Když nahlédnu do vaší biografie, nemůže mi uniknout, že barokní a především Händelova hudba zde hraje zcela významnou roli. Cítíte se jako specialistka na starou hudbu? Dlouho jsem se tak necítila ani jsem tak neuvažovala. Ale po absolvování specializovaného barokního studia jsem zjistila, že tahle pěvecká poloha je pro mne ideální. A přestože mám za sebou mnoho projektů mimo škatulku „stará hudba“, publikum si mě dnes zřejmě vybaví především jako interpretku Händela a dalších barokních velikánů. A spolupráce s předními barokními soubory mě samozřejmě posunula mnohem dál.
Co vás na téhle hudbě přitahuje a v čem je právě Händel výjimečný? Oblast staré hudby dodnes představuje veliký a částečně neprobádaný svět. Baví mě především objevování hudby nových a dosud neprověřených autorů z téhle doby. I když proces odhalování archívů došel už dost daleko a často vytahuje na světlo skladby druhé a třetí kategorie, stále nemůžeme vyloučit, že nám nějaká krásná hudba unikla a že se může jednoho dne objevit skladatel, který se třeba Händelovi v určité poloze své tvorby vyrovná. Händel rozhodně nebyl jediný a ani největší skladatel své doby. Přesto se k němu stále vracím. On dovedl psát dokonalou dramatickou hudbu, plnou energie a obrazovosti. Vedle toho jsou některé jeho melodie nesmrtelné a jeho hudba dovede vzít za srdce jako málokterá jiná.
Ve vašem repertoáru dominují především role z pozdně barokních oper seria (Händel, Vivaldi atd.). Ale zpívala jste také Bizetovu Carmen nebo třeba Mahlerovy písně. Jak esteticky vzdálené jsou si navzájem tyhle hudební světy? Musíte při jejich střídání měnit svou hlasovou průpravu, či dokonce pozměnit techniku interpretace? Dle mého názoru by zpěvák neměl příliš měnit svůj styl zpěvu, pokud se věnuje rozdílným či vzdáleným hudebním světům. Měl by být schopen především dbát o svou speciální barvu hlasu, která je jeho největší devízou, a také samozřejmě dbát o správnou a zdravou vokální techniku, ať už zpívá Vivaldiho, či Mahlera. Ale hned následně musí vzít v potaz objektivní rozdíly, které oba světy odlišují. Třeba zcela rozdílné obsazení orchestru, které si v romantické hudbě žádá také úpravu dynamických poloh pěveckého výrazu. Přesto se vždycky snažím zůstat sama sebou, bez ohledu na různé styly, což bývá často poměrně tvrdá práce. Zároveň mi připadá dost náročné nestát se jakýmsi hudebním chameleónem, který svou barvu účelově přizpůsobí téměř čemukoli, a přesto vyhovět požadavkům, které jsou na mne kladeny.
Jako mezzosopranistka jste často zvána na provedení operních rolí, které byly zamýšleny pro kastráty a jsou tedy mužské. Znamená to pro vás nějaký technický problém? Jak se dovedete identifikovat s pozicí mužské hrdinské role v opeře? Role kastrátů jsou celkově velmi technicky náročné. Už proto, že kastráti měli mnohem silnější hlasy a také mnohem větší kapacitu plic než dnešní mezzosopranistky. A to ani nemluvíme o kontratenorech, kteří v rolích kastrátů také často vystupují. Ti to mají z technického hlediska ještě těžší než my. Být mužem a hrdinou na pódiu je prostě zábava. Už jsem zpívala tolik různých hrdinských kastrátů, že už mě ani nenapadne vnímat to jako zvláštní či nepřirozené.
Vaše kariéra působí při nahlédnutí do životopisu přímo úchvatně. Měla jste či máte možnost spolupracovat s nejlepšími a nejslavnějšími hudebními soubory naší doby pod vedením špičkových dirigentů, jako jsou například John Eliot Gardiner, Phillipe Herreweghe a Riccardo Muti. Pokud pracujete na projektu s některým z těchto opravdu slavných dirigentů, prožíváte jej vždy jako něco velmi speciálního. A snad právě proto jsou tak velcí a slavní. Mám veliký respekt k jejich znalostem a obdivuji jejich schopnost interpretovat velká díla.
