Zanedlouho se posluchači v Praze a v severních Čechách setkají s výjimečným pěveckým tělesem, které je v šíři a specializaci svého repertoáru i v pěvecké praxi jediné svého druhu na světě. Na čtyřech koncertech – 26. a 27. září v Praze v rámci festivalu Struny podzimu, 28. září v bazilice Všech svatých v České Lípě a 29. září v kostele sv. Anny v Jablonci nad Nisou, obojí v rámci ambiciózního mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica – představí fascinující svět staroruského liturgického zpěvu. Tucet mužských zpěváků ve světě vystupuje pod názvem Ruský patriarchální sbor, doma je známý spíše jako Drevnerusskij rasspěv. Klíčovými okruhy zájmu souboru jsou obnova tradice starého ruského chrámového zpěvu a jeho návrat do chrámového provozu, rekonstrukce písma, ve kterém byly zaznamenány staré ruské rukopisy, jejich přepisy a nové uplatnění při bohoslužbách. Aktivity sboru přispěly zásadním způsobem k poznání, že v Rusku existuje jedinečná vokální polyfonie, která se neshoduje s ničím jiným na světě, a že její kmenový repertoár byl v historii užíván při bohoslužbách již před začátkem 17. století. Ruský patriarchální sbor je unikátní jak vysokou interpretační kvalitou (zvláště ohromující je rozsah basistů), tak také pečlivým výzkumem hudebních pramenů a odtud i zajímavou dramaturgií svých koncertů. Nabízí množství programů z tradiční ruské pravoslavné liturgie 15. a 16. století v jednohlasé i vícehlasé podobě, stejně jako mladší duchovní hudbu. Shodný program všech zářijových koncertů nabídne srovnání tradičního chrámového repertoáru s tvorbou ruských autorů 19. a první poloviny 20. století. Na českolipském festivalu vystupoval sbor již před pěti lety, a to s takovým úspěchem, že letošní koncerty byly dojednány vlastně na přání posluchačů.
Zakladatel Ruského patriarchálního sboru, sbormistr, muzikolog a hráč na violu da gamba Anatolij Grinděnko přivítal možnost dopředu seznámit české publikum se zvláštnostmi staroruského liturgického zpěvu a ještě před příjezdem nám z Moskvy poskytl e-mailový rozhovor.
Pane Grinděnko, přibližte nám prosím začátky vašeho sboru – kde se uplatňoval, s jakým repertoárem začínal, jaké byly první reakce posluchačů? První sbor, který fungoval v letech 1983?-?1985, tvořilo 16 seminaristů a studentů teologie z města Sergiev Posad blízko Moskvy. Byli to nadšenci, kteří věnovali svůj volný čas studiu staroruského zpěvu a ten pak prováděli v místních kostelech. Mnozí členové tohoto sboru jsou již dávno duchovními nebo opaty klášterů, v nichž pěstují lásku ke staroruskému zpěvu. V roce 1985 jsem s požehnáním arcibiskupa Pitirima sestavil sbor ze zpěváků působících v moskevských chrámech. Během prvního roku se naše činnost omezovala na bohoslužby v domovském kostele moskevského patriarchátu. Po bohoslužbě se arcibiskup modlil a zkoušel na sobě účinek staroruského zpěvu, při němž se tradičně ukláněl jak v pase, tak i na zem. Po krátkém čase nás přizval k produkcím v katedrálním chrámu Vzkříšení Spasitele, který se nachází v centru Moskvy. Zde jsme pak dalších 15 let zpívali každý týden na dvou bohoslužbách: ve středu večer a ve čtvrtek ráno. Zpočátku staří lidé mysleli, že zpíváme jednohlas, protože se neumíme naučit další hlasy, ale když zjistili, že tak zpívali jejich milovaní svatí, začali vzpomínat, že kdysi v mládí slyšeli takový zpěv v některých klášterech. Samozřejmě že v Sovětském svazu ho nikde slyšet nemohli. Asi se u nich probudila genetická paměť.
