Jsou umělci, kteří ve mně budí zvědavost a zároveň až ochromující respekt, když je mám zpovídat. K těmto řadím i Alexandra Melnikova, který se 5. listopadu představí v Rudolfinu v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.
Pokračovatel slavné linie Nejgauz, Gilels a Svjatoslav Richter, jenž byl dokonce jeho mentorem, se k rozhovoru připojuje na sekundu přesně. Pokládám první otázku, po níž následuje asi pětiminutový monolog. „A tímto jsem vám určitě odpověděl na dalších dvacet!“ uzavře svou řeč. A já jen zaševelím: „Snad ještě úplně ne, pane Melnikove.“
Během svého pražského recitálu vystřídáte pět nástrojů. Pojďme se v nich trochu zorientovat.
Steinway bude z Rudolfina, historické nástroje si přivezu z Německa od Christopha Kerna, velmi dobrého stavitele klavírů a cembal, se kterým často spolupracuji. Dvoumanuálové cembalo je kopie originálu z roku cca 1710 od Michaela Mietkeho, běžně doporučovaný nástroj, pokud chcete hrát hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Pětioktávový kladívkový klavír také postavil Christoph, jde o kopii nástroje od Antona Waltera z roku 1795 – velmi podobný klavír, jaký měl Mozart ve Vídni. Má rozsah pět a půl oktávy a Christoph na něm udělal několik drobných úprav, například přidal „una corda“ pedál, který původní nástroj nemá. Další klavír je kopie modelu od Conrada Grafa z roku 1825. Byl jsem jedním z prvních klavíristů, kteří na tento nástroj hráli, takže se na něj dívám tak trochu jako na dítě, které znáte odmalička. Miluji ho a v podstatě nevidím nějaký velký rozdíl mezi originálem a kopií. Romantické piano bude původní klavír od Ignaze Pleyela postavený zhruba kolem roku 1840, který znám opět velice důvěrně, odehráli jsme spolu mnoho koncertů, a dokonce jsem na něj i nahrával. Takže když to shrnu, budu hrát na Mietkeho, Waltera, Grafa, Pleyela a Steinwaye.
Stejné nástroje jste použil i na nahrávce Fantasie?
Tam jsem zašel ještě trochu dál, když jsem Fantasii fis moll Carla Philippa Emanuela Bacha natočil na Tangentenflügel (nástroj z druhé poloviny 18. století, přechodová fáze mezi cembalem, kladívkovým klavírem a klavírem, pozn. red.). Z historického hlediska je to pro skladby C. Ph. E. Bacha skvělá volba, protože jeho hudba nemá nic moc společného s vídeňským typem kladívkového klavíru. Když už, tak se hraje spíš na cembalo. Tangentenflügel má skutečně zajímavý zvuk, ale je velmi vzácný, na světě se dochovalo jen několik málo kusů. Takže mít ho k dispozici na koncert je velmi logisticky náročné. V každém případě mým cílem není cirkus. Záměrem je ukázat posluchačům, jak se vyvíjel žánr fantazie s ohledem na vývoj hudebních nástrojů. A k tomu jsou ty výše zmíněné zcela dostačující.
Co bylo impulzem k tomu, abyste začal objevovat skladby na dobové nástroje?
Je to už skoro třicet let. V Moskvě jsem tehdy potkal několik hudebníků, které jsem měl moc rád a kteří se tomuto tématu věnovali. Tehdy jsem v tom viděl neuvěřitelnou svobodu a svěží vítr a jednoduše jsem se zamiloval. Říkal jsem si: „Fantastické, tohle bych měl dělat!“ Mluvíme ale o době, která stála na totálním, bezvýchodném odmítání čehokoliv, co na sobě mělo jen stín 19. století. Proto jsem postupně došel k jiným závěrům. Během let jsem si začal klást otázku, kde se v nás bere ten pocit, či dokonce jistota, že ve 20. a 21. století jsme blíže století osmnáctému, nežli byli naši předkové ve století devatenáctém? Hromada nesmyslů! Jakoukoliv představu nebo myšlenku na to, že jste historicky „poučeně“ informován, můžete okamžitě vyhodit do koše, protože hudební jazyk se vždy vyvíjel ohromně rychle a nepředvídatelně, o čemž existuje nepřeberné množství důkazů. Stačí si poslechnout první dochované nahrávky z počátku 20. století a okamžitě slyšíte interpretaci z úplně jiné planety vzdálenou čemukoliv, co si jen dokážete představit. Takže jsem nesmírně skeptický a vlastně mě to dohání až k smíchu, když někdo říká, že dělá něco „historicky správně“ či „historicky poučeně“. Utopie!
