Alexej Lubimov (1944) studoval na konzervatoři v Moskvě, kde patřil k posledním žákům Heinricha Neuhause. V roce 1968 zde premiéroval skladby Johna Cage a Terryho Rileyho. Díky němu také Moskvané poprvé slyšeli některá díla II. vídeňské školy, Bouleze, Stockhausena, Ligetiho a dalších. V době, kdy nemohl vyjet za hranice, se začal zabývat hrou na historické nástroje. Založil ansámbl pro novou hudbu i barokní sdružení. Umělec s bohatou diskografií nyní střídavě vyučuje na salcburském Mozarteu a moskevské konzervatoři, kde vede fakultu historické interpretace.
Patřil jste k posledním žákům Heinricha Neuhause na moskevské konzervatoři. Jak na tuto legendu klavírní pedagogiky vzpomínáte? Studoval jsem u něj pouze v prvním ročníku. Zemřel v listopadu 1964 a já jsem pak přešel k jeho tehdejšímu asistentovi, načež se mě ujal velmi slavný klavírista Lev Naumov. Neuhaus mě slyšel už coby žáka základní školy a rozhodl se mě přijmout do své třídy. Jeho duch, osobnost, způsob vyučování mě nadchly. Zřídkakdy u něj došlo na vysvětlování technických problémů, alespoň se mnou. Ale po stránce muzikální byl vždy velmi duchapřítomný a plný espritu, temperamentu, velmi emocionální. A často vysvětloval svůj vysněný zvuk romantickým způsobem – pomocí literárních či poetických asociací. Měl tolik zkušeností, citoval básně svých oblíbenců, ale také velmi hezky předváděl kýžený tón a způsob úhozu, jakým ho lze dosáhnout.
Jaké konkrétní kompozice jste spolu studovali? Hrál jsem mu Skrjabina, Debussyho, Brahmse, také Bacha a Haydna, ale musím říci, že tehdy, v prvním ročníku, jsem příliš netíhl k romantismu, což byla jeho doména. Místo toho mě lákala moderna, baroko a vídeňští klasikové. A nebylo vždy snadné ho přesvědčit o mých preferencích – Webernovi, Schönbergovi a dalších, přesto měl trpělivost a žádal mě, ať mu to přehraji ještě jednou. Jeho způsob přístupu nebyl příliš analytický, zato měl úžasnou intuici a zvukovou představivost.
V době, kdy se u nás a předpokládám ani v Sovětském Svazu o autentické interpretaci nevědělo skoro nic, jste se začal zabývat hrou na kladívkový klavír. Co vás k tomu dovedlo a odkud jste čerpal informace? V šedesátých letech to bylo opravdu dokonale neprobádané území, i v západní Evropě se tím zabývalo několik jedinců, hnutí bylo v začátcích. Samozřejmě jsem narazil na problémy, a to dvojího druhu: zaprvé vůbec sehnat dobový nástroj a někoho, kdo by ho uvedl do provozuschopného stavu, a zadruhé, což bylo ještě těžší, zapomenout na vše, co jsem se do té doby naučil. Protože tehdejší způsob klavírní interpretace byl velmi poznamenán převládající akademickou praxí a představami. Těch bylo nutné se zbavit.
Podařilo se vám to? V momentě, kdy jsem pro sebe objevil svět historických nástrojů – začal jsem cembalem a po dvou letech sehnal kladívkový klavír –, tři roky jsem na moderní nástroj nesáhl. Musel jsem nově nastavit své uši. Byl jsem autodidakt, měl jsem pár přátel – například rodinu Kuijkenových, ale kontakty byly ztíženy železnou oponou a bylo těžké dostat se k pramenům, nahrávkám a podobně.
Čím vás hra na předchůdce moderního klavíru obohatila? Byl jsem nadšen, jak mi najednou zní Haydn, Bach, Mozart. Nalézal jsem nové způsoby úhozu, artikulace, bylo to něco nového a mě to strašně bavilo. Měl jsem stejný pocit jako při objevování nové soudobé hudby.
Teď je váš repertoár takřka bez hranic… To bych zase neřekl. Třeba klasicko-romantický repertoár už byl z tolika různých pohledů prozkoumán, hrán a nahrán, že mi tam nezbývá moc prostoru. Naopak nová hudba se mnou stále zůstává, začal jsem ještě na škole s díly 20. století a potom jsem založil ansámbl, s nímž jsme provedli řadu premiér. Současná hudba mě nepřestala zajímat, mám chuť podrobovat si nová území. A podle toho si také skladby vybírám: musí něčím obohatit mé slyšení, rozšířit mi horizont.
Nejste ortodoxním interpretem: třeba Schuberta hrajete jak na moderní, tak na kladívkový klavír. Snažím se, pokud je k dispozici, hrát na nástroj co nejblíže době skladatele. Už jsem jich vyzkoušel pěknou řádku a každý má své přednosti a slabiny. Některé dobové instrumenty produkují fantastické zvuky pro Brahmse nebo Chopina, jinou atmosféru, zvukovou barvu, rezonanci… Dnešní klavíry jsou ve srovnání s nimi sušší, řekl bych plošší, i když hlasitější. Dokonalý historický nástroj neexistuje, to je jako s lidmi, každý je originál, má srdce, každý nabízí vlastní svět, různé způsoby interpretace. A žádný ze způsobů pro mě není konečný, dokonalý, vždycky mi zbývá místo, kam se posunout.
Byl jste první, kdo v Moskvě hrál díla amerických minimalistů, II. vídeňské školy, svých současníků. Jak na to reagovalo tehdejší publikum? Lidé byli nadšení, bylo to pro ně něco krásného, i když si nejsem jistý, že všemu rozuměli. Byl to závan čerstvého vzduchu s příchutí zakázaného ovoce. A pro úředníky pořádný šok. Znamenalo to pro nás všechny důležité rozšíření obzorů. Já a nová hudba, to je dlouhá a zvláštní historie. V 70. letech jsem se intenzivně věnoval avantgardě, seriální a postseriální hudbě a také Pärtovi, Silvestrovovi. Ale nadchla mě tenkrát také rocková hudba. A překalkulovaná, komplikovaná hudba pro mě postupně ztratila kouzlo, už jsem se s ní nemohl identifikovat. Pro mě je důležitá ta hudba, která má ještě metahudební stránku, něco, co stojí za notami. Může to být skladatelův kosmos, ponor sám do sebe, stav bezčasí, zkrátka určitou vertikálu.
