Španělský vokální a instrumentální soubor staré hudby La Grande Chapelle je známý především díky svým prvotřídním nahrávkám, které získaly několik prestižních mezinárodních ocenění za svou kvalitu a uměleckou náročnost. V pondělí 13. září se představí na Svatováclavském hudebním festivalu se zbrusu novým programem španělské hudby pro královskou kapli.
Jako umělecký šéf La Grande Chapelle, ale také jako pedagog a muzikolog se věnujete propagaci zapomenutého španělského hudebního dědictví. Váš interdisciplinární přístup vedoucí od perfekcionistického vědeckého výzkumu až po vynikající koncerty a nahrávky je jednoduše obdivuhodný. Váš nový program Hudba pro královskou kapli je sestaven z děl španělské hudby 17. století. To je, dá se říci, už samo o sobě kapitola českému publiku neznámá, přesto: zazní navíc díla i v novodobé premiéře? Na úvod je důležité si zkusit představit sílu a rozmach španělské monarchie v 17. století. Jak řekl poslední císař Svaté říše římské Karel V., během jehož vlády Španělsko získalo americká území: „Nad mojí říší Slunce nezapadá…“ – „En mi imperio, no se pone nunca el sol…“ Mnoho historiků zdůrazňuje tu nejkrutější část dobytí Ameriky, genocidu, drancování, slavnou „temnou legendu“. Nicméně mimo zmíněnou nadvládu a násilí nemůžeme zapomenout na obrovský kulturní přínos Španělska pro moderní dobu. Soudnictví, divadlo, výtvarné umění… a také hudba zažily obrovský rozkvět. Za vlády Filipa III., Filipa IV. a Karla II. – to byl opravdu zlatý věk pro umění a literaturu. Slavná jména jako Rubens, Velázquez, Giordano a Calderón de la Barca se těšila podpory rakouského dvora. Divadelní a hudební produkce pak sloužily k reprezentaci síly koruny.
Program, který nabídneme, se zaměří na nejreprezentativnější skladatele španělského dvora 17. století, od lyrického Hidalga po neklidného Duróna. Repertoár se zaměřuje na kastilské žánry: tonos, věnující se opěvování božské lásky, a villancicos, určený různým náboženským slavnostem. Všechna ta díla z královské kaple znovuoživila právě naše La Grande Chapelle v posledních letech prostřednictvím svých koncertů a premiérových nahrávek.
A novodobé premiéry? Ano, na SHF si diváci budou moci poslechnout tři vynikající díla Carlose Patiña, která dosud vůbec nezazněla.
Mohl byste pro představu popsat, jak velké jsou rozdíly v barokním repertoáru ve Španělsku, Francii a Itálii v tomto 17. století? A stejně tak v tzv. autentické interpretaci mezi vaším souborem a ansámbly v cizině? Toto je velmi složitá otázka, na kterou nelze odpovědět několika slovy. Pokusím se to však zjednodušit – v průběhu 17. století se rozdíly mezi styly vyvíjely a hodně měnily. Jsou zde tendence tvrdit, že v osmnáctém století docházelo ke standardizaci hudebních charakteristik, které přejaly italský styl (ačkoli to můžou být nuance), k tomu však nedošlo najednou v roce 1700… Sedmnácté století bylo stoletím, ve kterém se na jedné straně objevovaly snahy klást důraz na národní identity a na straně druhé zde existovala velká evropská mobilita, která samozřejmě podporovala výměnu a míchání stylů. V zemích, jako je Španělsko, Francie nebo Itálie, probíhaly podobné procesy a zároveň ale také zcela odlišné. V instrumentaci lze nalézt společné body, ale také dobové a místní rozdíly, dané zvyklostí každé instituce nebo každého dvora. Například použití harfy v rámci continua ve španělské hudbě je takto typické. Naopak užití kytary, více spojené se španělskou hudbou na začátku století, se rozšířilo během století do Francie a Itálie. Jak je zřejmé, nemůžeme hovořit o porovnatelných tradicích. Nicméně je zde však mnoho fenoménů propustnosti a také hledání některých společných či podobných cílů. Španělská divadelní tradice spojená s tono nebo villancico, ve které hrály hlavní roli ženské hlasy, se nakonec upevnila v rámci pokusů o vytvoření opery ve španělském jazyce. Velmi odlišné, ale téměř paralelní jsou pokusy o vytvoření opery (tragédie lyrique) ve francouzštině, s důrazem na recitativy, které hispánské hudební divadlo však nesdílelo (i díky jinému uspořádání a používání hlasů). Zatímco italská operní tradice, která si již daleko déle žila svým životem, sledovala další inspirace v souběžných cestičkách. Zároveň exportem jejích stylových rysů docházelo k napodobování právě italského stylu v dalších částech kontinentu.
