Anna Paulová je nepřehlédnutelnou osobností nastupující generace českých klarinetistů. Vedle mnoha koncertů doma i ve světě a náročného závěru doktorského studia na HAMU stihla letos vydat i debutové album s díly Bohuslava Martinů a Karla Husy. Nejen o něm jsme s touto výbornou klarinetistkou a skromnou přemýšlivou bytostí hovořily.
Jaké byly vaše hudební začátky? Kdo vás přivedl k hudbě, k prvnímu nástroji a posléze ke klarinetu?
Z hudební rodiny nepocházím, moje maminka je textilní výtvarnice a v dětství hrála na klavír. Vedla mě i mého staršího bratra k umění a přála nám, abychom v životě dělali něco, co nás bude opravdu bavit. Odmalička nás doprovázela do Základní umělecké školy na Zbraslavi. Já jsem tam zpočátku poslouchala výuku bratra a doma ho viděla cvičit. Maminka nejprve uvažovala, že bych se mohla učit hrát na violoncello, ale protože v té době se na nejbližší hudební škole tento nástroj nevyučoval, začala jsme ve čtyřech letech hrát na klavír, v pěti jsem přidala zobcovou flétnu a chodila jsem také na moderní tanec do Duncan Centre. V té době jsem se úspěšně zúčastnila několika hudebních soutěží a na výtvarno a balet už nezbýval čas. Hudba a flétna mě bavila nejvíce.
A pak přišla ta zásadní chvíle – váš učitel Karel Mezera přinesl klarinet…
Když mi bylo deset let a na flétnu jsem již ledacos zahrála, nabídl mi pan učitel a klarinetista Karel Mezera, že bych mohla zkusit hrát na klarinet. Tenkrát jsem ho sotva unesla, ale začátky mně šly poměrně dobře a rychle. Nejdříve jsem si představovala klarinet jako nástroj pro muže, ale když jsem slyšela na koncertě v Rudolfinu Ludmilu Peterkou a Sharon Kam, tak mě jejich hra natolik fascinovala, že jsem si řekla – takhle bych chtěla jednou hrát. Dnes si bez klarinetu nedokážu svůj život představit.
Violoncello má ze strunných nástrojů nejblíže lidskému hlasu, klarinet z oblasti dechových nástrojů také. Jak tenhle „zpěvný“ atribut nástroje ovlivňuje interpreta?
Klarinet mě od samého začátku zaujal svým zvukem. V té souvislosti mne napadá jeden krásný citát Viktora Kalabise: „Klarinet má nejbohatší citový život ze všech dechových nástrojů.“ Naprosto s ním souhlasím. A klarinet navíc disponuje téměř neuvěřitelnými technickými možnostmi! Právě proto je také klarinetový repertoár natolik rozmanitý.
U tak talentované žačky zbraslavské hudební školy, která vyhrávala soutěže, asi nebylo pochyb, že konzervatoř bude první volbou. Nebo se mýlím?
Nemýlíte, konzervatoř pro mě byla jasná volba. Měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala do třídy pana profesora Milana Poláka, který mě hned od prvního ročníku začal posílat na různé mezinárodní soutěže. Nejdříve jsem se zúčastnila soutěže konzervatoří, poté následovaly soutěže v Itálii, Slovinsku, Německu, Polsku a to byla pro mě velká zkušenost, protože jsem poznala, jak se hraje v zahraničí, jaká je tam úroveň hry. O tom jsem do té doby neměla vůbec přehled.
A motivovalo mě, že jsem si z každé soutěže odnesla první cenu.
Díky soutěžím v Itálii jste poznala významného klarinetistu Alessandra Carbonareho, s kterým dodnes konzultujete…
Soutěže všeobecně pro mě měly velký význam, a nejenom v Itálii… Klíčovou roli pro mě bezpochyby hrála druhá cena a titul laureáta na soutěži Pražské jaro v roce 2015 nebo účast v semifinále na mezinárodní soutěži ARD v Mnichově. S klarinetistou Alessandrem Carbonarem jsem se poprvé setkala na soutěži Marco Fiorindo v Torině, když mi bylo šestnáct let. Později jsem k němu jela na kurzy Accademia Chigiana v Sieně a tam jsme se více poznali a já jsem se dověděla o možnosti studovat u něj na Accademia di Santa Cecilia v Římě. Byla to úžasná zkušenost, s Maestrem Carbonare jsem stále v kontaktu a chystám se, že tam za ním na jaře opět pojedu na hodinu.
