S Andrásem Schiffem se setkáváme v Berlíně. Nejen já, ale také malý filmový štáb, jehož režisérka Kateřina Hager připravuje videoportrét o tomto mistrovi klavírního umění. V onen den ještě nikdo z nás netuší, co potká Evropu a celý svět o pár dnů později. Koronavirová pandemie rozmetá kulturní a společenské plány nás všech na dlouhé měsíce dopředu. A rezidence Andráse Schiffa na Pražském jaru vezme za své.
Cesta k tomuto interview byla trnitá. András Schiff, renesanční Středoevropan nevšedního osudu odrážejícího turbulentní dějiny 20. století, nám nejednou odřekl již dohodnuté setkání na různých místech střední Evropy. Je mu klavírní umění nade vše, takže veškeré s tím související komunikační aktivity představují spíše nutné zlo? Přeje si komunikovat výhradně skrze klavír nebo prostřednictvím takových forem, které mu nejsou podsunuty, nýbrž si je vybere on sám?
Je o vás známé, že Bacha pokládáte za zásadní figuru nejen z hlediska dějin klavírní literatury, ale především pro váš vlastní hudební vývoj. Nyní máme Beethovenův rok. Jak vnímáte Beethovena v porovnání s tím, co vám přinesl Bach? Bach pro mě dosud představuje tu nejzásadnější autoritu. Chápu ho jako nejdůležitějšího skladatele všech dob. Každý můj den začíná tím, že hodinu cvičím jenom Bacha. Je to pro mě očista ducha i těla. Beethoven je stejně tak důležitý. Začal jsem s ním však mnohem později. Sice jsem pár jeho věcí hrál už v mládí, ale k některým klíčovým dílům jsem se dostal až ve zralém věku. Jako by to byla zavřená kniha, kterou není možné otevřít předčasně. Musí prostě nazrát čas. Musel jsem hodně bojovat, abych tato díla pochopil a dokázal se jich zhostit s patřičným mistrovstvím. Teprve v mých padesáti letech přišel den, kdy jsem zvládl všech 32 Beethovenových klavírních sonát. Takový byl i můj záměr, protože teprve v padesáti jsem cítil patřičnou míru zralosti pro celý cyklus. Beethovenův osobní vývoj byl velmi složitý. Napsal sice řadu zajímavých věcí již v mládí, ale povětšinou byl jeho život plný utrpení. Hrála v tom roli spousta okolností. Zdravotní stav – především hluchota, k tomu celoživotní problémy v soukromém životě a s tím související osamělost, no a pak velká duševní trýzeň. Takže my, kteří chceme hrát Beethovena, si musíme také nejdřív něco odžít. Asi ne tak hluboké utrpení jako bylo to jeho, ale jistá míra životní zkušenosti včetně prožitku bolesti je zde potřeba. Proto si myslím, že úplně mladý člověk nemůže dobře interpretovat zásadní Beethovenova díla, jako jsou například pozdní sonáty.
„Každý můj den začíná tím, že hodinu cvičím jenom Bacha“
Když si vybíráte nové věci k nastudování, uplatňujete nějaká estetická kritéria? Nebo se rozhodujete na základě intuice a emocí? Je nádherné být hudebním interpretem. Ještě raději bych byl skladatelem, ale bohužel nemám žádné skladatelské nadání, takže se snažím interpretovat díla jiných. Je to však obrovská odpovědnost, protože já věřím, že skladatel je král a já jsem jeho pouhý služebník. Sice důležitý, ale pořád jen služebník. Takže se snažím učinit vše pro to, aby původní autorský záměr byl maximálně naplněn. K tomu přidám něco z mé vlastní osobnosti, čemuž se nelze vyhnout. Vlastní vklad muzikanta zkrátka v celém procesu hraje roli. Každý z muzikantů má jiný charakter, jinou osobnost a schopnosti, proto je každý koncert jiný. To je krásné. Nicméně když Beethoven napsal pianissimo, musím ho tam zahrát. Když někde napsal přízvučnou dobu, musím ji také zahrát. Když je v notách repetice, tak ji nesmím ignorovat. Prostě musím autora plně respektovat. Znám přitom celou řadu kolegů, kteří to nedělají. Vůbec s tím nesouhlasím.
Kolik koncertů zhruba absolvujete? Občas se podívám, kolik jich vlastně je, a většinou mě to šokuje. Vychází to mezi sto až sto dvaceti koncerty ročně. K tomu to všechno cestování, které se pro mě postupem času stalo noční můrou. Všude mraky lidí a k tomu ty bezpečnostní kontroly, kde si člověk připadá jako ovce. Hudba je privilegium, takže ji samotnou nevnímám jako břemeno. Nepříjemné stránky cestování se snažím zaplnit čtením. Je to určitý způsob, jak se bránit například tomu všemu, co musí člověk absolvovat na letištích. V destinaci koncertu se pak vydávám do muzeí a galerií, když to jen trochu jde. Mám rád veškeré umění. Všechny umělecké disciplíny mě oslovují divadlem počínaje přes výtvarné umění až po film a literaturu. Také neřídím auto, tudíž jsem nucen hodně chodit. I to pokládám za důležité. Nepraktikuji žádný sport, i když jsem v mládí miloval fotbal. Teď už jsem starý, takže se na sport jenom dívám, což však dělám rád. Sleduji hodně tenis a fotbal.