V roce 1987 začal sbor koncertovat. První veřejný koncert se uskutečnil v Malém sále moskevské konzervatoře. Její ředitel byl v šoku, když nás uviděl na scéně v kněžském oblečení. Potom jsme hodně jezdili do vzdálených oblastí Ruska, kde měly koncerty charakter setkání a besed. Církev nepůsobila tehdy zdaleka všude. Na mnohých místech ještě oprašovali komunistickou vlast, ale existovalo mnoho tajných sekt, a naše koncerty byly proto chápány misionářsky.
S jakými reakcemi oficiálních ruských kulturních kruhů jste se setkávali v 80. letech? S žádnými.
A jak se situace změnila v 90. letech?
Nijak.
Jaká je úroveň interpretů a co ohlas publika? Všichni členové sboru jsou profesionálové, kteří absolvovali vysoké hudební školy nebo školy sborového zpěvu. Na rozdíl od evropských chrámových sborů zpívají v ruských městských chrámech téměř výhradně profesionální chrámoví zpěváci. Pro mnohé z nich je to jediné zaměstnání. V Rusku jsou kostely, kde se dobře zpívá, vždy plné. Také sborové koncerty zaplňují sály.
Bádání ve fondech a archivech je od počátku vaší prací nebo jste spolupracoval a spolupracujete s muzikology? Studium a přepis rukopisů a spolupráce s vědci je pouze malá část toho, co musíme dělat. Hlavní práce spočívá v pochopení celého raně křesťanského umění, především výtvarného, a ve využití duchovních a uměleckých principů ve zpěvu. Druhá část práce spočívá ve výchově sluchu a zraku laiků i kněžích, aby si vypěstovali cítění a lásku k tomuto umění.
V jakém stavu se v Rusku nacházejí památky duchovní hudby minulých staletí a jaký je zájem o ně ze strany badatelů i interpretů? Mnoho rukopisů se dochovalo ve státních a klášterních knihovnách. Část tohoto repertoáru je už vydaná a využívají ji sbory věnující se staroruským zpěvům. Celé hnutí je bohužel málo podporováno církví a tím méně světskou mocí. Některé sbory se zabývají řeckým zpěvem a pohrdají tím staroruským, který je podle mého názoru bohatší a i podle mnoha vědců obsahuje více starobyzantských rysů než běžný řecký zpěv. A je to pochopitelné – když Rusko přijalo v 11. století byzantskou pěveckou kulturu, starostlivě chránilo její principy. Na západě i v samotném Řecku byly ve stejné době zahájeny velké reformy zpěvu, které potřely živou ústní tradici chrámového zpěvu. Její obnovou se zabývají někteří vědci i soubory v Evropě. V Rusku stojí výzkum staroruského umění na nadšení vědců i zpěváků. Na vině není komunistická propaganda, ale vnímání smyslu liturgických umění a zvyk duchovenstva a věřících (hlavně starších) na citové, sentimentální umění 19. a 20. století.
V čem spočívá tak zvaně historicky poučené podání staroruských zpěvů? Kromě znalostí pravidel je nutné dosáhnout hodnověrnosti určitým způsobem duševního i duchovního života. Pro odpovídající vyznění staroruských zpěvů se musí provést bohoslužba v odpovídajícím chrámu. Do kostela s barokním interiérem se tyto zpěvy nehodí. To už je lepší zpívat tam Bortnjanského (ukrajinský skladatel, 1751?-?1825, pozn. L. M.) . Hodnověrnost hudební produkce, vedle předběžných znalostí, spočívá v řadě podmínek: kdo zpívá ve sboru, kdo vede bohoslužbu, v jakém kostele slouží, jakou má chrám architekturu, v jaké stojí lokalitě, na jaké ikony se zpěváci během bohoslužby dívají a tak dále. Ale hlavní věcí pro důvěryhodné provedení staroruských zpěvů je upřímnost a originalita projevu.
