„Primární emoci z hudby těžko něčím přebijete. Libost vzniká díky hudbě. Ona nese slovo, povyšuje ho, zesiluje, ironizuje. A ona je pro mě základem režijní práce…“ říká mi charismatická mladá žena v barevném šátku a s typickou pokrývkou hlavy evidentně nabitá energií z právě skončené zkoušky ve Stavovském divadle. Renomovaná filmová a divadelní režisérka si po Kašlíkově Krakatitu či Glassových Příšerných dětech připíše na své konto další operní režii. V těchto dnech mají v Praze premiéru dvě opery, které jste u nás ještě neviděli. A její jméno figuruje i v příští sezoně, kdy by měla rozmnožit své portfolio o národní operu, znovu a znovu inscenovanou. Nechce však zakládat svou koncepci na jinakosti pojetí, sází na interpretaci, která bude upřímná. Jako je konečně ona sama; během hodinky našeho setkání mi pověděla řadu věcí o životě i svém soukromí, které si s novinářskou diskrétností nechám pouze na svém úložišti. Vy ale o nic nepřijdete; jste-li vnímavým divákem – ať už filmovým, divadelním či operním – leccos z toho si v tvorbě Alice Nellis přečtete mezi řádky.
Jste vnímána jako tvůrce se silným akcentem na ženskou tematiku, na tragické osudy ženských hrdinek, nešťastné matky, nenaplněné nebo zmařené mateřství, byť za poslední dobu jste vytvořila díla, která se takto nevymezují. Ano, Revival je o čtyřech stárnoucích chlapech, z nichž jeden umírá, v opeře Krakatit, kterou jsem režírovala v Národním divadle, ten ženský prvek také nedominuje. Lidé si vás uloží do paměti ve spojení s pár věcmi z minulosti a ty už vás provází jedno pro vždy. Vždycky jsem se takovému škatulkování bránila. Ale jak zrajete, začne vám to být jedno. Sama se nějak vyhraněná necítím. S každým novým titulem se snažím hledat nepoznané. A nechávám se překvapit.
Zkoušíte ve Stavovském divadle dvě díla s dominantním mužským prvkem, která navazují na mozartovskou tradici a přivádějí na scénu Mozarta samotného. První staví na zhudebněných dopisech, které si nespoutaný a vzdorovitý Mozart vyměňoval se svým pragmatickým a úzkostlivým otcem. A druhá nalezla inspiraci v knize jistého proslulého muzikologa, pojednávající o hudbě Wolfganga Amadea Mozarta, Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena. Tito tři sestupují z parnasu na zem a nestačí se divit, kam se vnímání jejich hudby dostalo. Předpokládám, že je toho dost, čím vás jejich autoři Michael Nyman a Steven Stucky překvapili? Především mi velmi sedí Nymanův minimalismus. A překvapující jsou i díla samotná, i to, jak dramaturgicky navzájem fungují. Jak jste řekl, Nymanova miniopera Dopisy, hádanky a příkazy pracuje s dopisy Mozarta otce a syna, ale také s účty, dobovými kritikami a hádankami, které Mozart vytvořil pro vídeňský karneval roku 1786. Tedy s autentickými dokumenty, zachycujícími náladu Mozartova konce. Dílo veskrze lyrické a stručné. I tím mi sedí, protože první půle představení bude hotová za půlhodinu.
V jejíchž posledních vteřinách Mozart zemře. Jistě; umírá mladý, chudý, bez hmotných statků, končí v bezejmenném hrobě. Tím ale lyrika a tragika pro daný večer končí. Druhá opera – Stuckyho Klasický styl – nás zavede do nebe, kde spolu dlí Haydn, Mozart a Beethoven a šíleně se nudí. Rozehráváme situační komedii plnou hádanek, citací, „inside-jokes“. Tihle tři dospějí k názoru, že klasická hudba upadá, a je třeba ji povznést. Vydají se na zem, vyhledají muzikologa Charlese Rosena, jenž o nich napsal knihu The Classical Style. Poprosí ho, aby je znovu uvedl v povědomí. A bohužel narazí na hudební sympozium, kde pološílená muzikoložka vysvětluje sonátovou formu a skladatele samotné naprosto ignoruje.
