V pražském Národním divadle má dnes premiéru Lohengrin ve „zrekonstruovaném“ nastudování podle inscenace uvedené na bayreuthském festivalu v roce 1967. Režijní koncepci tehdy vytvořil skladatelův vnuk a dlouholetý ředitel festivalu, Wolfgang Wagner. Letošní obnovené uvedení v Praze režíruje Wolfgangova dcera a současná spoluředitelka festivalu, Katharina Wagner. Kromě zahraničních hostů se v titulní roli představí český tenorista Aleš Briscein, který Lohengrina již několikrát úspěšně ztvárnil u nás i v zahraničí. U příležitosti premiéry jsme jej požádali o rozhovor na lohengrinovské téma.
Pane Brisceine, setkáváme se zde u příležitosti uvedení inscenace Wagnerova Lohengrina v pražském Národním divadle. Než se ale dostaneme k aktuálně připravované inscenaci, vraťme se na chvíli do minulosti, konkrétně do roku 2012. Tenkrát jste roli Lohengrina zpíval poprvé, a to na festivalu v Erlu, kam Vás pozval dirigent a režisér Gustav Kuhn. Jak na tuto zkušenost dnes s odstupem času vzpomínáte? Profesor Kuhn si na mě vzpomněl po úspěšné spolupráci na scénické verzi Janáčkova Zápisníku zmizelého pro velký orchestr, kterou jsem s ním nahrával pro Pařížskou národní operu a která byla také uvedena v rámci turné opery v Japonsku. Setkali jsme se osobně a on mi velmi konkrétně vysvětlil, proč si vybral na tuto roli zrovna mě. Lohengrin je psaný pro spinto-lyrický typ hlasu. Není to ani Tristan a ani Tannhäuser… Jsou tam dlouhé pasáže v plném hlasu ve forte a pak musíte najednou zazpívat dlouhou frázi v pianu. Já říkám, že zpívat Lohengrina, je jako vyzkoušet si běžecký maraton. Na premiéře jsem pak dostal přednost před mými dvěma německými kolegy. Kritiky na tuto inscenaci jsem měl nádherné, a proto také moc rád na tento projekt vzpomínám. Paradoxem je, že jsem musel letos nabídku na účinkování v Erlu odmítnout právě kvůli pražskému Lohengrinovi. Bohužel nebudu moci vystoupit ani v jedné z pražských premiér Lohengrina z důvodu pracovních povinností v zahraničí, které byly sjednány ještě před Lohengrinem v Praze. Národní divadlo ale naplánovalo většinu představení se mnou v příští sezoně a také se objevím ve dvou reprízách ještě do konce této sezony.
Tenkrát jste také v den premiéry poskytnul rozhovor, kde jste uvedl, že jste se na roli Lohengrina připravoval též na Accademii di Montegral v Lucce. O jakou instituci se přesně jedná a jak přesně tam vaše příprava probíhala? Accademii di Montegral založil v roce 1992 právě profesor Kuhn. Pojal myšlenku, vytvořit místo, kde se budou potkávat umělci z celého světa a vyměňovat si své profesní zkušenosti. Tato asociace si dala za úkol podporovat umělce v jeho kulturním a profesním růstu. Jsou tam ideální podmínky pro studium rolí a pěveckých partů. Je to vlastně obrovský klášter, ve kterém jsou zkušebny, jeviště a pochopitelně i hotelové ubytování s patřičným zázemím. A hlavně neskutečný klid, který skýtá okolní malebná italská krajina. Pracují zde výteční korepetitoři ze všech významných operních domů, které si můžete po dohodě vybrat. Já jsem si podle svého kalendáře domluvil týdenní bloky. Zde se i částečně zkouší produkce pro festival v Erlu. Tam bylo pro potřeby festivalu postavené překrásné moderní divadlo. Podotýkám, že akademie funguje nejen pro potřeby zpěváků, ale i režisérů, hudebníků, hudebních skladatelů atd. Pikantností je, že proslulé večerní kulturní programy jsou v režii výhradně umělců, kdy každý předvede na co má právě chuť a u vína vlastní výroby se užije spousta legrace!
Později jste roli zpíval v roce 2013 při dvou představeních v Ostravě. Jak Vám vyhovovala režijní koncepce režiséra Rocca? Nabídku na účinkování v ostravském Lohengrinovi jsem dostal od tehdejšího šéfa opery Roberta Jindry. Je to velký milovník a znalec Richarda Wagnera. Měl jsem z časových důvodů čas pouze na dvě představení, ale i tak jsem si Lohengrina v Ostravě užil. Inscenace byla myslím velmi oblíbená a i dobře obsazená po pěvecké stránce. Rocc pojal režii velmi čistě a nepouštěl se do žádných aktualizací a to se mi líbilo a divákům myslím také.
