Alina Pogostkina, německá houslistka ruského původu, je rezidenční sólistkou letošní sezony brněnských filharmoniků. V Brně není neznámá – místní publikum si ji jistě pamatuje z jejího vystoupení na zahajovacím koncertě Moravského podzimu 2003, kdy jako mladičká sólistka upoutala pozornost svým temperamentním provedením Lalovy Španělské symfonie. V roce 2009 se do Brna k filharmonikům vrátila, tentokrát s Šostakovičovým Prvním houslovým koncertem. Už tehdy měla za sebou kus úctyhodné umělecké dráhy: vyrůstajíc původně v pedagogické péči svého otce absolvovala postupně berlínskou Eislerovu vysokou školu hudební u Antje Weithaas a řadu mistrovských kurzů u Vargy, Ricciho, Sitkoveckého a DeLay – a pohybovala se po prestižních pódiích v Německu, Francii, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Lucembursku a Číně jako sólistka špičkových orchestrů a host velkých festivalů.
Ve dvou uplynulých sezonách vystoupila (někdy opakovaně) s orchestry v Los Angeles, San Francisku, Paříži, Londýně, Frankfurtu, Stuttgartu, Helsinkách, Oslu, Stockholmu, Amsterdamu, Manchestru, Praze, Glasgowě, Cincinnati, Tokiu (a dalších japonských městech), San Diegu, Lyonu a ve svém rodném Petrohradě; hrála na mezinárodních festivalech Schwetzinger Festspiele, Schleswig-Holstein, Mecklenburg-Vorpommern, Rheingau, v Bergenu, Bonnu, Salcburku, Edinburku a v Drážďanech. Jako komorní hráčka spolupracuje s hvězdnými instrumentalisty – s pianisty Presslerem a Eschenbachem, houslisty Kremerem, Bellem a Kuusistem, violisty Bašmetem a Rysanovem, violoncellistou Isserlisem a s klarinetistou Widmannem. Hraje na stradivárky „Sasserno“ (nazvané podle francouzského šlechtice, jednoho z někdejších majitelů nástroje) z roku 1717; svěřila jí je japonská Nippon Music Foundation.
V rámci své brněnské rezidence vystoupí třikrát – poprvé s koncertem Petra Iljiče Čajkovského na jubilejním Novoročním koncertě, jehož program připomene první vystoupení nově zřízené filharmonie před šedesáti lety, podruhé (koncem února v Besedním domě) s houslovým koncertem lotyšského skladatele Pēterise Vaskse Vzdálené světlo, jejž před časem natočila pro společnost Wergo pod taktovkou finského dirigenta Juhy Kangase, s nímž dílo uvede i v Brně; a potřetí (koncem května 2016 v Janáčkově divadle pod vedením Jamese Feddecka) s Houslovým koncertem Jörga Widmanna. Výběr skladeb není nahodilý – Alina Pogostkina předvede své interpretační umění v koncertu romantickém (Čajkovskij), neoromantickém (Vasks) a moderním, expresionisticky laděném (Widmann).
Narodila jste se v Rusku, ale od útlého dětství žijete v Německu. Jaký máte vztah ke své rodné zemi, její kultuře? Není snadné na tuto otázku odpovědět. Vyrostla jsem v Německu a cítím se tam být doma. Samozřejmě, s rodiči mluvím rusky a stejně tak na svou dceru, která se mi před několika měsíci narodila; pokládám za důležité udržovat spojení s vlastními kořeny. Ruská kultura – hudba, literatura atd. – ve mně žije a je součástí mého života rozhodně víc než současná ruská realita, k níž si vřelý vztah hledám obtížně. Jsem smutná z toho, co se tam děje, i když přiznávám, že informace odtamtud mám převážně jen zprostředkovaně ze zpráv. Každopádně moje Rusko, to je kultura, duše té země, a s ní jsem trvale ve spojení.