Souvisejí vaše poměrně častá koncertní vystoupení v Itálii i s úspěchy v tamějších soutěžích?
Má sólová vystoupení v Itálii mají jinou souvislost. Ještě jako studentka konzervatoře jsem se zúčastnila jedné soutěže pro všechny nástroje v Německu. V porotě byl jeden italský klavírista, kterého zaujalo mé provedení Mozartova klarinetového koncertu. Pozval mě tehdy na sólové vystoupení s orchestrem v Grossetu a od té doby mě do Itálie čas od času zvou. A tak následovala sólová vystoupení s orchestry v Sanremu, Palermu a dalších městech. Mám velkou radost, že tato krásná spolupráce nadále pokračuje. Naposledy to bylo letos v říjnu, kdy jsem s Orchestra Sinfonica di Sanremo a Maestrem Giancarlem De Lorenzem vystoupila v úžasném Teatro Olimpico ve Vicenze – nejstarším zastřešeném divadle na světě. Byl to obrovský zážitek.
Vraťme se zpět do doby vašich studií. Po maturitě jste začala studovat na HAMU u Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše a současně dokončovala poslední dva ročníky na konzervatoři u Ludmily Peterkové. Jaké to bylo, být vedena dvěma tak výraznými osobnostmi současně?
S panem profesorem Jiřím Hlaváčem jsem se poprvé setkala na Mezinárodním klarinetovém festivalu v Žirovnici, když mi bylo patnáct let. Druhé setkání s panem profesorem bylo o rok později, při Mezinárodní letní akademii Praha–Vídeň–Budapešť, v rakouském Payerbachu. Toto setkání mělo velký význam pro můj další hudební rozvoj. Docházela jsem od té doby k panu profesoru Hlaváčovi na pravidelné konzultace, až do doby, než jsem se stala studentkou Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze. Přístupy obou pedagogů byly samozřejmě trochu jiné, s tím se člověk setkává poměrně často, málokdy mají dva lidé stejný názor. Každý mi tedy říkal trochu něco jiného a nakonec jsem si stejně musela vybrat to, co se líbí nejvíce mně.
V určitém stadiu hry to podle mého názoru není na škodu, spíše naopak je pak interpret více otevřen různým přístupům. A to je právě na hudbě to krásné, že nikdy není nic objektivní, hudba se nedá změřit.
Co je na hře na klarinet nejtěžší?
Pravděpodobně najít ten správný plátek. To je pro nás klarinetisty velká alchymie. Koupíme si krabičku deseti plátků, z nichž každý je úplně jiný. Každý má jinou barvu tónu a tvrdost, na každý z nich se nám hraje zkrátka trochu jinak. Nejprve je musíte „zahrávat“, nelze vzít plátek a rovnou s ním odehrát koncert. Je třeba plátky postupně připravovat na velkou zátěž, kterou musí vydržet. Vybrat si ten správný, na který se vám bude hrát dobře, není jednoduché, protože to ovlivní váš celkový pocit při hře. V každém případě je důležité v nich mít systém.
Jiný plátek tedy použijete na Mozarta, jiný na Karla Husu?
Dá se to tak říci. Samozřejmě že skladby různých období můžete hrát na jeden plátek, ale záleží také na akustice sálu i na vašich současných dispozicích. Stane se, že se změní počasí, začne pršet, a plátky vlivem vlhkosti vzduchu ztvrdnou. Musíte počítat s tím, že plátek, který byl včera ideální, už vám dnes nebude vyhovovat. Tohle hrozí zejména při cestování na delší vzdálenosti. Ale pomáhají nám různé vymoženosti, jako jsou krabičky na bázi humidoru, jež udržují správnou vlhkost plátku, který tak pomaleji vysychá. Nakonec ale stejně zjistíte, že ideální plátek prostě neexistuje a ve výsledku jste stejně nakonec vy ten šéf, kdo tvoří tón, a musíte se zkrátka vždy každému plátku trochu přizpůsobit.