Pokud jde o (nesprávně pojmenovanou) „autentickou“ interpretaci, samozřejmě se řídíme kritérii historicky poučeného hudebního provozu. Snažíme se přizpůsobit maximum historické věrnosti s využitím původních pramenů (hudebních, dokumentárních nebo ikonografických zdrojů), abychom tuto hudbu oživili v zasazení do kontextu. Osobně jsem velice striktní v užití instrumentace, tessitury nebo ladění (určení výšky tónu), které odpovídají hispánské hudbě 17. století. Nedělám žádné ústupky vůči údajné „exotičnosti“ naší hudby a nevhodnému používání perkusí nebo některých dalších nástrojů. Španělsko se řídilo zásadami evropské barokní hudby, pokud jde o důležitost textu a hudební rétoriky. Místní skladatelé však věděli, jak zachovat tradiční prvky naší hudby. To je také důvod, proč je tak důležité provádět „španělsky-hovořící“ hudbu se „španělsky-hovořícími“ zpěváky. Skladatelé jako Hidalgo nebo Durón kladli velký důraz právě na básnický text, nikoliv na instrumentální virtuozitu nebo koloratury. K provedení historicky poučené interpretace španělské barokní hudby je tedy nezbytné vycházet z této premisy.
Motto La Grande Chapelle zní: „zkoumat vztah mezi hudbou a literaturou španělského zlatého věku“ – co všechno si pod tím představit? Přesně: stejně jako v Itálii šestnáctého století je to právě slovo, které zde velí hudebnímu diskurzu. Ať už v kostele, sále nebo divadle, skladatelé ilustrují text všemi dostupnými prostředky. Španělsko mělo také fantastickou literární tradici, reprezentovanou žánry jako romance, zéjel či villancico, ale i dramatickou. V 17. století navíc literatura prožívala zářné okamžiky díky největším géniům literatury, jakými byli Cervantes, Lope de Vega, Tirso de Molina, Calderón de la Barca či Quevedo, kteří v podstatě všichni žili jako sousedé na jednom místě v Madridu. Skladatelé měli k dispozici „arzenál“ básní a dramatických děl jako jen na několika málo místech v Evropě. A hispánská monarchie, naštěstí, povzbuzovala spolupráci a financovala premiéry komedií nebo hudebních slavností, které pro ni nakonec fungovaly jako „propagandistická zbraň“.
Vytvořili jste svoji vlastní nezávislou nahrávací společnost Lauda, se kterou se specializujete na vytvoření nahrávek s neobvykle velkým hudebním a muzikologickým zájmem. To je velice zajímavé – mohl byste představit své pohnutky, které vás vedly k vytvoření tohoto labelu a na jaké album se momentálně můžeme těšit? Od založení ansámblu (2005), pro nějž jsou hudební objevy jejich premiérové nahrávky tak důležité, jsme cítili potřebu vytvořit nahrávací společnost, která by vydávala a šířila španělský vokální repertoár 16.–18. století. Cílem labelu je tedy produkovat kvalitní nahrávky na vysoké úrovni hudebního i muzikologického zájmu, a to z nezávislého hlediska. Tímto způsobem jsme byli schopni pořídit první nahrávky děl skladatelů, nepostradatelných v rámci španělské hudební tradice. Mezi klíčová alba patří Lobova mše Prudentes virgines, Romerovo Requiem, Vallsova mše Scala Aretina, Nebrovy Vespers of Confessors, skladby od Španělského bratrstva a monografie Pujoly, Galána, Hidalga, Duróna, Patiña a Rodrígueze de la Hity.
Vždy jsem si byl vědom náročnosti pro soubor, jako je ten náš, vydávat „unikátní“ nahrávky, které jdou mimo pořád dokola „omílaný“ a „populární“ repertoár vážné hudby. Významné labely jen zřídkakdy uzavírají sázky tohoto druhu… Proto riskujeme a vydáváme se na toto dobrodružství! Věřím, že existuje jen málo evropských souborů, které se bez podpory strukturálních dotací nebo stabilních vazeb na veřejné instituce mohou pyšnit seznamem vydání, jako je ten náš. V současné době pracujeme na vydání našeho 22. alba a na nahrávání dalšího (naplánovaného pár dní po koncertu u vás v České republice). Oslavujeme jím dva velké španělské skladatele 17. století – Josého de Baquedanoa a Carlose Patiña. To vše je možné díky spolupráci a podpoře Centro de Estudios Europa Hispánica (CEEH), Vyšší rady pro vědecký výzkum (CSIC), Comunidad de Madrid a Institutu pro kulturu a společnost University of Navarra, kde jsem rozvíjel svůj výzkum.
Jste exkluzívními hosty Svatováclavského hudebního festivalu, na kterém jste debutovali již v roce 2014. Koncertovali jste od té doby v Česku? Rok před pandemií, v roce 2019, jsme vystoupili v sousední Bratislavě, na Bratislavských hudebních slavnostech pořádaných Slovenskou filharmonií. Tam jsme měli to štěstí, že jsme mohli nabídnout náš program „Velikonoční večírek na piazza navona“ s hudbou Tomáse Luise de Victorii a skladatelů druhé poloviny 16. století, kteří s ním spolupracovali a spolupůsobili v Římě. Do ČR se vracíme díky Svatováclavskému hudebnímu festivalu a už teď se velice těšíme!
