Pianista András Schiff, sólista se šlechtickým titulem a slabostí pro českou hudbu, bude rezidenčním umělcem letošního ročníku Dvořákovy Prahy. Začátek rozhovoru se nutně odpíchl od situace hudebníků během coronového lockdownu. S velmi srdečným umělcem, který se připravoval v Londýně na vystoupení, jsme si po telefonu povídali o Dvořákově muzikalitě, o tom, jak mu Rafael Kubelík představil Janáčka, o Bachovi jako konstantě i o tom, že ho baví učit.
Jaká pro vás byla doba lockdownu? Jak jste ji prožil? Pár měsíců jsem strávil v Japonsku, moje žena odtud pochází. Nebylo vlastně možné vrátit se do Evropy. Pak jsme sice přiletěli nazpět, ale příležitosti k hraní nebyly – přišel jsem o víc než sto koncertů. Mělo to i svá pozitiva – být doma, studovat nové hudební skladby, číst dobré knihy… Taky jsem se začal věnovat vaření. Ale neřekl bych, že jsem si toto období zvlášť užíval – kompletně se mi tím změnil život. Dost jsem učil a taky něco natočil.
Učil jste on-line? Ne, to jsem odmítl. Chtěl jsem své studenty vidět osobně.
Asi je těžké najít motivaci a energii ke cvičení, když chybí výsledek – tedy provedení před lidmi. Samozřejmě neděláme hudbu jen pro to, abychom se předvedli publiku. Ale člověk ji touží s někým sdílet.
Takže kontakt s posluchačem bylo to, co vám scházelo nejvíce? Ano. Určitě to nebylo ustavičné cestování. Ale abyste si nemyslela – mně se moc líbí navštěvovat různá místa. Jen je nepohodlné se tam dostat. A teď se to celé ještě více zkomplikovalo. Hudebníci patří mezi nejpostiženější profese – je to práce, kterou nemůžete dělat na home office.
Máte dlouhou zkušenost s dobovými nástroji. Jak ovlivnila vaše hraní na moderní klavír a vaši interpretaci? Fortepiano vstoupilo do mého života vlastně nedávno. Moje první zkušenosti s dobovými nástroji totiž nebyly úplně šťastné. V 70. letech jsem pořídil nahrávku na Beethovenův klavír značky Broadwood v budapešťském Národním muzeu. Nástroj nebyl v dobré kondici, obtížně se na něj hrálo. Tehdy jsem si řekl, ach jo, tohle není nic pro mě. Uběhl nějaký čas a na konci 80. let, to jsem žil v Salcburku, jsem měl možnost zahrát si na Mozartův klavír. Nahrávka vznikla v místnosti, kde se pravděpodobně narodil. A tenhle klavír byl ve výborném stavu a pro mě to znamenalo bod obratu. Rozdíl byl ale také v tom, že Mozart opravdu komponoval u tohoto nástroje. Zatímco Beethoven v té době už ztratil sluch, takže Broadwood nebyl přímou inspirací pro jeho tvorbu, jeho imaginace už možnosti nástroje dalece přesahovala. U Mozartova Waltera můžete pozorovat, jak jej skladatel využil od nejnižšího do nejvyššího tónu, například v dramatických dílech, jako jsou Fantasie d moll a c moll. Tam také Mozart zkoumá hranice dynamických možností nástroje.
Od té doby, co jsem se seznámil s Mozartovým Walterem, jsem vyhledával příležitosti hrát na dobové nástroje – ne kopie, ale originály. Je jich překvapivě spousta, v muzeích, v soukromých sbírkách… A od Mozarta a Beethovena jsem se posunul k hudbě a nástrojům kolem roku 1820. Jeden takový od Brodmanna jsem si okamžitě zamiloval a řekl si, ten bude ideální pro Schuberta. Jako mladý jsem byl hlupák a dobové nástroje zatracoval, dnes už si Schuberta skoro neumím představit na jiném než tomto dobovém klavíru.
Jde asi hlavně o barvu tónu… Barvu a také pedály, rejstříky… Když Schubert napíše pianissimo, je jen obtížné ho dosáhnout na moderním klavíru. Hlavně v nejtišší dynamice toto staré piano převyšuje ta moderní. Zdají se mi moc hlučná, ale samozřejmě záleží na pianistovi.
Ve 20. století už se ve stavbě klavírů tolik nezměnilo. V současnosti prakticky všude najdete jen Steinwaye. Je to globalizace a podle mě je škoda, že nemáme větší výběr, což také ochuzuje posluchače o nové zážitky. Filosofií Steinwaye je vyrovnaná klaviatura a univerzální zvuk, který je podle nich vhodný pro všechny skladatele, ale já mám rád větší pestrost. Třeba ten zmíněný Broadmann je vhodný pro Schuberta, některé Beethovenovy sonáty, ale už ne pro Schumanna.
Zmínil jste Schumanna. Toho budete hrát na Dvořákově Praze v kombinaci s Janáčkem. Jak takové spojení funguje? Tihle dva jdou skvěle dohromady, vlastně ani nevím proč. Je to ta poezie, osobní tón… Oba se hodně zajímali o literaturu. Nevím, jestli se Janáček Schumannem zabýval, pravděpodobně ne, patřil k německé kultuře. Ty drobné kusy, které Janáček napsal a sestavil z nich cyklus Po zarostlém chodníčku, spojím s malými kusy Schumannovými. Poeticky jsou si příbuzné.
Na Dvořákově Praze budete hrát oba Dvořákovy kvintety, i ten raný, považovaný za méně zralý. Líbí se vám? Dvořákovy kvintety už jsem hrál mnohokrát. Je to samozřejmě nevyrovnaná dvojice, Dvořák udělal v životě obrovský pokrok. Ale mně se líbí svěžest, přirozená muzikalita, která v jeho hudbě byla od samého začátku. Také jsem často prováděl jeho klavírní koncert, který je sice formálně problematický, ale co se týče krásy nebo melodické invence, je srovnatelný s jeho vrcholným violoncellovým koncertem.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2021.