Pak se ovšem vkrádá otázka, proč vlastně hrajete na historické nástroje?
Protože to neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet! Již samotný nástroj vám vnukne spoustu nápadů, a pokud jste citlivý, tak pravděpodobně (zvedne hlas) pochopíte, že jedna cesta dává větší smysl než druhá. Většinou vás to zavede i velmi daleko, protože naše estetické cítění, způsob, jakým posloucháme, i očekávání se úplně změnila.
A také jste „ten chlapík, co hraje na hodně klavírů“.
Ano, nikoliv ten, který hraje Šostakoviče, Beethovena, Brahmse, ale jak říkáte, „chlápek, co hraje na hodně klavírů“. Sice se stále snažím přicházet s něčím novým, ale tak to prostě je. Jak já nemám rád, když mě někdo strká do škatulky!
V každém případě zrovna váš pražský program je úžasnou historickou expedicí.
Přál jsem si, aby v něm byla stále přítomna jakási „červená nit“ jednoho žánru, jedné formy, a sledovat, jak si každá následující skladba podává ruku s tou předchozí. Většinou obsahuje přímou citaci, buďto motivickou, nebo to může být způsob, jakým je napsána a kde jasně vidíte podobnost. A pak ouha! Po pěti skladbách přijde poslední ve dvanáctitónovém systému, a přesto to není úplně mimo! Schnittkeho Improvizace a fuga jsou v podstatě návratem či přemostěním zpět k Johannu Sebastianu Bachovi.
Kolik svobody vám dává forma fantazie? Dovolí vám například na koncertě improvizovat?
Improvizace ve fantazii je více méně přípustná, když hrajete něco staršího, třeba Frescobaldiho. Ale například Bachova Chromatická fantazie a fuga, jeden z největších hudebních monumentů, byla ve skutečnosti zamýšlena jako instruktivní skladba, proto je opravdu mimořádně dobře zapsána. Sám sobě dávám určitou dávku svobody nikoliv v improvizaci, ale ve zdobení.
Dočetla jsem se, že existuje třicet sedm původních rukopisů Bachovy Chromatické fantazie a fugy.
To ano, ale příliš se od sebe neliší, protože Bach jednoduše pořizoval kopie pro své studenty. Většinu z nich jsem prostudoval a ty drobné odchylky skutečně nejsou něco, co by mělo být pro publikum zásadní při koncertním provedení. Samozřejmě pokud na koncertě nesedí s kopiemi těch třiceti sedmi rukopisů!
Vy jste vystudovaný klavírista. Jak jste se dostal k cembalu?
Naučit se hrát na cembalo do té míry, abychom se společně mohli potkávat na pódiu, mě stálo opravdu hodně krve a nervů. Jako mladý jsem se s tímto nástrojem samozřejmě potkal, ale nikdy jsem nebyl sólový hráč a nikdy jsem si nemyslel, že jím někdy budu. Nakonec jsem ale tímto způsobem zužitkoval volný čas v pandemii. Pořídil jsem si cembalo a velmi tvrdě pracoval.
Co pro vás bylo tak náročné?
Všechno! Cembalo není nástroj, na který byste se chtěla učit v mém věku! Je to jako zvládnout hru na úplně nový instrument. Jediné společné s klavírem je klávesnice, vše ostatní je jiné. Ale jsem velmi šťastný! OK, nikdy ze mě nebude cembalista, ale alespoň u některých skladeb dokážu předstírat, že je umím zahrát! Občas jsem sám sebe záměrně uváděl do hrozivých situací, když jsem se „hodil“ po bok nějakého fantastického cembalisty a odehrál s ním společný koncert, byť bylo nad slunce jasné, kdo je mistr a kdo nestojí za nic. Ale i tím se učíte. Absolvoval jsem mnoho takových lekcí a pomaličku získával sebedůvěru. Ale upřímně, byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy v životě podstoupil.
