V umění jsou obory, v nichž je hudba partnerem, ne však výchozím bodem. Platí to i pro umělecký tanec. Pro člověka byl první pohyb, jímž komunikoval, teprve pak zazněly zvuky a později artikulované tóny a hudba. Tanec s hudbou počítá, je jeho přítelkyní. Tak o ní přemýšlí český baletní tanečník ruského původu, Alexandre Katsapov (1975), jehož sídlem je dnes naše první divadelní scéna. Po studiích bylo jeho působištěm petrohradské Státní akademické divadlo Modesta Petroviče Musorgského. Nabídlo mu významné role, ovšem hlavně z oblasti klasické. Proto se v jednu chvíli stalo, že se Alexandre rozhodl rozšířit svůj taneční obzor a roku 1997 se ocitl v Praze. Dnes ho vídáme jako prvního sólistu baletu pražského Národního divadla.
Letos ho dostihla Kristova léta a tak by měl zvažovat umělecké výsledky. S humorem reaguje na otázku svých roků. Žádný směr jsem dosud jako Kristus nezaložil a žáky také nemám. Aspoň zatím.
Přesto jste ve svém oboru něčeho dosáhl. To je otázka. Pro někoho je pozice prvního sólisty baletu nedosažitelná, pro jiného není vrcholem. Prostě, stalo se a jsem zde.
Ve vašem denním tréninku zní hudba. Jak ji vnímáte? Popravdě, tancovat se dá i bez ní. Ale hudba dotváří harmonii tance, dává mu rytmus a tempo a umocňuje jej, pomáhá vyjádřit výraz a komponuje celkový dojem.
Odkud pochází váš vztah k hudbě? Hrál jsem od dvanácti roků na klavír, možná pět šest let, ale ne moc intenzívně. Dnes toho upřímně lituji. Nedostal jsem se moc daleko, jen obvyklé skladby prvních studijních roků. Vlastně jsem vůbec nechtěl hrát, byl to komplex mých dětských roků. Vždycky když k nám přišla nějaká návštěva, tak mě maminka nutila: Sašenko, zahraj nám něco! To mě neuvěřitelně štvalo. Klepaly se mi ruce, nedokázal jsem hrát a ten nástroj jsem začal nenávidět. Teď už bych si chtěl bez toho stresu vynahradit, co jsem tehdy zmeškal, koupit si klavír a zkusit zase cvičit. Nebude to na profesionální úrovni, ale rád bych měl možnost hrát si pro vlastní prožitek z hudby, pro relaxaci.
Byla vaše rodina múzická? Pokud vím, spíš akademická, vědecká. Rodiče šli dvěma směry. Táta (1954) byl víc na moderní hudbu, někdy i rockovou. Měl kdysi svou vlastní kapelu, hrál na kytaru a zpíval. Jeho idolem byli Beatles a Rolling Stones. Maminka (1954) byla zaměřená na hudbu vážnou, hodně na Chopina a na operu. Chopinova hudba je proto pro mě romantickou vzpomínkou na mámu a na roky mého mládí. Je úžasně uklidňující, harmonicky pestrá a zároveň fantazijní a melodicky bohatá. Mnoho choreografů ji stále vyhledává.
Začal jste dřív tančit nežli hrát na klavír? Chodil jsem už od pěti let na baletní přípravku, takže asi bylo jasné, pro co mám předpoklady, co mě baví a kam možná budu směřovat. Dělal jsem taky trochu gymnastiku, protože ji dělali oba rodiče, ale moc mi to nešlo. Byl jsem v té době (čemuž dnes nikdo nevěří) „malý tlustý chlapeček s velkou hlavou“. Asi jsem neměl pro gymnastiku tu správnou koordinaci pohybu, i když je to zvláštní, protože při tanci jsem ten problém neznal. Orientoval jsem se tedy na balet a po letech jsem se dostal na střední školu, na taneční akademii Agripiny Vaganovové. Studovali na ní i tanečníci a choreografové, často i po letech svého působení v divadle.