Máte nějakou oblíbenou roli, která vás výjimečně oslovuje? Jako nejoblíbenější prožívám vždycky tu roli, kterou právě studuji a zpívám. Zní to možná trochu zvláštně, ale pokud má být umělec hluboce ponořen do své práce, musí svou aktuální práci prostě milovat a dávat jí všechno, co ve svém srdci najde. A přestože zná spoustu krásných rolí a geniálních vokálních partů, ten aktuální, na kterém právě pracuje, prožívá myslím nejvíce.
Narodila jste se a studovala ve Švédsku. Švédský systém hudebního vzdělávání sklízí ve světě velké úspěchy a produkuje skvělé zpěváky, dirigenty, výborné instrumentalisty a v neposlední řadě famózní pěvecké sbory. Hlásíte se sama k tomuto „skvělému švédskému výchovnému systému“? Jistě, já jsem rozhodně a absolutně produkt skvělého výchovného systému. Ten mě formoval už od útlého dětství. Bohužel, leccos se v současnosti výrazně změnilo. Moje dcera už zdaleka nemá ani tolik možností, ani tolik zájmů, jako jsem měla já. Nemyslím si, že by ještě dnes nějaký učitel ve Švédsku učil desetileté děti zpívat Palestrinu nebo Pärta. Ve Švédsku však zpívám velmi zřídka. Koncertních možností zde je poměrně málo a skvělých zpěváků, jak už jste zmínil, velmi mnoho. Ale snažím se trochu profesně odbočit a vytvořit nové kariérní možnosti interpretací písní. A s touhle novou etapou začínám právě ve Švédsku.
Který z vašich učitelů zpěvu pro vás znamenal největší přínos? Absolutně nejdůležitějším kantorem mi byl Erik Saeden, skvělý basbaryton, u kterého jsem měla možnost studovat mnoho let. Ale také Kerstin Meyer nebo Joy Mammen byly a jsou pro mou pěveckou kariéru velmi důležité.
Máte ve svém kalendáři, plném koncertních šňůr a operních angažmá, ještě prostor pro vokální trénink? Myslíte, že je důležité i ve vaší kariérní situaci mít nějakou osobu, které věříte a která vám poskytuje kontrolu či zpětnou vazbu? Bohužel nemám čas pravidelně pracovat s učitelem či vokálním trenérem, pokud se tedy nemusím zotavovat z nachlazení nebo jiných zdravotních obtíží. Ale myslím, že je velmi důležité mít k dispozici něčí „ucho“, někoho, kdo mě poslouchá a pozoruje z publika a komu zároveň můžete bezvýhradně věřit. V mém případě hraje tuhle roli můj manžel, který má vytříbený sluch. A také moc dobře ví, že večer těsně po představení či koncertě chci slyšet, že jsem byla fantastická, ale že zároveň potřebuji druhý den slyšet nemilosrdnou pravdu.
Pokud vím, prosincový koncert bude váš první s českým souborem v Praze a také vůbec první zkušenost s Václavem Luksem a jeho barokním souborem Collegium 1704. Už jste někdy dříve v Praze pracovala? Pokud mě paměť neklame, účastnila jsem se v roce 1992 nově založené Mozartovské akademie v Dobříši. Tehdy jsem měla možnost pobývat v krásné letní Praze docela často. Dokonce jsme museli studovat český jazyk každý den, ale obávám se, že jsem úplně všechno zapomněla. Moc se těším na projekt v Praze a těším se na poznávání se s novým souborem, zvláště tak čerstvým a energickým, jak se Collegium 1704 jeví. A krom toho mi připadá idea našeho společného programu skvělá. Kombinuje dohromady Händlovo zemětřesení a Telemannovu vichřici. Těším se na báječný a elektrizující koncert!