Kvůli komunistické propagandě u nás neznáme ruskou duchovní hudbu – tu historickou ani tu soudobou. Mohl byste tuto oblast tvorby nějak stručně charakterizovat? „Historická“ ruská hudba není málo známá pouze v Evropě, ale i v Rusku. Ani toto však není zapříčiněno komunistickou propagandou. Mravní i duchovní úpadek lidí způsobil potření vkusu a ztrátu citu pro krásu. To nebyli komunisté, kdo v renesanční Evropě ničil stopy byzantské kultury. V Rusku začala příprava revoluce z roku 1917 v hlavách lidí již na konci 17. století, kdy se Rusko vydalo na cestu evropských reforem a násilně přervávalo všechna pouta s vlastní historií a starobyzantskou kulturou. V 18. století do Ruska proudily zástupy cizích skladatelů a hudebníků (Salieri, Cimarosa, Galuppi, Sarti a mnozí další), kteří přeučovali ruské hudebníky i chrámové zpěváky podle svých manýr. Na konci 18. století se tudíž v ruských kostelech a klášterech zabydlel evropský hudební a výtvarný systém. To nebyli komunisté, kdo v 18. století v Rusku boural staré kostely, kdo otloukal staré fresky. To dělala světská i duchovní moc, aby na jejich místo dosadila realistické kompozice na způsob tehdejšího módního evropského chrámového umění.
Téměř všichni ruští klasikové 19. a 20. století psali chrámovou hudbu. Jenomže to nebyla duchovní hudba s opravdovým pochopením, ale zkrátka hudba pro chrám. V jejich dílech je cítit zbožné přání zapojit se do pravoslavné bohoslužby, připojit se k místním kořenům. Mnozí použili staroruské zpěvy a vtiskli skladbám asketický kolorit. Ale všechny jejich snahy se týkaly pouze oblasti duševních zážitků, nikoli duchovních. Sama o sobě to jsou překrásná díla, lze je dobře provádět na koncertech, ale nejsou absolutně přípustná na bohoslužbě. Chrámový zpěv, to je zpěv pospolitosti, který
nemůže být autorský. Sebevětší autor svou interpretací bezděky snižuje vysoký mnohoznačný smysl svatých textů. Jako by autor nebyl zbožný – jeho zbožnost je vždy menší než asketická zkušenost staré církve, zhmotněná v chrámových zpěvech a malířství.
V čem je ruská liturgická hudba ojedinělá? Její jedinečnost tkví v tom, že to není pouze hudba a druh liturgického umění, ale asketický modlitební systém. Tyto zpěvy nejsou zaznamenány v notách, ale pomocí znaků, které se v ruštině nazývají „krjuky“ – jejich tvary a směr ukazují cestu k Bohu, otevírají okno do jiného světa.
Je to obdoba evropských neum? Oproti neumám tyto staroruské znaky nezobrazují sled jednotlivých intervalů, ale ukazují intonaci a melodický postup jako celek. Nejoriginálnější se zdá být staroruský vícehlas, který nemá žádnou paralelu jinde na světě. Tři nebo čtyři hlasy se zde zdají být v podstatě jedním hlasem rozštěpeným do několika linií. Každá linie (nebo také rameno) je samostatná a nezávislá na ostatních hlasech, ani ukončení slov není vertikálně sjednoceno. Každý hlas je složen z melodických formulí, ale my objevujeme, že zároveň existují i vertikální polyfonické bloky, navzdory vzájemné nezávislosti hlasů. Interpretačně je to velmi obtížné dodržet, protože basy pravidelně přecházejí do tenorového rejstříku a tenory do basového. Z historických pramenů vyčteme, že v Rusku byla svébytná pěvecká škola. Basisté museli znát nazpaměť a zazpívat party vyšších hlasů a tenoristé zase party basové, za což byli hojně odměňováni například biskupským suknem, moukou a podobnými naturáliemi.
A jedinečnost ruské chrámové hudby 19. a 20. století? Podle mne spočívá především v její vřelosti a srdečnosti, které souvisejí s počátky ruské umělé písně a jejím rozšířením na veřejných koncertech.
Jak velký zájem mají současní skladatelé o komponování pro váš sbor a jaký zájem má váš sbor o interpretaci soudobé tvorby? Především musím přiznat, že jsem kategoricky proti komponování duchovní hudby, protože duchovní zpěv nemůže být autorský. Ale světské skladby, pokud se nám líbí, občas zpíváme. Například fragmenty z Apokalypsy Vladimira Martynova, „Magnificat“ Georgse Pelecise (Lotyšsko ), skladbu Romana Ledencova pro smyčcový orchestr, soprán, chlapecký diskant, klavír, mužský sbor a kvarteto. Zpívali jsme také něco od Pärta a jiné skladby.