Při tanci a studiu jste se nezbytně musel potkat s muzikou. Provázela každý náš trénink. Záleželo hodně na tom, kdo nám hrál. Někdy to byla hra jednoduchá, spíš nudná, a jindy tvořivá, dávající tanečníkovi podněty a soustředění, aby vydržel někdy nekonečně dlouhou dvouhodinovku klasického tréninku.
Záleží vám na volbě hudby, na kterou na scéně tančíte? V podstatě to neovlivním. Vstoupím do představení a s ním přijímám i jeho hudbu. Mým úkolem je naplnit ji výrazem a obsahem. Na škole jsme se pohybovali v oblasti velkých klasických baletů a i v divadle jsem dostal jako první roli Přítele prince v Labutím jezeře Čajkovského. Pak následovaly další. Tančil jsem Alberta v Gisele na hudbu Adolpha Charlese Adama, pak Modrého ptáka v Čajkovského Spící krasavici a Prince v Louskáčkovi, Merkucia v Prokofjevově Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphide a také titulní roli ve Stravinského Petruškovi. Svěcení jara ani jiná soudobá hudba tam tehdy bohužel nebyly na scéně. Dost jsem postrádal možnost tančit na soudobou hudbu. Abych ale petrohradskému divadlu nekřivdil, hrály se alespoň Stravinského a Ďagileva Petruška a Svadebka. Ovšem to bylo prakticky všechno.
Měl jste tedy vůbec možnost slyšet nějakou soudobou hudbu? Samozřejmě. Chodili jsme, většinou s matkou nebo s tetou, na koncerty Petrohradské filharmonie. Právě tam jsem slýchal Stravinského a ten mě velice oslovil, vedle Svěcení jara i Hra v karty, Příběh vojáka, Pulcinella a řada dalších skladeb. Poznal jsem Prokofjeva a Šostakoviče, především pak baletní hudbu, Romea a Julii, Popelku a Lásku ke třem pomerančům.
Bylo něco, co vás v době studií z hudby ještě zaujalo? Třeba impresionisté, kteří jsou svým výrazem i pohybově inspirativní. Sledoval jsem na videu ruské ďagilevské taneční sezony z Paříže, kde se dávalo vedle Stravinského Petrušky a Svadebky také Debussyho Faunovo odpoledne. Ten balet je tanečnická legenda, ale snad ještě víc pocta Nižinského choreografii.
Proč jste vlastně tehdy v jednu chvíli odešel, celkem náhle, z Petrohradu do Prahy? Ovládl mě pocit, že se potřebuji dostat někam ve své práci dál, k novému repertoáru, moderní tvorbě. Situace v divadle už mi lezla na nervy a repertoár mě opravdu neuspokojoval. Najednou jsem cítil, že chci jít pryč. První rok v Praze byl pro mne hodně složitý, ale obsah té práce mě nadchl. Moje první inscenace byla v souboru Balet Praha, Kůrova choreografie Smetanovy Mé vlasti. S potěšením jsem se seznámil s jeho hudbou, ale tanečně nebyla choreografie právě tím ideálním.
Pokračoval jste tedy i v Praze v objevování nové hudby? Oslovil mě třebas Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák a Leoš Janáček, a strašně se mi líbí některé skladby estonského autora Arvo Pärta.
Jak jste se jako tanečník vřadil do práce na Národním divadle? Dělal jsem brzy velké množství skvělých choreografií na krásnou hudbu. Z klasického repertoáru to byli Princové v Čajkovského Labutím jezeře, Louskáčkovi a Šípkové Růžence, Merkucio a Romeo v Prokofjevově baletu Romeo a Julie, Abdérachman v Glazunovově Raymondě, Albert v baletu Gisele Adolpha Charlese Adama, Amadeus v inscenaci Mozart? Mozart! A také James v La Sylphide, na hudbu dánského skladatele Hermana Severina von Loevenskjolda, přímo učebnicově romantický klasický balet choreografa Augusta Bournonvilla. V La Sylphide mi byla skvělou partnerkou Adéla Pollertová v subtilní roli plné stylových tanečních a hereckých nuancí, zatímco v Napoli mi v dynamicky temperamentní roli kontrovala křehká Zuzana Susová. Mým posledním nastudováním je Don José v baletu Causa Carmen na hudbu George Bizeta a Rodina Ščedrina. Nádherná role i muzika!
