Postavení Anne Sofie von Otter na hudebním nebi je neotřesitelné. Zpěvačka s přirozeným šarmem a smyslem pro humor a ironii nejčastěji prohlašuje, že chce být sama sebou. A to se jí daří. V Praze jsme ji slyšeli dvakrát: naposledy zde zpívala s Orpheus Chamber Orchestra. Jestliže bude zdravá, pak bude její vystoupení s Bengtem Forsbergem na Pražském jaru 30. května jedním z vrcholných zážitků letošního šedesátého ročníku našeho největšího hudebního festivalu.
Jak se vyvíjela vaše hudební kariéra? Kdo vás k hudbě přivedl?
Moje maminka hrála na klavír, to mě ovšem nebavilo. Zpívala jsem amatérsky ve sboru, když mi bylo tak šestnáct sedmnáct. Byla tam legrace a spousta kamarádů, což ve mně vzbudilo myšlenku zabývat se dál hudbou. V rodině žádnou hudební tradici nemáme: otec byl diplomat, moji sourozenci se vydali na akademickou dráhu. Pokračovala jsem na hudební akademii ve Stockholmu a pak v Londýně. Nenapadlo mě, že bych mohla být operní zpěvačka. Oslovil mě ale agent a nabídl místo v basilejské opeře… a dál už to asi znáte.
Sledujete konkurenci ve svém hlasovém oboru?
To víte, že ano! A věřte, že mi to nedělá dobře, když si přečtu, co všechno dělá Magdalena Kožená a další. Ale proti tomu je celkem jednoduchá obrana: nebrat do ruky hudební časopisy a být spokojená s tím, jaké nabídky dostávám a snažit se být tak dobrá, jak jen mohu. Je tu přece místo pro nás všechny.
Je pro vás důležitá vaše národnost a země, odkud pocházíte? Při tom kosmopolitním stylu života, jaký dnešní operní pěvkyně vedou, zřejmě trávíte spoustu času někde jinde.
Jsem Švédka a vždycky budu. Miluji švédskou hudbu zrovna tak jako svoji zem. Právě proto, že trávím většinu času v zahraničí, cítím velkou potřebu zakotvení. Tady ve Švédsku jsem prostě doma, mezi lidmi, kteří hovoří mým jazykem, ve svém domě, kde si nejlépe odpočinu. Cítím se tady sama sebou.
Udivuje mě šíře vašeho repertoáru. Střídáte barokní role s písněmi a velkými romantickými úlohami. Musíte být velmi flexibilní.
V otázkách stylu jsem si jistá, dokážu se stejně snadno vžít do Moteverdiho i Debussyho. Ovšem nesmí to být blízko u sebe: hlas potřebuje vždycky nějaký čas na oddech. Nemůžu zpívat jeden večer Monteverdiho a následující Růžového kavalíra. V Paříži jsem kdysi dostala velkou roli Sesta, tam je devět velkých árií. Byla to velmi důležitá produkce. Jenže představení se konala každý druhý den. Tam jsem zažila opravdu velké problémy. Ideální pro mě je mít dva až tři dny na odpočinek.
Musí to být pro hlas velmi náročné. Je vůbec pro zpěváka „výhodnější“ se specializovat na určitou oblast, nebo je lepší být univerzální?
To je u každého pěvce individuální. Někdo raději prohlubuje znalosti v jednom oboru, jiný si rozšiřuje obzory. Může se stát, že za pár let mi hlas už nebude fungovat – i na to jsem připravená. Teď je stále ještě lyrický a spíše mozartovský typ. Troufám si říci, že wagnerovská hrdinka ze mě nikdy nebude.
Co vy a pedagogická činnost?
Tak to ne. Necítím se na to. Teď v létě mě čeká můj první mistrovský kurz v Dánsku a mám z toho opravdu strach! Vím, že by bylo přínosné předat své zkušenosti mladším zpěvákům, ale zatím opravdu necítím tu potřebu, poslání, chcete-li.
Jak dlouho dopředu sahají vaše plány?
Zatím do roku 2008, je tam několik operních produkcí, na které se moc těším.
Píší vám fanoušci? Máte třeba internetový fan club?
Víte, já nejsem moc příznivce e-mailů a počítače. Těší mě být se svým publikem v bezprostředním kontaktu při vystoupení. Publikum je pro mě samozřejmě extrémně důležité. Je to obrovská výzva, udržet je napjaté (no, aspoň vzhůru) dvě hodiny. Proto velmi pečlivě zvažuji dramaturgii svých recitálů.
Pojďme k vašemu zatím poslednímu albu. Jsou na něm barokní písně s velmi náročným doprovodem. Bylo to asi pracné, dotvořit číslovaný bas do takto propracované podoby. Chybí také obvyklý smyčcový nástroj!
Strávili jsme výběrem repertoáru dlouhou dobu spolu s cembalistou Jorym Vinikourem a loutnistou Jakobem Lindbergem. Hrát bez violy da gamba byl právě Jakobův nápad. Řídili jsme se z velké části instinktem. Příliš se tím od dobové praxe nevzdalujeme a melodie získají větší intimitu – je to téměř jako hrát jen s klavírem.
Z vašeho zpěvu na této nahrávce dýchá radost a svoboda. Cítila jste se tak při interpretaci? Dává vám tato hudba hodně prostoru?
Nahrávka vznikla poté, co jsme měli za sebou několik recitálů s touto hudbou, takže jsme ji všichni měli pod kůží. A to je doufám cítit. Mám ráda ty rychlé změny temp a nálad od laškovné po bolestnou. Líbí se mi být herečkou, s chutí improvizuji. Italský repertoár je vlastně zpívaná poezie. Musí se velmi svobodně dotvořit, jinak je to hrozná nuda. Anglické baroko mi zase více připomíná pozdější hudbu, téměř 19. století. Když si to CD poslechnete, zjistíte, jak moc se liší poetika italských autorů Cacciniho nebo Frescobaldiho od takového Johna Dowlanda – aspoň doufám, že je to z mého výrazu poznat!
Jak to vypadá s vašimi dalšími nahrávacími plány?
Příští září budu natáčet hudbu terezínských autorů. Nepředpokládám ale, že to bude trhák, že takový projekt osloví majoritu…