Co se vám honí hlavou, když jste na pódiu?
Když se na tuhle otázku pokusím odpovědět seriózně, bude to seznam pravděpodobně několika milionů myšlenek. (Zamyslí se.) Myslím na to, co aktuálně dělám, vkrádá se i strach, a zároveň i jistý druh naděje, a také věci, které si ani neuvědomuji, a přesto jsou někde v mé hlavě. Každý koncert je jiný, každý vyžaduje soustředění na spoustu věcí. To je asi to, co zaměstnává mou hlavu: maximálně se soustředit.
Myslela jsem, jestli například nevedete nějakou konverzaci se skladatelem?
Vždyť jsou všichni mrtví!
Měla jsem na mysli imaginární…
To ne, ale samozřejmě že mám ke každé skladbě velmi důvěrný vztah. Velcí skladatelé po sobě zanechali něco úžasného. Můžou vás strčit do vězení, nebo vám může dokonce hrozit smrt, hudba s vámi ale zůstává a nikdo vám ji nevezme. To z tohoto vztahu činí něco velmi intimního. (Odmlčí se.) Nevím, jestli mluvíme o vztahu umělec – skladatel nebo umělec – skladba. Ale konverzací bych to nenazval.
Jste pokračovatelem školy Genricha Nejgauze. Co je její esencí?
Upřímně, na tuhle otázku jsem úplně alergický! Nemám nic proti Genrichu Nejgauzovi, byla to úžasná osobnost, která přinesla nejdříve na Ukrajinu a poté do Ruska jistý druh západního vědění a přístupu. Vskutku to musela být úžasná figura, protože ještě nedávno žili lidé, většinou ženy (usmívá se), kteří kdyby se dožili dvou set padesáti let, stále by „běhali dokola“ poháněni pouhým zašeptáním Genricha Nejgauze do ouška: „Ty jsi tak krásná, darling!“ Nejgauz neuvěřitelně ovlivnil mnoho lidí, včetně skvělých umělců jako Svjatoslav Richter nebo můj profesor Lev Naumov. I já jsem nakonec četl jeho knihu. Problém ovšem je, že lidé často ani nevědí, o jaké tradici to vlastně mluvíme a čeho se týká! Když přijel Nejgauz do Ruska, znal velice dobře dílo Richarda Wagnera, mluvil německy, měl skvělou hudební intuici, byl velmi vzdělaný. A tohle všechno spojil a zformoval do velmi silné umělecké vize, kterou můžete slyšet při poslechu jeho nahrávek. Takže po sobě zanechal určité hodnoty. Ale opravdu nevím, co se myslí pod pojmem „jeho škola“ nebo tzv. „ruská škola“. Co to sakra je? Kdy a jak vznikla? Pokud bychom „otočili plachty“, skončili bychom u Johna Fielda (irský skladatel a klavírista, který v první polovině 19. století působil vMoskvě, pozn. red.),který pracoval jako „showboy“ pro výrobce klavírů Clementi, a když jednou jel na obchodní cestu do Ruska, už zde zůstal, protože našel zálibu v upíjení se k smrti a ve velmi extravagantním životě. A také se v Rusku oženil. A během tohoto procesu založil ruskou klavírní školu. Takže můžeme ji opravdu nazývat ruskou? To vážně nevím a ani to není podstatné. Protože všechny klavíristy, jejichž živé nahrávky se dochovaly a my je známe, můžeme rozdělit do dvou kategorií: Rachmaninov v jedné a všichni ostatní v druhé. Zrovna minulý týden jsem nahrával na Rachmaninovův klavír a byl to jeden z největších zážitků mého života! Ale ruská škola… Navíc říkat to dnes, kdy já sám se stydím slovo Rusko vůbec vyslovit? No, opravdu nevím. Ale pravděpodobně nejsem příliš objektivní. Zkrátka, nemám to rád!
Aktuálně žijete v Berlíně, proč jste se rozhodl opustit svou rodnou zemi?