A co z české a světové hudby přišlo na řadu? Zaujaly mě například Martinů Polní mše a Dvojkoncert a také Janáčkova Sinfonietta, i některé menší skladby obou autorů. Nastudovali jsme ale také choreografii na hudbu Wagnerova Soumraku bohů a to mě tak uchvátilo, že jsem si šel hned koupit komplet wagnerovských CD. Velmi mě potom nadchla dvě baletní nastudování: Ibbur, aneb Pražské mystérium, na mimořádně zajímavou hudbu Zbyňka Matějů (v režii Daniela Wiesnera a choreografii Petra Zusky), kde jsem ztvárnil postavu Já/pacient na psychiatrii, a pak Jiřík ve Zlatovlásce, na znamenitou hudbu Vladimíra Franze (v režii Ondřeje Havelky a v choreografii Jana Kodeta). Byla to úžasná poznání. V každém případě mi každá nová pražská premiéra přináší proti tradičnímu repertoáru petrohradského divadla něco úplně nového. Současnou hudbu poznávám ale i mimo balet, zejména na kompaktních discích.
Přehled vašich rolí pokračuje a s tím i poznání muziky. Ztvárnil jsem řadu postav v baletech jako byl Návrat do neznámé země v choreografii Jiřího Kyliána na hudbu Leoše Janáčka, také Petite mort a sólové party ve složených baletních večerech Amerikana II., Motýlí efekt, Zpěvy země a Rodinné album na hudbu několika autorů. Mými charakterními rolemi byli Liftboy-Smrt v představení Isadora Duncanová-příběh slavné tanečnice, Johannes Friedemann v tanečním dvojvečeru Malý pan Friedemann a Alfonso Aragonský v hudebně-tanečním příběhu Lucrezia Borgia. Na premiéře Amerikany II. jsem na tančil po boku Darii Klimentové. Byla to velice inspirující spolupráce.
Co vám poslech hudby, ať na scéně nebo při poslechu, říká? Záleží na tom, co poslouchám. Buď je to hudba dramatická nebo skladba s obsahem ke klidnému zamyšlení. Teď mě právě zaujaly mexické filmy Amores Perros a Babel na hudbu Gustavo Santaolalla, a také Chicago nebo Hodiny na hudbu Johna Kandera a Phillipa Glasse. K té muzice k filmům získávám jejich soundtracky a dokážu je poslouchat celé hodiny.
Vaše cesta vedla i světovými tanečními soutěžemi. Byl jsem například na mezinárodní soutěži Sanlam v Jihoafrické republice, v Pretorii, kde jsem vybojoval druhou cenu. V klasice jsem předvedl ukázku z Čajkovského Louskáčka, ve volné části pak tanec Jurodivého s hudbou Prokofjeva, s použitím námětu z Musorgského opery Boris Godunov. V roce 2002 jsem získal Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný na hudbu Prokofjeva a o rok později cenu Philip Morris Ballet Flower Award za Petruccia z baletu Zkrocení zlé ženy na hudbu Kurt-Heinze Stolze, za níž jsem byl také později nominován na Thálii. Další nominace, na Cenu Komerční banky a Cenu Divadelních novin, jsem potom dostal v loňském roce za hlavní roli v představení Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři, které choreografoval Petr Zuska. Všechny ty inscenace byly postaveny na hudbě mně velice blízké a inspirující.