A jak to bylo vlastně s vaším – jak jste sám napsal „jumpem“ – na generální zkoušku do bavorské Statní opery? Za koho jste zaskakoval? A jak se vám v Mnichově po těch zhruba dvou letech role zpívala? Záskok v Bavorské státní opeře a ještě v roli Lohengrina se vám nestane každý den. Onemocněl tenorista Florian Vogt a tak mě moje švýcarská agentura oslovila, jestli bych si na to troufnul bez přípravy. Byla to sice výzva, ale na druhou stranu jsem tuto operu dlouho nezpíval. Večer jsem měl ještě svoje představení v Národním divadle v Praze a jako naschvál mělo druhý den letadlo do Mnichova zpoždění. Do divadla jsem se dostal asi 40 minut před začátkem. Dirigent Lothar Koenigs mi podal ruku a s úsměvem mi řekl, že se tedy uvidíme až na jevišti. Veselým momentem bylo i opětovné setkání s mojí tehdejší Elsou von Brabant, Edith Haller, která zpívá part Elsy i v pražské inscenaci. V Mnichově měla paruku, tak jsem ji tady v Praze ani nepoznal. Ale v Mnichově se mi zpívalo krásně… při představě kolik slavných Lohengrinů na tomto jevišti zpívalo přede mnou.
Zastavme se na okamžik u postavy Lohengrina. O vás je známo, že přistupujete k rolím promyšleně a s citem pro herecké podání. Jak vnímáte Lohengrina jako postavu? Co si budeme namlouvat… Lohengrin může být vcelku role spíše statická, ale záleží na výkladu a také záměru režijní koncepce. Připomeňme si třeba inscenaci právě festivalu v Bayreuthu 2014, kdy se Lohengrin zjevil mezi krysami a Elsou von Brabant propíchanou šípy. Kostým a paruka z inscenace Lohengrina 1967 zase podle mnohých připomíná tak trochu Star Trek sci-fi. Takže fantazii se meze nekladou…
Máte v opeře Lohengrin nějakou pasáž, na kterou se vyloženě těšíte? A pokud ano, na jakou a proč? Celý part Lohengrina je velmi těžký na výdrž, ale má oblíbená část je úvodní vstup Lohengrina, kdy sbor překvapeně zpívá „Ein Wunder!“ a na scéně se objevuje Lohengrin se svojí úvodní pasáží. A pak samozřejmě vyprávění o Grálu ve třetím aktu opery, které je napsané tak, že je slyšet absolutní pianissimo jak v orchestru, tak i každé tenorovo nadýchnutí. Tady se teprve ukazuje, jak je na tom zpěvák se svými silami. Pak už je to do konce opery jen gejzír nádherně působivé hudby geniálního Wagnera.
Lohengrin patří k nejoblíbenějším Wagnerovým operám, a to i přes značnou statičnost a poměrně schematické postavy – ctnostná panna, čestný rytíř, zlosyn, intrikující manželka atd. V čem si myslíte, že tkví přitažlivost Lohengrina pro dnešní operní publikum? Myslím si, že tady zafungoval ten klasický pohádkový model střetu dobra a zla. Lidé jsou velmi citliví na jakékoliv bezpráví a jsou schopni udělat i z nespravedlivě odsouzeného vraha národního hrdinu! Přitažlivost dokresluje hudba famózního Wagnera. Dovolím si tvrdit, že kdyby se Lohengrin odehrával třeba i na Marsu, bude mít vždy pro publikum přitažlivost.
Mezi operními nadšenci se vede letitý spor o to, kdo je a kdo není hrdinský tenor a tedy „smí“ zpívat Lohengrina či Dalibora. Například vy nebo Klaus Florian Vogt jasně ukazujete, že Wagnera nemusí s úspěchem zpívat jen klasický „Heldentenor“. Co si myslíte o „škatulkování“ pěvců do těchto stereotypních kategorií? V případě Lohengrina se škatulkování typu hlasu postupem času posunulo někam jinam než asi autor původně zamýšlel. Jak už jsem uvedl na začátku rozhovoru, Wagner napsal tuto roli pro spinto tenora, který má v hlase i schopnost lyriky, která je třeba na začátku, a hlavně v závěru opery. Postupem času a také v důsledku oblíbenosti některých protagonistů začali Lohengrina zpívat i heldentenoři (na akademii se jim říkalo baryton-tenoři), pro které si, myslím, může být ta lyrická poloha trochu obtížná. Na některých nahrávkách může posluchači připadnout, že i dost vysilující. Role je velmi dlouhá a je velmi důležité rozvrhnout si síly, aby hlas nepůsobil unaveně ve třetím aktu. Po takových typech tenorů je ve světě celkem poptávka. Na druhou stranu jsem šťastný, že nebudu muset nikdy zpívat právě Tristany a další těžké role z tohoto oboru.