Podmínkou bravurní hry na klarinet je ovládání dechu. Učíte se tomu podobně jako zpěváci?
Hra na dechové nástroje má se zpěvem hodně společného. Ovládání dechu je základ celé techniky a učíme se mu od samotných začátků. Existuje mnoho metod, jak pracovat s dechem, hodně vycházejí z jógy, musíte se naučit používat bránici. Člověk však k tomu musí mít dispozice a je to také samozřejmě otázka cviku. Vybavuji si, že když jsem poprvé zkusila hrát na basklarinet, jak se mi po několika tónech zamotala hlava, kolik dechu jsem najednou potřebovala.
Klarinet, hoboj, to jsou nástroje, které vybízejí k tomu, aby se hráč pohyboval, prohýbal, kýval na všechny strany… Čemu to slouží? Dotváří se tím tón?
Pohyb je svobodným vyjádřením každého z nás. Někdo se hýbe při hraní hodně a někdo skoro vůbec. Stejně tak někomu se pohyb líbí a někomu vadí. Samozřejmě existují pohyby dobré a špatné. Některými si můžete některé technické problémy výrazně ulehčit, naopak při některých pohybech si můžete narušit přirozený proud vzduchu anebo snížit svoji stabilitu. V některých stadiích mého hráčského vývoje jsem se hýbala opravdu hodně, možná až příliš, ale myslím si, že v současné době mám již pohyb jaksi pod kontrolou a přinejmenším by neměl nikoho rušit. Důležité je zůstat při hraní uvolněný, případný pohyb musí k hudbě sedět.
Jak muzikant nachází svou originalitu? U vás například vyzdvihujeme vaše pianissima, tvorbu tónu…
Děkuji! Každý má svoji přirozenou barvu tónu a osobitost. Je potřeba se toho držet a nesnažit se nikoho napodobovat. Profesor Pařížské konzervatoře Philippe Berrod mi doporučoval získávat inspiraci ve všech možných hudebních stylech, a to i mimo klasickou hudbu. Je podle něj prospěšné poslouchat i jiné žánry a z toho čerpat inspiraci. Ne jen z klarinetového světa.
A zbývá vám čas a chuť po cvičení, koncertech, soutěžích poslouchat ještě něco jiného?
Musím přiznat, že kromě klasické hudby už mě mnoho dalšího poslouchat nebaví. Občas si ráda pustím jazz, třeba Bennyho Goodmana a další jazzové klarinetisty, líbí se mi například klavírista Keith Jarrett či multiinstrumentalista a zpěvák Jacob Collier. Když studuji novou skladbu, zabývám se životem skladatele a okolnostmi vzniku díla. Poslouchám také jeho další skladby. Je pro mě inspiračním zdrojem slyšet, jak komponoval pro ostatní nástroje a jak k interpretaci toho konkrétního skladatele přistupují třeba houslisté nebo klavíristé. Pomáhá mi to v pochopení skladatele a přístupu ke skladbě.
Vy nyní dokončujete doktorské studium na HAMU, téma vaší disertační práce je Jiří Hlaváč
v kontextu národní a mezinárodní školy. Kromě jiného se v ní zabýváte specifičnostmi jednotlivých národních škol i z vývojového hlediska. Co je charakteristické pro českou klarinetovou školu?
V České republice je dlouhá pedagogická tradice a český klarinetový zvuk má svá specifika. Vše
je opodstatněno z hlediska vývoje nástroje. Historie sahá až do roku 1923, kdy se přechodem z německých klarinetů na francouzské změnil ideál klarinetového tónu. Zásluhu na tom má Artur Holas, sóloklarinetista České filharmonie a učitel většiny významných klarinetistů následující generace (Vladimíra Říhy, Karla Dlouhého, Jiřího Kratochvíla, Milana Kostohryze, Milana Etlíka a dalších). Poté profesor Vladimír Říha a profesor Karel Dlouhý vychovali celou řadu dalších výrazných klarinetových osobností (Božena Kubicová, Jiří Kratochvíl, Milan Etlík, Petr Čáp, Bohuslav Zahradník, Jiří Krejčí, Jan Budín, Jiří Hlaváč). V současné době pokračují v této tradici prof. Jiří Hlaváč a prof. Vlastimil Mareš. Vděčíme také českým skladatelům, kteří v každém období napsali významná díla pro klarinet (Jan Václav Stamic, Karel Stamic, František Vincenc Kramář, Bohuslav Martinů, Viktor Kalabis, Karel Husa, Zdeněk Šesták, Jiří Teml a mnoho dalších), a specificky české hudebnosti.