„Vezměte si třeba nádhernou Tolstého knihu Vojna a mír. Kdo to dneska čte? Prakticky nikdo, protože přečíst takové dílo vyžaduje hodně námahy a času. Místo toho si lidé přečtou synopsi o jednom odstavci. Vojna a mír zvládnutá za jednu minutu!“
Za dobu vašeho života se hudební svět velmi proměnil. Těch změn je opravdu hodně. Úplně se změnil nahrávací průmysl, mění se podoba koncertních sálů či komunikace s veřejností. Řada změn se dotkla i samotných muzikantů. V posledních desetiletích se například velmi prosazuje spojení role sólisty a dirigenta v jednu osobu. I vy se ubíráte touto cestou. Jak se na všechny tyto změny díváte? Máte pravdu, že svět hudby se během mého života hodně proměnil. Pozitivní je, že klasickou hudbu poslouchá výrazně více lidí než v minulosti, protože je snadno dostupná díky komunikačním technologiím a snadnějšímu cestování. Za mého mládí v komunistickém Maďarsku byly takové možnosti nemyslitelné. Člověk tehdy nemohl za hudbou ani do Vídně, protože hranice byla zavřená. Je však i spousta negativních aspektů. Posluchačů je sice co do kvantity mnohem více, ale počet těch skutečně erudovaných se naopak výrazně snížil. V dřívějších dobách bylo středoevropské publikum velice hudebně vzdělané a kultivované. V domácnostech byla hudební praxe zcela běžná a lidé, kteří jinak působili v nehudebních profesích, podávali velmi slušné výkony na amatérské úrovni. Třeba se o víkendu sešli v rámci rodiny nebo s přáteli a zahráli si nějaký smyčcový kvartet. Dnes na něco takového prakticky nenarazíte. Všeobecná vzdělanost a kultura se rozhodně nezlepšily. Sice máme technologie, internet a sociální sítě, což je na jednu stranu skvělé, ale je to zároveň velmi povrchní. Hluboké kulturní povědomí tím nezískáte. Vezměte si třeba nádhernou Tolstého knihu Vojna a mír. Kdo to dneska čte? Prakticky nikdo, protože přečíst takové dílo vyžaduje hodně námahy a času. Místo toho si lidé přečtou synopsi o jednom odstavci. Vojna a mír zvládnutá za jednu minutu! Tohle byl příklad, který můžeme zobecnit pro celou oblast umění. Také se mi vůbec nelíbí spojení hudby s reklamou. Všechno nyní podléhá marketingovým plánům a strategiím. Každý koncert se musí „prodat“, jako by to bylo zboží v supermarketu. Ten prodej se odehrává takovým levným až vulgárním způsobem, jelikož promotéři v neustálé nejistotě žijí obavami, zda se sály naplní. Takže obrazně řečeno prodávají koncerty pomocí megafonu. Opravdu se mi to nelíbí a jsem z toho smutný. Dobrá hudba nepotřebuje tenhle druh propagandy.
Co podle vás člověk kromě talentu potřebuje, aby mohl být dobrým muzikantem? Hudební talent je privilegium a dar. S tím se rodíme, a tedy na tom nemáme žádnou osobní zásluhu. Ono to však nestačí. Je potřeba spousta práce a disciplíny. Každý z nás má také svůj vlastní životní rytmus. Můj rytmus je nepochybně úplně jiný než ten váš. Třeba zrovna dnes jsem velice unavený, protože můj včerejší koncert byl dost náročný. Navíc po našem rozhovoru jdu rovnou učit. Když však přijdu na pódium, tak musím na cvičení a disciplínu úplně zapomenout, a naopak dát průchod spontaneitě, která mě musí během koncertu vést. Za tím vším jsou však hodiny práce o samotě právě v té disciplíně. Prostě je potřeba rovnováha talentu, píle, intelektu a emocí. Klavír sám o sobě je dost intelektuální a mnohovrstevná záležitost. Třeba hoboj nebo horna jsou sice náročné z hlediska tvorby krásného tónu, hrají však jen jednu melodickou linii. Klavír zpívá mnoha hlasy. Je polyfonní. Záleží tedy na klavíristovi, do jakých vzájemných vztahů jednotlivé hlasy postaví a co z toho vytvoří. Teprve pak může vzniknout něco krásného a jedinečného.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 5/20.