Řekla jste, že obě tyto opery se v rámci jednoho večera výborně doplňují. To je záměr dramaturga Ondřeje Hučína a pokud víme, tato dvě díla v jednom večeru ještě nikdy nebyla provedena. A sluší jim to spolu! Co vnímáme jako tragédii, může jednoduše dostat groteskní kontury. Navíc jsou mnohovrstevnatá, s řadou autentických hudebních citací. A odborných aluzí. Vedle muzikoložky, předkládající recept na sonátu, tu je třeba muzikolog se čtyřminutovým rozborem slova Beethoven. Všechny ovládá myšlenka, že klasická hudba je tak krásná, až je potřeba ji vysvětlovat. A to vše v kontrastu se třemi génii, kteří skládají, aniž by se zatěžovali teoretickými rozbory, tvoří organickým způsobem. A teprve pak, zpětně, se spousta lidí jejich hudbu snaží vysvětlit a napsat o ní kuchařku. Což je podle mne odvěká paralela umělecké tvorby vůbec.
Ze životopisů se můžeme dočíst o Mozartově lehkovážnosti a melancholii, o tom, že Haydn se v raném mládí toulal po ulicích a živil se přepisováním partitur, o Beethovenově prchlivosti, vzteku a nepořádnosti… Předpokládám, že Steven Stucky se je ve své opeře nesnaží idealizovat. Vůbec ne, nedělá z nich žádné génie. Oni si v nebi nadávají, pohrdlivě se kritizují, jeden druhému předhazuje, že nedopsal Requiem, další se kasá nad ostatní hloubkou svého tématu „Pro Elišku…“ Čili to nebe je v našem případě něco jako domov důchodců.
První ze dvou oper, o kterých se bavíme, pracuje se vztahem Wolfganga Amadea s otcem Leopoldem. Řekla jste, že jde o lyricko-tragické dílo. Dá se tak popsat to, co mezi nimi vládlo? Na první pohled si řeknete: „Despotický otec mučil svého geniálního syna…“ A je jasné, na čí straně jsou vaše sympatie. Ale když se sám stanete rodičem, uvědomíte si, že v jejich vztahu neproudila jen tahle energie. Ano, Leopold ho odmalička ukazoval jako cvičenou opičku. Wolfgang to prostě s tatínkem lehké neměl. Nicméně otec zcela jistě žil v přesvědčení, že svému synovi obětoval celý život, byť Wolfgang se ho o to zřejmě neprosil. Otec mu prostě podle svého svědomí dal to nejlepší, pak za ním přijel a viděl, že utrácí, bydlí v nepořádku a kašle na jeho názory. Zkrátka model, kdy si rodič myslí, že dítě je jeho majetkem a on skrze něj žije svůj vlastní život.
Vzpomínám si na někdejší plzeňskou dvojoperní inscenaci, také s Mozartem jako hlavní postavou – frašku Sergia Rendineho Veledůležité tajemství, v níž Mozart žije a píše hudbu za Rossiniho, a temnou a dramatickou operu Rimského-Korsakova Mozart a Salieri, na jejímž konci Salieriho rukou Mozart umírá. Tedy také kontrapozice tragédie a grotesky. Michael Nyman svou hudbu definuje jako vážné drama? Jen do určité míry. Je lyrický a jako autor tu tragiku nekomentuje. Nerozhoduje se, že to bude drama. V čemž mu dokonale slouží i minimalistická uměřenost a cudnost. Navíc bohatě používá citace, do kterých nevkládá svoje názory. Zkrátka, neřeknu vám, jestli Nymanova opera končí tragicky, nebo šťastně…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2019 (koupit)