Nakolik myslíte, že je pravoslavná liturgická hudba přenositelná a uchopitelná lidmi jiné víry? Pravoslavná liturgická hudba je špatně uchopitelná nejen pro cizince, ale i pro Rusy, pokud se k ní budeme stavět jako k běžnému umění. Poslouchat na hodinovém koncertě exotický zpěv a mít z toho potěšení, to ještě neznamená pochopit jej. Ale to, co na koncertech zůstává z pravoslavného liturgického zpěvu, může být pochopeno i katolíky či protestanty, protože katolíci mají naposlouchaný západní gregoriánský chorál, který v sobě zahrnuje původní byzantský pramen společný se staroruskými zpěvy. Luteráni zase mohou něco pochopit skrze přirozenou jednoduchost starých zpěvů, prostotu, o kterou marně usiloval Luther.
Jste profesionální těleso, které plně vytěžuje své členy nebo mají i jiné aktivity? Nemohu plně materiálně zabezpečit členy sboru ani je uspokojit duchovně. Proto jsou mnozí nuceni hledat doplňkové aktivity i výdělek. A já jen mohu litovat, že nemám možnost realizovat všechno to, co může zpívat pouze náš sbor.
Byl někdy členem vašeho sboru člověk s kněžským svěcením? Kněz žádný, ale všichni členové původní sestavy byli později vysvěceni na kněze. V současné době s námi zpívají dva jáhnové.
Jakými obměnami prošla sestava členů vašeho sboru od jeho založení? Z původního sboru zůstal jeden zpěvák. Sestava se měnila pomalu – přibližně jeden člověk za tři až čtyři roky. Ale od roku 2000 se tento proces trochu urychlil kvůli tomu, že zpěváci zpívají ještě v jiných sborech, a já tudíž občas potřebuji náhradníky. Přináší mi to spoustu práce navíc, ale na druhé straně je dobře, že se větší počet zpěváků seznámí s tímto druhem zpěvu.
Do jaké míry je obměněn váš sbor od vašeho prvního vystoupení v České republice (2002, Česká Lípa)? Přesně to nemohu říci. Do našeho souboru od té doby přišli asi čtyři noví zpěváci.
V České Lípě budete zpívat ještě 28. září dopoledne na pravoslavné bohoslužbě. Býváte často oslovováni představiteli církve s touto žádostí? Všude, kde vystupujeme, nás žádají o účast na bohoslužbě. Ale ne vždy to fyzicky zvládneme. Koncert spotřebuje hodně fyzických i duševních sil.
Měl jste již někdy dříve možnost koncertovat v Praze – jako dirigent, gambista? Před mnoha lety jsme zpívali na nějakém festivalu v Praze, ale nevzpomenu si, v jakém roce to bylo.
V biografii souboru se dočteme o četných turné do zahraničí – jaké má sbor uplatnění v Rusku? Nejrozšířenější jsou tam pirátské kopie našich nahrávek, vydaných ve Francii. V Rusku jsme vydali pouhá 3 CD. Z různých klášterů mi chodí prosby o pomoc s dochovanými notami, o seznámení se s klášterními zpěváky. V současné době činím pokus spojit všechna liturgická umění do jednotného celku, který by se řídil především smyslem bohoslužby. Tento pokus může být velmi úspěšný. Padesát kilometrů od Moskvy na kraji velkého lesa vyrůstá chrám z bílého kamene, kopie kostela nacházejícího se nedaleko Sergiev Posadu. Kostela z 12. století, jedné z nejsentimentálnějších památek ruské architektury, s bohatou nástěnnou výzdobou. V novém chrámu nebudou papírové ikony ani elektrické lampy, vše bude zhotoveno podle historických nákresů. To je moje blízká perspektiva. V široké perspektivy ale nevěřím, protože ani sama cesta víry nemůže být široká.