Jak vás oslovují skladatelé, které máte rád: Chopin, Mahler, Wagner, stejně jako nověji Prokofjev a Stravinskij či Pärt? To jsou různé světy. Chopin i Pärt jsou pro mne pohlazením a uklidněním, a dávají mi důvod k zamyšlení, zatímco Prokofjev a Šostakovič jsou dramaticky vyhrocení. Wagner mě doslova naplňuje obrovskou energií. Při poslechu jeho hudby se mi chce křičet, skákat. Když jsem poslouchal film Smrt v Benátkách, byla v podkresu Mahlerova hudba a i ta na mě silně zapůsobila. Obstaral jsem si hned komplet CD jeho symfonií a bez dechu jsem je několikrát poslouchal.
Máte dnes vůbec čas dostat se někdy na koncert nebo do divadla? Občas se to podaří. Někdy jdu také na muzikál, ovšem na operu, na tu snad ani nemusím. Rád ji poslouchám v nahrávce, na scéně mě ale hodně ruší statičnost jejího provedení, to, jak zpěváci jen málo hrají a většinou nekomunikují s partnerem. Zpívají si víc pro sebe anebo do hlediště, aby vyzněla krása jejich hlasů. To se mi pak vytrácí příběh a moje soustředění opadá. My v baletu jednoznačně vnímáme jeden druhého, na operní scéně to postrádám.
Která z vašich tanečních rolí byla kdy nejvíc založená na hudbě, a která vás nejvíc inspirovala? Obvykle je to hudba z představení, na kterém právě pracujeme. Teď je to balet Carmen na hudbu George Bizeta, ve zpracování Rodina Ščedrina a v choreografii legendárního Matse Eka. Opera Carmen je svou lehkostí a dramatičností mou nejoblíbenější z oper a Ščedrin k té hudbě dokomponoval zvláštní, oživující části. Na scéně pak probíhá něco úžasného.
Vaše taneční partnerky by měly společně s vámi shodně cítit hudbu. Je to tak vždycky? Je opravdu nutné, aby taneční partneři měli oba dobrý sluch a dobře vnímali muziku. Když se pohyb váže na určitý akcent v hudbě a ten akcent není u jednoho z nich v pohybu zaznamenán, nastane problém. Naštěstí mám ale partnerky podobné mému hudebnímu cítění. Zuzana Susová nebo Adélka Pollertová jsou velice muzikální. Naše myšlení je natolik hudebně propojené, že pokud by se někdy na scéně něco trochu nepovedlo, v pohybu se neztratíme. Během let se mi takové okno jen málokdy přihodilo, ale nerad bych to zakřiknul.
Když mluvíme o taneční partnerce, napadá mě, co vaše životní partnerka? Posloucháte někdy hudbu společně? Máme skoro stále zapnuté Rádio Classic, doma i v autě. A když jedu sám delší trasu na představení, třeba do Brna, poslouchám uklidňující klasiku a vnímám ji naplno. Pokud někdy objevím nějakou novou skladbu a zalíbí se mi, tak ji poslouchám pořád dokola, třeba dva měsíce. Teď právě je to Litanie pro sóla, sbor a orchestr Arvo Pärta, s úchvatnou druhou částí. Ta hudba mi vybavuje vzpomínky na moje dětství, které nebylo v Rusku v tehdejší společenské atmosféře zrovna přívětivé. Tanec byl pro mě vlastně útočištěm před realitou života. To dílo mě ale dokáže natolik rozesmutnit, že musím vysadit, a poslechnout si třeba oblíbeného Stravinského. V tu chvíli potřebuju jeho dynamiku, energii, a něco, čím mně ta skladba rozsvítí. V tom je schopnost muziky jedinečná.
Řekl byste, že stejně jako tancem jste posedlý i hudbou? Tanec je natolik spojený s hudbou, že to platí pro obojí. Dobrý tanečník se pozná podle toho, že u něj nejde jenom o techniku, ale o procítění hudby, o to, jak co nejvíc dokáže vydat emoce svého nitra nesené na hudbě. Je to vlastně šťastný obor, který mi dopřává takovou ušlechtilou posedlost.