Je dnes stále možné rozpoznat rozdíly jednotlivých škol?
Není. Co platilo ještě před deseti lety, už je dnes jinak. Dnes se školy hodně mísí, učitelé i studenti se pohybují po světě a školy se vzájemně ovlivňují. Ale osobně si myslím, že řada momentů je identických a národní specifika stále zůstávají převážně v interpretaci skladeb. Svého národního autora nejlépe interpretují právě příslušníci toho kterého národa. Vysvětlím to na našem příkladu – mnohokrát slýchám například Sonatinu Bohuslava Martinů v provedení vynikajících zahraničních interpretů. Je to vždycky technicky absolutně perfektní, někdy je to hráno více dramaticky, jindy virtuózně, ale není to český Martinů, není tam naše zpěvnost, něco, pro co musíte mít cit. Ale to už by byla jiná kapitola… Musíme vzít také v úvahu, že u nás hrajeme na francouzský systém klarinetu, na který se hraje všude na světě kromě Německa a Rakouska, kde používají německý systém.
Tady vás nechtíc musím přerušit. Můžete vysvětlit rozdíly mezi oběma systémy?
Rozdíl spočívá v mechanice a ve stavbě nástroje. My bychom nemohli okamžitě začít hrát na německý systém. Ten se liší jinou soustavou klapek a dírek, a proto i hmaty některých tónu jsou jiné. Francouzská hubička a plátek je navíc o něco širší než ta německá, což znamená trochu odlišné použití nátisku. Přeučování na německý systém může vyspělému hráči trvat minimálně jeden rok.
Takže němečtí a rakouští klarinetisté jsou nekompatibilní se zbytkem světa?
Takhle bych to neřekla, je to spíše záležitost orchestrální hry. V Německu a Rakousku zastávají názor, že v orchestru mohou hrát pouze hráči na německý systém. Chtějí si udržet tradici, která je hodně spjatá se zvukem německého klarinetu. Nedá se hodnotit, co je lepší a co horší, ale specifičnost zvuku německého klarinetu je jiná než francouzského.
Vy jste se jednoho dne, pod vlivem Sabiny Meyer, rozhodla, že Mozartův koncert budete hrát na basetový klarinet. Podělte se, prosím, o ten příběh.
K Sabině Meyer jsem jezdila několik let na hodiny do Lübecku. Na tamější Musikhochschule měla se svým manželem Reinerem Wehlem klarinetovou třídu, kam se sjížděli klarinetisté z celého světa. Mým velkým přáním bylo u ní studovat. Je to úžasná osobnost a moc se mi líbí, jak hraje. Když jsem u ní studovala, zúčastnila jsem se tam jedné soutěže pro všechny nástroje, kterou jsem vyhrála. Získala jsem stipendium a všimla si mě jedna mecenáška, která mě chtěla podpořit tím, že mi koupí nějaký nástroj. Radila jsem se se Sabinou Meyer a ona mi řekla: „Hraješ často Mozarta, musíš ho hrát na basetový klarinet!“ Pro tento nástroj Mozart koncert původně zkomponoval a Sabine Meyer ho celý život na basetový klarinet také hraje. Se svým manželem mi přímo v továrně Buffet Crampon v Mantes pomohli nástroj vybrat. Bylo to v době covidu a doručit mi nástroj bylo obtížné, ale přivezli mi ho přímo z továrny do Prahy. Měli jsme potom online hodiny, přes FaceTime mě Sabine Meyer učila hrát na basetový klarinet! Asi měsíc poté jsem dostala pozvání zahrát si Mozartův klarinetový koncert s PKF – Prague Philharmonia v Lobkovickém paláci. Moc ráda na tento koncert vzpomínám, byl to můj první koncert po první vlně pandemie koronaviru a z orchestru
i publika jsem cítila obrovskou radost ze společného sdílení hudby.
Jak je to se stářím nástrojů? Platí i u klarinetů čím starší, tím zvukově lepší?