Do Německa vaše rodina přesídlila v roce 1992. Co je pravdy na tom, že jste se tam zpočátku živili jako pouliční muzikanti? Jaké si vůbec nesete z dětství vzpomínky spojené s hudbou? Hudba byla v mém životě přítomna už od dětství, a to prakticky neustále, takže ani nemám jiné vzpomínky, než ty spjaté s hudbou. Moji rodiče jsou hudebníci, matka dokonce studovala hudbu, když byla těhotná, hudbou jsem tak vlastně byla obklopena už před narozením. Na housle jsem začala hrát ve čtyřech letech. Když jsme se přestěhovali do Německa, do Heidelbergu, neměli jsme žádné konexe a ani peněz nebylo nazbyt, museli jsme se tedy živit pouličním muzikantstvím. Naštěstí to netrvalo dlouho… Hudba nás tak zachránila. Vlastně pokaždé, když jsme se dostali do úzkých, hudba nám ukázala cestu. Jednou z těchto cest bylo právě hraní na ulici, díky němuž jsme se seznámili s mnoha lidmi, kteří nám pomohli. Časem jsme začali vystupovat na menších koncertech, já se mohla postupně zdokonalovat a získat kvalitní hudební vzdělání – nejen od otce, ale i od dalších vynikajících hudebníků, jejichž mistrovské kurzy jsem navštěvovala. Později přišly soutěže, studium na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně…
Díky otci máte zkušenost s ruskou houslovou školou, během berlínských studií jste poznala školu německou. Jaké jsou podle vás mezi nimi stěžejní rozdíly? Otec mě vedl patnáct let a dal mi velmi tradiční ruský základ, který je fantastický co se týká techniky hry. Pokud se chcete učit hrát na housle, myslím, že lepší škola než ta ruská neexistuje. Dokládá to i silná tradice velkých hudebníků, skvělých houslistů. Německá škola je zaměřena více na stylovost, naučila mě, jak hrát různé styly, což mi ruská škola neposkytla. V Rusku jsem ale dlouho nebyla, takže samozřejmě nevím, jestli tam v tomto směru nedošlo k nějakému posunu. V Německu se jde do historie, pracuje se s poznatky o dobové interpretaci, velmi se dbá na to, jak hrát barokní hudbu, klasicistní, romantickou… Mám tedy ideální kombinaci: úžasný základ ruské školy, který se soustředí hlavně na to, jak hrát opravdu dobře na nástroj, a německou školu, díky níž jsem pochopila stylovou problematiku interpretace. Navíc jsem důkladně poznala a zamilovala si velkou skladatelskou tradici jak ruskou, tak německou.
Jedním z milníků vaší hudební kariéry byl nepochybně rok 2005, kdy jste vyhrála první cenu v soutěži Jeana Sibelia v Helsinkách a zároveň i zvláštní cenu za nejlepší interpretaci Sibeliova houslového koncertu. Zeptám se teď však obecně: jaký máte názor na soutěže? Proč je vlastně vážná hudba potřebuje? Soutěže na jednu stranu poskytují hudebníkům velkou příležitost. Mně to vítězství otevřelo dveře, mohla jsem se najednou ukázat hudebnímu světu, dostat se na slavná světová pódia a na nich předvést svůj hráčský um i osobnost. Ale nemůžu říct, že bych ze samotné soutěže měla kdovíjaký požitek. Nejsem zastáncem soutěživosti ani té spousty soudů, které se tam vyskytují. Myslím, že umění by mělo být svobodné a mladý člověk by měl být schopen vyjádřit se bez toho, aby byl neustále posuzován. Zužuje se vám mysl, soustředíte se na techniku, porovnáváte se s ostatními… V jistém smyslu je to tedy nebezpečné, zdá se mi, že kvůli soutěžím se mladí hudebníci příliš upínají k technice, k efektu, což může být na úkor osobního rozvoje a vlastní hudební cesty. Ale když už zvítězíte a povznesete se nad pouhou technickou dokonalost, nad tendenci porovnávat se s ostatními, získáváte větší prostor pro hledání vlastního hlasu, který považuji za podstatnější než techniku. Přála bych si, aby soutěže byly více o hudbě, osobnosti, lidskosti, aby se zkrátka nepodobaly tolik sportu. Ale to je asi utopie…