V Berlíně jsem si koupil byt ještě v době, kdy jsem vůbec neuvažoval, že se sem někdy přestěhuji, a to z čistě praktických důvodů. Ale krátce před rokem 2014 jsem zjistil, že v Rusku nedokážu vydržet už ani o sekundu déle. Doslova jsem z Ruska vystřelil jako špunt z láhve šampaňského. Podobný pocit mívám občas také na Floridě, což je zajímavé. Moji rodiče již v té době žili ve Španělsku, kam se přestěhovali v roce 1991. Od toho roku 2014 jsem se již nikdy do Ruska nevrátil, protože tam není nic, s čím bych se dokázal propojit. Nenávidím, co činí vláda mé země, a strašně jsem se za to již tehdy styděl. A nyní se vše jen zhoršuje. To neznamená, že bych souhlasil se vším, co se děje v západních zemích, ale ta obrovská porce ruského zla a myslím zatraceně vážného zla, zla toho nejvyššího stupně, to je něco… (Odmlčí se.)
Vy ale, zdá se, přesto milujete ruskou hudbu, ruské umělce, a snad dokonce i ruskou zemi? Musí být velmi těžké žít v takovém rozporu?
To záleží. Jasně, je to můj jazyk, má domovina, byť se mi zdá někdy absolutně směšná. Jestli je ale v Rusku něco, co stojí za to milovat, jsou to vizionáři, kteří zde dokázali existovat navzdory strašlivé, strašlivé (!) životní realitě nebo politickým režimům, kterým Rusko čelí posledních šest set let. Vizionáři, kteří v podstatě vždy proti těmto režimům bojovali a často za své myšlenky položili i život. Proto mi připadá komické, když je dnes Šostakovič zakazován, protože byl Rus, přitom neznám snad žádného jiného skladatele, který by si toho ve své rodné zemi tolik vytrpěl. Proč se zakazuje Čajkovskij, který zemřel dvacet let před bolševickou revolucí? Proč by měli být tito lidé zodpovědní za kriminální činy Putinova režimu? Tohle nikdy nepochopím. Ale nejsem pokrytec. Rozumím, proč to Ukrajinci takto cítí. Jen mohu odpřisáhnout, že ani kdybych se ocitl v roce 1941, nepřestal bych bezvýhradně milovat Beethovena a Bacha, stejně jako je miluji dnes. V mé mysli jsou taková spojení lichá. Ale jak říkám: dokážu porozumět, proč se tak děje. Již ale zmlknu. Jen že jste se na to ptala. Každá válka je tragédie, katastrofa. A pocit viny. Princip kolektivní viny není správný, přesto však existuje.
Máte pocit, že se svět dostal do nějaké zcela zásadní krize?
Tak co se týče mě, nejsem velkým fanouškem dnešní civilizace. Ale upřímně, ve skutečnosti se svět neubírá ani k lepšímu, ani k horšímu. Nedávno jsem byl v Austrálii a po nocích jsem četl historii britského impéria. Zjistíte, že tohle lidstvo byla vždycky banda kreténů. Vždycky to bylo o podvodech a násilí, a přesto se rodili úžasní lidé, úžasné osobnosti. A rodí se i dnes, v tom jsem si jistý! Ale neříkám nic nového. O těchto věcech je mi jen velmi obtížné mluvit, protože jde o velmi komplexní problém. A navíc jsem Rus, který se za to celý život styděl a teď se stydí ještě tisíckrát víc. Opravdu velmi těžké o tom mluvit.
Obraťme list. Zachytila jsem ve vaší diskografii nahrávky skladeb Antonína Dvořáka.
Ano, miluji jeho skladby. Pro vydavatelství harmonia mundi, se kterým řadu let spolupracuji, bůh mi zakazuje říct kolik, jsem natočil Klavírní trio, op. 65 a Dumky, op. 90. Víte, jedním z nejsmutnějších příběhů mého života je, že jsem nestihl realizovat nabídku Jiřího Bělohlávka nahrát Dvořákův Klavírní koncert g moll na jeden z mých klavírů, pro tento účel naprosto perfektní, který mohu používat jen na Dvořáka nebo Brahmse, neboť je velmi osobitý. Bělohlávek se tehdy do té myšlenky úplně zamiloval a dohodli jsme se, že přijedu do Prahy a necháme si čas alespoň dva týdny, abychom se dohodli, co a jak. Tenhle koncert totiž není tak úplně jednoznačný a mám takový pocit, že Dvořák jej nikdy zcela nedořešil. Strašně jsem se na to těšil, ale pak maestro onemocněl a zemřel. Jedna z věcí, kterých je mi opravdu neskutečně líto. Zahrál jsem si také několik komorních skladeb dalších českých skladatelů, ale nejsem specialista na českou hudbu, i když ji mám rád. Můj kamarád Andreas Stein mi jednou řekl: „Není to příznačné a nádherné, že i samotné české slovo hudba má v sobě tak krásné citové zabarvení?“ A já s ním absolutně souhlasím.