Bohužel je to přesně naopak než třeba u houslí. Materiál se u klarinetu časem opotřebovává, tak jako u všech dechových nástrojů, protože vlivem proudu vzduchu vzniká v nástroji pára a neustálé vlhké prostředí zkrátka nedělá žádnému materiálu dobře. Nejvíce znatelné je to asi u žesťových nástrojů, kdy hráči své nástroje mění po deseti letech. Záleží ale hodně na tom, jak se o nástroj staráte. Já hraji na nástroje francouzského výrobce Buffet Crampon, konkrétně na jejich model RC Prestige. Nástroje mám již několik let, ale jsou stále výborné a hraje se mi na ně moc dobře. Jsem na ně zvyklá a mám k nim také osobní vztah.
K základní výbavě klarinetistů patří B klarinet a A klarinet, ovládám hru i na další nástroje klarinetové rodiny – basklarinet, basetový roh či basetový klarinet. Součástí klarinetu je také klarinetová hubička, která se vyrábí nejčastěji ze syntetické kaučukové směsi a ta se opotřebuje rychleji než celý nástroj, a tak je potřeba ji jednou za čas, zhruba za dva až tři roky, vyměnit. A také samozřejmě neustále kupujeme nové plátky, které při běžném hráčském používání vydrží přibližně tři až čtyři týdny.
Váš repertoár je velice široký – od klasicismu po současnou hudbu. V čem se cítíte dobře a jak důležité pro interpreta je zachovávat si pestrost repertoáru a střídat různé styly a období?
Nemohu říct, že bych preferovala jedno hudební období, kterému bych se věnovala více nebo které bych měla nejraději. Spíše jsou to skladby z různých období, které mě nějakým způsobem oslovují. Samozřejmě na prvním místě je pro mě Mozartův Koncert pro klarinet a orchestr A dur, který patří k naprostým skvostům. Z období romantismu jsou to úžasné Brahmsovy sonáty, jeho kvintet
a trio s violoncellem, máme krásné Weberovy koncerty a také Kramářův klarinetový koncert. Ve 20. století bylo napsáno mnoho krásných klarinetových skladeb, ať jsou to díla Bohuslava Martinů, Karla Husy, Viktora Kalabise či Josefa Páleníčka… Zároveň ráda spolupracuji se současnými skladateli, protože mě baví objevovat stále něco nového a je to pro mě pokaždé zajímavá výzva.
Na listopadovém koncertě zazněla ve vašem podání zajímavá premiéra – skladba Corpus Dei Jiřího Hlaváče. Můžete ji přiblížit?
Myšlenka, že pro mě pan profesor napíše koncert, vznikla hned v počátcích mého doktorského studia. Moc si toho vážím a je pro mě velká čest, že jsem tento koncert mohla premiérovat. Samotný název koncertu Corpus Dei znamená z latinského překladu Tělo Boží. Skladatel však nemá na mysli tělo lidské, avšak tělo klarinetu. Myšlenka je podložena také na ekvivalentu, neboť poslední část klarinetu umístěná na spodním dílu se nazývá ozvučník neboli korpus. Tento koncert je úplně jiný než všechny koncerty, které byly pro klarinet doposud napsány. Má jazzové prvky, a přesto svou rytmičností nezapře inspiraci Ebony Concertem Igora Stravinského či místy Klarinetovým koncertem Aarona Coplanda. Zajímavé ovšem je, že v celém koncertu nejsou obsazeny žádné bicí nástroje. V koncertu se objevuje několik sólových kadencí a zaujme rovněž třetí věta, ve které se představí pouze sólový klarinet v chorálním doprovodu violoncella a kontrabasu. V říjnu jsme koncert natáčeli se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Leošem Svárovským na CD, které Jiří Hlaváč připravuje ke svým pětasedmdesátinám.
Na podzim vyšlo vaše první profilové CD s hudbou Karla Husy a Bohuslava Martinů. Ale vy jste se na některých nahrávkách podílela už předtím.
