Jaroslavem, snad to ani není nutné. Hlavní je, aby naše interpretace zaujala posluchače a byl to pro ně zážitek.
Víte, co řekl po vaší premiéře Symfonických fantazií Václav Riedlbauch? (Vedením SON byl pozván ještě jako ředitel ČF – pozn. autorka) Ne, to nevím.
Řekl, že to sice nebylo úplně české, ale zato to bylo fantastické… Vaše kariéra se rychle rozbíhá, jste nyní šéfdirigentem u dvou orchestrů, SON a v Holandsku u Brabantského filharmonického orchestru. Co vás čeká v nejbližší budoucnosti? V této sezoně máme se SON i další významné koncerty. Jsme součástí mahlerovského festivalu ve Stockholmu, kde hrajeme jeho 7. symfonii. V té příští bych rád SON představil v rodném Kazachstánu, plánujeme také koncert ve Vídni. Jsem sice dost zaměstnán, ale od podzimu 2010 jsem přijal ještě nabídku na pozici šéfdirigenta v Dublinu u RTÉ National Symphony Orchestra. Proto jsem zrušil další pozvánky kromě několika dnů v Japonsku a v Norsku a budu se věnovat intenzivně těmto třem orchestrům. S každým chci pracovat naprosto individuálně. Vždyť lidé jsou velmi různí a já nemám rád, když se stejný repertoár hraje všude. Bude to asi dost náročné, ale těším se na to a je to pro mne velká výzva.
Kazašský dirigent Alan Buribajev se narodil v roce 1979 v hudební rodině. Studoval na Kazašské státní konzervatoři hru na housle a dirigování, v němž pokračoval ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst u profesora Urose Lajovice. Vítězství v soutěži Lovro von Matačiče v Záhřebu mu vyneslo mezinárodní pozornost a pozvání k řadě evropských orchestrů. V roce 2001 získal zvláštní cenu v kodaňské Malkově soutěži za pozoruhodný talent a zvítězil v soutěži Antonia Pedrottiho. V letech 2004 – 2007 působil jako generální hudební ředitel v operním divadle v Meiningenu (Německo). Dirigoval zde rovněž symfonické programy. V sezoně 2007 – 2008 debutoval v lipském Gewandhausu, pravidelně spolupracuje s Filharmonií Oslo, Drážďanskou filharmonií, dirigoval též Londýnskou filharmonii, Národní velšský orchestr BBC, Melbournské a Baltimorské symfoniky, Stockholmskou filharmonii, Dánský národní symfonický orchestr a další významné orchestry, spolupracuje i s Národní operou v Lyonu. Od roku 2007 je šéfdirigentem Brabantského filharmonického orchestru v Holandsku a současně SON ve Švédsku.
Norrköpingský symfonický orchestr (SON) je jedním z pěti švédských velkých symfonických orchestrů, vznikl v roce 1912. Od roku 1994 sídlí ve velmi krásné koncertní a kongresové hale Louise de Geera. Vznikla originální rekonstrukcí bývalé papírny ve zdejší industriální zóně, dnes přeměněné v kulturní centrum města Norrköping (140 km jižně od Stockholmu, asi 130 000 obyvatel). V SON působila řada významných dirigentů, např. Herbert Blomstedt, Okko Kamu nebo Franz Welser-Möst. Jako hlavní hostující dirigenti zde působili Leif Segerstam a Daniel Harding. Častým hostujícím dirigentem je Michail Jurowski. Od roku 2007 SON vede Alan Buribajev. Orchestr nahrává pro společnosti BIS, CPO, Denon, Simax.
Turné SON: 21. 11. – Ostrava, 22. 11. – Zlín, 23. 11. – Hradec Králové, 25. 11. – Bratislava, 26. a 27. 11. Praha – Rudolfinum