Vám soutěž tedy pomohla, vítězství vás posunulo ke spolupráci s nejlepšími orchestry a dirigenty na světě. Jaké byste uvedla své nejsilnější umělecké zážitky z posledních let? Předně bych chtěla podotknout, že nejkrásnější na tom vítězství a na následné cestě na velká pódia bylo to, že jsem se mohla začít soustředit na hudbu, že už jsem nemusela bojovat. Dokud je člověk neznámý, je nucen se drát, aby se někam dostal. Pro mě největší luxus nespočívá v tom, že si mohu vybírat toho kterého dirigenta nebo orchestr, i když mám samozřejmě radost, že spolupracuji s prvotřídními hudebníky; za největší luxus nicméně považuji skutečnost, že se nemusím prosazovat za každou cenu, že jsem v povědomí jako dobrá houslistka a nemusím to neustále dokazovat. Skýtá mi to svobodu a možnost zaměřit se na práci na sobě samé, na hledání vlastního jazyka, vnitřní cesty. Ale abych alespoň částečně odpověděla na vaši otázku: těch zážitků mám velké množství, namátkou připomenu třeba několik svých návštěv v Los Angeles, kde jsem hrála mimo jiné pod taktovkou Gustavo Dudamela s jeho venezuelským Symfonickým orchestrem Simóna Bolívara. Cením si spolupráce s Reinhardem Goebelem, který je mým učitelem (zasvětil mne i do hry na barokní housle) a se kterým jsem provedla všechny Mozartovy houslové koncerty. Ten výčet by byl dlouhý…
V letošní sezoně jste rezidenční sólistkou Filharmonie Brno. Nebude to poprvé, co s tímto orchestrem vystoupíte. Pamatujete si na dva předchozí koncerty, na nichž jste s ním v Brně v roce 2003 provedla Lalovu Španělskou symfonii a o šest let později Šostakovičův První houslový koncert? Musím se přiznat, že ten první koncert si už nevybavuji. Odehrála jsem toho za poslední roky strašně moc a leccos se mi z paměti už vytratilo. Byla jsem mladá, je to už dávno… Na druhé vystoupení si matně vzpomínám, i když je to také už dost dlouho. Šostakovičův koncert jsem hrála ráda, protože to tenkrát byla jedna z mých prvních příležitostí toto dílo provést. Mám to tedy dodnes spojeno se vzrušujícím pocitem, že mohu zahrát skladbu, kterou miluji a kterou chci předvést. Už si ale netroufnu líčit dojmy ze samotné spolupráce s orchestrem, protože – jak jsem řekla – je to už pár let, během nichž jsem absolvovala spoustu koncertů. Mám však radost, že na předchozí spolupráce navážeme v této sezoně s neméně zajímavým repertoárem.
K němu se vztahuje moje další otázka. V průběhu sezony v Brně provedete tři stylově odlišné koncerty: Čajkovského, Vasksův a Widmannův. Ke všem třem skladbám mne pojí zvláštní a silné pouto, vždy však poněkud odlišné. Čajkovského koncert je úzce spojen s mým dětstvím a raným mládím. Pracovala jsem na něm s otcem, hrála jsem jej bezpočtukrát na soutěžích i koncertních pódiích. Myslím, že se ta skladba se mnou za ty roky měnila. Proto ji mám stále v oblibě i dnes. Nahlížím na ni jinak, nově, s vyzrálou osobností a nabytými zkušenostmi, jako bych se chystala uvést novou skladbu. Ale zároveň mi v souvislosti s ní zůstávají city a vzpomínky z minulosti. Při provedení koncertu Čajkovského na mě zkrátka působí směsice různých věcí.