Jak to vypadá s vaším pilotním výcvikem?
Před delší dobou skončil. Dodělal jsem si komerční pilotní licenci, prošel tzv. Multi Crew Cooperation tréninkem a získal všechny potřebné kvalifikace. Zkoušel jsem to u několika leteckých společností, ale neúspěšně, protože v padesáti jsem už moc starý a nemám zkušenosti. „Pane Melnikove, jste koncertní umělec. Jak byste létal s kapitánem, který by mohl být vaším synem?“ Stále si ale udržuji kvalifikaci a snažím se najít někde místo. Nyní jsem se rozhodl, a je to možná můj poslední pokus, že si udělám zkoušky na Airbus 320 a pak se uvidí, jestli mě někdo najme. V tuto chvíli ale není mé snažení příliš úspěšné, nikoliv ve smyslu dosažené kvalifikace, ale ve smyslu získání práce.
Takže si dokážete představit život jako Daniel Harding – půl roku létat a půl roku se věnovat koncertování?
Dokonce jsem si s panem Hardingem jednou zašel na večeři, než jsem definitivně opustil naději, že by mi snad mohl nějak poradit. Bylo to s ním fajn, je to skvělý člověk, a musel jsem se vlastně smát, když řekl: „No, některé lidi najmou, jiné zkrátka ne.“ Život dirigenta je úplně jiný než ten můj a já mám ve své hlavě jinou představu, o které ale nyní nemá smysl mluvit, protože se na devadesát devět procent nevyplní.
V jednom rozhovoru jste řekl, že máte většinou špatnou náladu. Co vás dokáže udělat šťastným?
Vážně jsem tohle někdy řekl? (Zamyslí se.) Určitě budu šťastnější v den, kdy skončí všechny války a lidé budou alespoň o chlup menší mizerové. Ale jinak je to jako v Monty Python: „Nejsem žádná výjimka, všechno je úplně fajn!“ Jak jsem se již zmínil, minulý týden jsem nahrával ve Švýcarsku ve Villa Senar na klavír Sergeje Rachmaninova a vzpomněl jsem si, jak jsem jako dvanáctiletý sovětský chlapec jednou viděl její obrázek a jen jsem si pomyslel: „Klidně by to mohlo být na Marsu, stejně se tam nikdy nepodívám!“ Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za třicet let si v ní budu moci dokonce zahrát, pravděpodobně by mě to udělalo šťastným. Dnes ale cítím spíš něco mezi pýchou a melancholií. (Odmlčí se.) Právě jsem prodal svůj byt v Moskvě, protože jsem pochopil, že se do Ruska už nikdy nevrátím. I kdyby hned zítra nebyl žádný Putin, kdyby skončila válka, stejně bych se tam nevrátil. Rachmaninov vybudoval Senar s takovou láskou, a nakonec tam strávil pouze tři léta, protože začala druhá světová válka a on se vrátil do Spojených států. Předtím měl svou milovanou Ivanovku, svůj „zámeček“, který během občanské války vypálili rolníci. I já jsem si tak myslel: je to tak, jak to je. Není důležité, že jsem smutný, protože jsem ztratil svůj domov. Protože já nejsem oběť. Obětí téhle války je ukrajinský lid. A já jsem ten šťastný, kdo může žít a koncertovat. Dokonce i v Praze, což je vlastně zvláštní, když zvážím historické souvislosti. Ale teď úplně nevím, jestli odpovídám na vaši otázku týkající se štěstí! Jsem šťastný, když hraji, když pilotuji letadlo, když trávím čas se svou ženou, se svými přáteli. Možná působím trochu jako bručoun, ale to neznamená, že mé srdce pláče! ▪
Tento rozhovor byl psán pro Harmonii 09/2024.