Před několika lety jsem natočila Sonátu pro klarinet a klavír Viktora Kalabise s Ivem Kahánkem pro vydavatelství Supraphon, potom jsem s Kristinou Nouzovskou Fialovou natočila skladbu Rebeccy Clarke Preludium, Allegro a Pastorale pro violu a klarinet na její album Lady viola pro vydavatelství ArcoDiva. Dlouho jsem přemýšlela nad dramaturgií mého debutového CD a průběžně jsem vše konzultovala s šéfproducentem Supraphonu Matoušem Vlčinským. Jsem ráda, že na mém debutovém albu mohu posluchačům představit komorní skladby skladatelů Karla Husy a Bohuslava Martinů v různém nástrojovém obsazení. Oba skladatele pojí podobný osud, protože oba žili většinu svého života mimo svou vlast, ale také jejich vztah k lidové hudbě a moravskému folkloru. Oba studovali v Paříži a poté žili v Americe. Ještě jedna věc je spojovala – manželky Francouzky.
Vy máte ke Karlu Husovi blízký vztah…
K hudbě Karla Husy mě přivedl pan profesor Jiří Hlaváč. Nejdříve jsem nastudovala jeho Tři studie pro klarinet sólo a s touto skladbou jsem se také zúčastnila Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v roce 2016. Stala jsem se absolutní vítězkou této soutěže a chystala jsem se Karla Husu kontaktovat, protože mě jeho skladba velmi oslovila a chtěla jsem mu poděkovat. Krátce poté mě však zasáhla zpráva o jeho úmrtí. Později jsem začala studovat jeho další skladby, jako jsou například Sonata a tre pro housle, klarinet a klavír nebo Slovenské evokace pro klarinet, violu a violoncello. Velmi mě zaujalo, jak Karel Husa využívá nových technických a výrazových možností klarinetu, jako je například breath tone, reedy tone nebo natural tone. Přestože je každá jeho skladba jiná, nezapře svůj smysl pro stavbu a inspiraci ptačím zpěvem a moravským folklorem.
Proč padla volba na Bohuslava Martinů?
Hudbu Bohuslava Martinů mám a hraji moc ráda. Obzvláště pak jeho Sonatinu pro klarinet a klavír, je to také jeho jediná skladba pro sólový klarinet s doprovodem klavíru. Hraji ji již několik let a patří k mým nejoblíbenějším skladbám. Bohuslav Martinů měl silný cit a vztah lidové hudbě a to se v Sonatině odráží. Zkomponoval ji v roce 1956 v Americe a v té době již věděl, že se do Česka nikdy nevrátí. Myslím, že je to slyšet hlavně ve druhé větě. Sonatina dnes patří k základnímu repertoáru klarinetistů po celém světě. Je také nejhranější českou skladbou 20. století, a přestože je to jen sonatina, nejedná se o žádnou drobnou skladbu, ale o reprezentativní dílo, kde klarinetista předvede jak svoji technickou vyspělost, tak svůj interpretační projev. Klarinet se objevuje i v dalších komorních skladbách Bohuslava Martinů, například v dílech Čtyři madrigaly pro hoboj, klarinet a fagot, Sextet pro flétnu, hoboj, klarinet, dva fagoty a klavír, Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a malý bubínek, Kuchyňská revue a v několika serenádách. Jsou to všechno nádherné skladby, které ráda interpretuji.
Jak jste vybírala spoluhráče na tomto CD?
Bylo pro mě obrovské štěstí a čest, že jsem mohla spolupracovat se špičkovými interprety – klavíristou Ivem Kahánkem, houslistou Janem Fišerem, violistkou Kristinou Fialovou, violoncellistou Vilémem Vlčkem, flétnistou Otou Reiprichem a fagotistou Janem Hudečkem. Všichni mají už za sebou velké zkušenosti s natáčením a vrhli se na studium skladeb s velkým nasazením, za což jim velmi děkuji. Skladby Karla Husy jsou nesmírně náročné technicky i interpretačně a já samozřejmě chtěla, aby zněly co nejlépe. Také bych chtěla poděkovat zvukovému mistru a režisérovi Martinu Stupkovi za jeho obětavost a trpělivost a také za jeho skvělé připomínky. Jsem všem moc vděčná, že si na natáčení CD našli čas. Během natáčení panovala opravdu příjemná tvůrčí atmosféra.
Ráda byste zakončila své doktorské studium Messiaenovým Kvartetem pro konec času. Co pro vás tahle skladba znamená?