V minulosti jste odmítnul nabídku (opět z Erlu) zpívat další velkou wagnerovskou tenorovou úlohu, a sice Walthera Stolzinga. V čem je z vašeho hlediska role Walthera oproti Lohengrinovi odlišná? Někomu se může zdát rozdíl mezi Waltherem Stolzingem a Lohengrinem malý, ale musíme si uvědomit, že roli musíte také dobře zažít a usadit. Nechtěl jsem jít cestou, že budu každý rok studovat novou wagnerovskou roli. Mám naštěstí dost zajímavých nabídek na role v mém oboru a na Stolzinga a další role by měl být v budoucnu ještě doufám čas.
Nyní je před vámi Lohengrin v Národním divadle. Místo avizované původní inscenace Kathariny Wagner bude uvedena historická bayreuthská inscenace Wolfganga Wagnera z roku 1967. Má podle vašeho názoru tato inscenace co říci i po 50 letech od premiéry? Podle předběžných reakcí hlavně německého publika se zdá, že má co říci i po 50 letech. Už na začátku zkouškového procesu vedení Národního divadla oznámilo, že pro zájem publika se přidávají extra dvě představení. Když si uvědomíme, že většina současných wagnerovských produkcí v Evropě časové zasazení příběhu posouvá, je zde v tomto případě viditelná poptávka po klasicky zpracovaném titulu. Ne každý touží po neustálých aktualizacích, a proto se domnívám, že zřejmě nebude ani vadit určitá statičnost režie. Přeci jen diváci chtějí občas vidět na scéně pěkné kostýmy v krásné dekoraci. Původní zamýšlená režijní koncepce se měla odehrávat v bazénu, ale technicky nebyla tato varianta uskutečnitelná, a proto byla zvolena převzatá legendární inscenace z Bayreuthu 1967 v původní režii Wolfganga Wagnera.
Lohengrina si obvykle vybavujeme jako prkenně stojícího rytíře strnule před sebou držícího meč. V podobné póze jste zachycen i na fotografiích z generální zkoušky. Jaké to pro Vás jakožto pro přemýšlivého zpěváka je, muset respektovat tuto tradiční operní manýru? Režijní trendy současné opery jsou pochopitelně opačné. Po zpěvácích se vyžaduje permanentní pohyb a zpívání v nejrůznějších polohách a pózách. Často je opravdu těžké ze sebe jen vyloudit nějaký tón, když je člověk třeba schoulen na zemi a má zazpívat vysoké C v pianu a ještě se přitom tvářit, že se opaluje na pláži. Lohengrin je samozřejmě jiný typ role, u které se předpokládá vážnost postavy, takže si v tomto případě vzhledem k náročnosti role tuto „strnulost“ velmi užívám.
Jak probíhaly zkoušky? Dívali jste se společně na historický záznam? Jak moc Katharina Wagner podle vás změnila inscenaci ve srovnání s režijním vedením Wolfganga Wagnera? Paní režisérka s sebou z Bayreuthu dovezla velmi podrobnou dokumentaci svého otce Wolfganga Wagnera, který inscenaci režíroval, včetně popsané režijní knihy a fotodokumentace z provedení. Pokud vím, tak žádný obrazový záznam neexistuje, takže jsme šli přísně podle režijní knihy jejího otce. Scéna je bohužel dost otevřená a Katharina trvá na tom, abychom stáli spíše vzadu, takže mám trochu obavy o akustický balanc s orchestrem. Scéna v Bayreuthu je přeci jen jiná a nedá se vždy všechno přesně narýsovat jako tam.
A na závěr k vašim plánům do budoucna – jaké role vás čekají v příští divadelní sezoně? Hned na začátku prázdnin (2. 7.) mě čeká koncertní verze Lohengrina na zámku v Kroměříži a pak zastavení na divácky úspěšné inscenaci Rusalky v Českém Krumlově, která je už od března vyprodaná. Mezi tím mám samozřejmě potřebnou dovolenou pro svůj hlas. Od 30. 8. začínám zkoušet Wojcka (role Tamburmajor) s ikonou operní režie Robertem Carsenem v Theater an der Wien. Odtamtud si odskočím na koncert k poctě Jarmily Novotné, který bude na zámku Liteň a který bude přenášet také Česká televize. V listopadu bych měl absolvovat dvě představení Janáčkovy Věci Makropulos v čínské Šanghaji. Dále se zúčastním zájezdu plzeňské opery do švýcarského Winterthuru s Prodanou nevěstou. Čekají mě i moje pravidelná představení v domácích divadlech, což vnímám jako milou povinnost vůči domácímu publiku. V divadle v Ostravě bych měl nově nastudovat roli Sergeje v Šostakovičově Lady Macbeth. Dále mě čeká nová inscenace Janáčkova Mrtvého domu v Bavorské státní opeře Mnichov (role Filky Morozova) a sezonu bych měl symbolicky zakončit v Národním divadle Praha v nové inscenaci Smetanovy Libuše, která by měla mít premiéru v Litomyšli. Sezona bude tedy opět náročná.