S PēterisemVasksem jsem se velice blízce spřátelila a k jeho houslovému koncertu jsem si ihned našla intenzivní osobní vztah. Vzdálené světlo je něco jako modlitba, meditace, má výrazně spirituální charakter. Je to krásná hudba, která se mě hluboce dotýká a která mi zatím pokaždé poskytla překvapivé a bezprostřední spojení s orchestrem a publikem. Slyšela jsem, že se na brněnské provedení chystá i skladatel, to je skvělé. Vždycky se snaží být přítomen, když hraji jeho hudbu.
Jörga Widmanna jsem pro sebe objevila před několika lety. Byla jsem přítomna provedení jeho Houslového koncertu Christianem Tetzlaffem, jemuž je dílo věnované, a Berlínskými filharmoniky. Seděla jsem vedle skladatele, a když koncert skončil, řekla jsem mu: „Jörgu, tohle musím hrát.“ Shodou okolností jsem po roce, po dvou byla oslovena Bamberskými symfoniky, abych ten koncert provedla. Hrála jsem ho s tímto orchestrem několikrát, mimo jiné na zahajovacím koncertě sezony 2014/2015, v níž byl Jörg rezidenčním skladatelem Bamberských symfoniků. Bylo to jako osud, připadalo mi, že se to prostě mělo stát, věřím v to. Je to kouzelná skladba, složitá, moderní, ale přitom v jistém smyslu romantická, je v ní toho tolik! Představuje celý svět, svět Jörga Widmanna, který je složitý, krásný, vzrušující a dojímavý. Brněnská filharmonie bude teprve druhý orchestr, se kterým toto dílo uvedu, jsem tedy plna očekávání, jak jej hudebníci a vaše publikum přijmou.
Vzdálené světlo Pēterise Vaskse jste v roce 2011 nahrála na CD s lotyšským orchestrem Sinfonietta Riga pod vedením Juhy Kangase. Co stálo za vznikem této nahrávky? Na to CD jsem nahrála nejen Vzdálené světlo, ale i další dvě Pēterisovy skladby pro sólové housle a orchestr – Vox Amoris a Meditaci. Pēterismě požádal, abych tato díla nahrála pro firmu Wergo, která vydává jeho hudbu. Bez váhání jsem souhlasila, protože jsem znala Vzdálené světlo, znala jsem Pēterise, a jak jsem již řekla, hrát jeho hudbu je pro mě vždycky duchovní zážitek. Nahrávání jsem prožívala, bylo to, jako bych psala intimní deník. Pēteris byl samozřejmě u nahrávání, je to tedy společný projekt, jeho hlas a můj hlas, které spolu niterně komunikují. Jsem šťastná, že je to zachyceno na nahrávce, jsem přesvědčená, že to funguje. To album pro mě znamená hodně…
Aniž bych vám chtěl lichotit, souhlasím, že to CD je opravdu výborné (mám přitom srovnání s nahrávkami Vzdáleného světla v podání Johna Storgårdse a Renauda Capuçona). Mimochodem, před časem mi ho věnoval sám skladatel s doporučením, že jste ideální sólistka pro Vzdálené světlo. S trochou nadsázky tak můžu říct, že dramaturgický plán letošní sezony Filharmonie Brno se částečně odvíjel od tohoto CD – přál jsem si, aby Vzdálené světlo v Brně zaznělo, což ve výsledku vyústilo ve vaši brněnskou rezidenci… To ráda slyším. Tento koncert a Pēteris spojují mnoho věcí v mém životě. Cítím, že je tu silná vazba, ten koncert představuje jakousi osudovou linku v mém hudebním životě. Koneckonců, bylo to právě Vzdálené světlo, které jsem provedla s Bamberskými symfoniky, po čemž následovalo další pozvání k tomuto orchestru, abych s ním hrála Widmannův koncert…
Plánujete další nahrávky na CD? Momentálně ne. Přemýšlím sice nad dalšími možnostmi, ale zatím nemám naplánováno nic konkrétního. Co se týče CD, jsem velmi opatrná, nechci nahrávat něco, co už bylo nahráno tisíckrát. Zvažuji důkladně, co a s kým nahrát, jsem velmi vybíravá. Nejspíš tedy bude nějakou dobu trvat, než se k další nahrávce odhodlám.