Je to jedna z nejhlubších skladeb vůbec. Hlavní osou ideové náplně skladby je Apokalypsa sv. Jana a je to také jediná komorní skladba, kterou Olivier Messiaen složil. Jedná se po hudební stránce vskutku o novátorské a do značné míry přelomové dílo. Navíc když si uvědomíte všechny okolnosti vzniku, dílo zkomponoval v roce 1941 za druhé světové války v zajateckém táboře Stalag VIII A v Görlitz pro své přátele houslistu, klarinetistu a cellistu. Sám hrál part klavíru a premiéra díla se konala v rovněž v tomto táboře před publikem vězňů za třicetistupňového mrazu. Ohromuje mě také myšlenka, proč má kvartet osm vět. Messiaen k tomu sám v úvodním textu píše: „Sedm je ideální počet – božský sabat trval šest dní, jeden den na odpočinek, který se prodlužuje do nekonečna a stane se osmým dnem, nepomíjejícím světlem a nerušeným mírem.“
Co vás kromě koncertů, o kterých jste mluvila, v nejbližší době ještě čeká?
Moc se těším a doufám, že se v prosinci konečně uskuteční koncert v rámci Českých doteků hudby, na kterém zahrajeme společně s panem profesorem Jiřím Hlaváčem Concerto doppio per due clarinetti e orchestra Jiřího Temla. Také se připravuji na vystoupení s Pražským komorním orchestrem v rámci benefičního koncertu, na kterém zahraji Tartiniho Concertino a Rejchův Klarinetový kvintet. Dále mě čekají komorní koncerty, na jednom z nich 5. prosince by měl zaznít i Messiaenův Kvartet pro konec času. Těším se také na vystoupení na Adventním koncertě České televize. Momentálně pracuji na Klarinetovém koncertu Carla Nielsena, který budu natáčet se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Braunerem. V lednu mě čeká vystoupení s Filharmonií Košice s Mozartovým klarinetovým koncertem, v únoru s PKF – Prague Philharmonia a Robertem Kružíkem v rámci festivalu Věčná naděje zahraji rovněž Mozartův klarinetový koncert. Těším se na lednový koncert se Stamicovým kvartetem a harfistkou Janou Bouškovou. V rámci cyklu Obrazy a hudba FOK zahrajeme v únoru v Anežském klášteře s Kristinou Nouzovskou Fialovou a Martinem Kasíkem skladby Wolfganga Amadea Mozarta, Rebeccy Clarke, Bohuslava Martinů a Karla Husy. V květnu mě čeká vystoupení na Pražském jaru na koncertě laureátů soutěže Pražského jara. Vracím se také do Ebrachu, kde budu hrát Weberův Klarinetový koncert č. 1 f moll.
Na sociálních sítích občas zahlédnu vaše fotky z domova, z nichž čiší klid a pohoda. Je to prostředí, odkud čerpáte sílu a energii?
Energii čerpám nejvíce z přírody, a vždy když mám trochu volného času, využiji ho k tomu, abych šla do zahrady nebo do lesa anebo si jdu ráda zaplavat. Doma mě obklopují gobelíny mojí maminky i obrazy a grafiky různých autorů, výtvarné umění je pro moji inspiraci velmi důležité. Máme doma devět koček, jsou to většinou samí nalezenci. Je to vlastně takový malý útulek. Miluji kočky a všechna zvířata vůbec. Ráda s nimi trávím čas, protože si u nich vyčistím hlavu. Vytrhnou mě z problémů, protože žádné nemají, žijí si ve svém světě a jsou v pohodě. Kočky jsou velké osobnosti, každá je úplně jiná. Jedna kočička za mnou vždy přijde, když cvičím. A já jí říkám: „Dneska bude Mozart nebo Schumann anebo Martinů.“ A ona sedí a poslouchá… (Smích)
Kdybyste měla popsat váš současný životní pocit, co byste řekla?
Jsem moc šťastná, že mohu dělat to, co mě baví. Hudba mě naplňuje a jsem ráda, že mohu skrze klarinet předávat lásku k hudbě. Chci se stále zlepšovat a učit se nové věci. V hudbě a klarinetové literatuře je pořád co objevovat.
Rozhovor Aleny Sojkové s klarinetistkou Annou Paulovou vyšel v tištěném vydání časopisu Harmonie 12/2023.