Máte mezi soudobými skladateli oblíbence, od nichž byste si přála dostat skladby vám věnované? Napsané vám „na tělo“? Už víte o dvou – Pēteris Vasks a Jörg Widmann by mezi ně rozhodně patřili. Pēteris mi ale na rovinu řekl, že pro sólové housle a orchestr už psát nebude, protože věcí pro tuto kombinaci složil hodně. Chápu to. Myslím, že není důležité, aby komponoval něco speciálně pro mě. Jeho hudba je i tak pro mě darem a nestarám se o to, čí jméno figuruje na titulním listu partitury. S Jörgem se to má obdobně – je mimořádně vytížený a sotva by se v dohledné době ke skladbě pro mě dostal. Ale pokaždé, když hraji jeho koncert, je to „můj“ koncert, mám s ním takto navázaný vztah. Nicméně někteří autoři pro mě hudbu skládají nebo už dokonce složili. Například Nicolas Bacri (Koncert pro troje housle a orchestr, jehož protagonistkami jsou vedle Aliny Pogostkinové Lisa Batiashvili a Baiba Skride – pozn. aut.) a na novém díle pro dvoje sólové housle a orchestr pracuje Eric Tanguy. Miluji soudobou hudbu a kontakt s autory. Hodlám tuto linii na své umělecké cestě rozvíjet, poznávat co nejvíce současných skladatelů a seznamovat se s jejich hudbou. Samozřejmě to bude skvělý dárek, když se někdo z nich rozhodne napsat pro mě skladbu. Ale ve své podstatě to není důležité, nezáleží mi na tom, jestli je skladba složená pro mě, nebo jestli si sama najdu hudbu, která mě osloví. Kterýkoliv hudební kus, který si zamiluji, hraji, jako by byl psán pro mě.
Angažujete se i v řadě komorních ansámblů. S kterými hudebníky vystupujete v komorním složení nejraději a jakou hudbu v něm preferujete? Pracuji s báječnými hudebníky a ráda také iniciuji nové spolupráce, protože hudba je způsob komunikace. Mám skupinu přátel, s nimiž hraji pravidelně, náš soubor se nazývá Ensemble Raro. Kromě toho pro mě byla doslova požitkem spolupráce s interprety, jako jsou Gidon Kremer, Steven Isserlis, Joshua Bell, finský houslista Pekka Kuusisto… Také Jörg Widmann do tohoto okruhu spadá, není to jen skladatel, ale i vynikající klarinetista, a hrát s ním bylo pro mě opravdu něco výjimečného. Repertoárovým vrcholem komorní hudby je pro mě německá hudba, v ní je obsaženo srdce muzicírování. Pokaždé, když se setkám s hudebníky a mám příležitost s nimi hrát německou hudbu, je to velmi intimní komunikace a možnost vzájemně se od sebe učit.
V létě došlo ve vašem osobním životě k zásadní změně, kterou jste zmínila už na začátku rozhovoru. Jste připravena zhostit se vyváženě role sólistky a role matky? Mateřství je nová kapitola v mém životě a uvidím, jak si v ní povedu. Sotva teď mohu na vaši otázku odpovědět adekvátně, protože jsem na pět měsíců přestala hrát, skoro jsem se nedotkla houslí. Soustředila jsem se na novou životní roli, hodně pro mě znamená. Až teď začínám pomalu zase cvičit, vracím se k práci, brzo začnu opět vystupovat. Jsem si ale jista, že to dokážu zkombinovat. Mateřství je obohacením života, nikoli jeho komplikací, které by stálo v protikladu k práci. Věřím, že ty role nebudou jen koexistovat, ale že se budou vzájemně doplňovat a inspirovat – matka umělkyni, umělkyně matku. Budu cestovat s rodinou, dcera tak pozná a zažije, jak její matka pracuje. Samozřejmě, organizačně to bude složitější, ale těším se na to.
Překlad Štěpán Kaňa