Fabio Biondi, absolutní pojem ve světě staré hudby. Když mi na konci rozhovoru sdělil, že u nás bude hrát poprvé, na chvíli jsem si pomyslela, zda nedošlo k chybě v překladu. Lednicko-valtický hudební festival je prvním pořadatelem v této zemi, který Fabia Biondiho a jeho soubor Europa Galante, držitele tří nominací na Cenu Grammy s miliony prodaných desek po celém světě, pozval do České republiky. Navíc s hudbou Antonia Vivaldiho, skladatele, jehož popularita eskalovala v posledních třiceti letech nemalou měrou právě díky Europa Galante.
Jaká byla vaše cesta k hudbě? Můj otec byl lékař, který klasickou hudbu velmi miloval. Takže když jsem byl malý, hrály u nás bez přestání desky, což pro mne byl samozřejmě velký stimul. Dědeček z matčiny strany byl advokát, ale snil o tom, že se stane dirigentem a skladatelem, takže u něj jsem našel další zázemí, které mi dalo chuť věnovat se hudbě. A když pak začal můj bratr hrát na klavír, tolik jsem na něj žárlil a tolik jsem s ním chtěl soutěžit, až nakonec rodinná rada rozhodla, že budu hrát na housle. Tak to všechno začalo.
Kdo nebo skrze co se formovaly vaše názory na hudbu? Především skrze nahrávky, v té době to byl jediný způsob. Když jsem byl malý, bylo určitou denní rutinou poslouchat desky. A také jsme neměli takové prostředky jako dnes, nebyl internet, díky kterému se rychle dostanete k informacím. Studoval jsem moderní housle a vyrostl na repertoáru, na kterém vyrůstají všichni houslisté, ale vždycky jsem se velmi zajímal o nové nahrávky a celkově o vývoj v nahrávacím průmyslu, takže jsem si samozřejmě jednoho dne vložil do nákupního košíku i Harnoncourtovy nahrávky ze sedmdesátých let… Celý tento svět historických nástrojů, svět zkoumání a objevování nových cest, to byla v té době revoluce, jak vlastně o hudbě přemýšlet. Nejenom jen tak trochu věci přezkoumávat, ale ponořit se do nich daleko hlouběji. Byl to první úder blesku, abych změnil svou mentalitu houslisty, který hraje stejně jako všichni ostatní bez odvahy riskovat a realizovat nové myšlenky. Harnoncourt spustil skutečnou revoluci v oblasti staré hudby. To vnímám na této době jako výjimečné, osvobození se od určité mentální rutiny.
Tento princip lze ale uplatňovat v hudbě jakékoliv epochy. Proč jste si vybral právě starou hudbu? Protože tohle hnutí „znovuobjevování“ hudební řeči započalo právě tam. Nikdo v sedmdesátých letech nepřemýšlel, jak změnit Schumanna, Brahmse nebo Schuberta. Revoluce probíhala v hudbě barokní, což bylo vlastně velice dobré, protože šlo o velmi rozsáhlý repertoár. Člověk si musel položit velké množství otázek, pokud chtěl tuto hudbu hrát. Dnes upřímně říkám, že momentálně jsem mnohem více ponořen do hudby romantické, časy se mění a mé zkušenosti a myšlenky mne vedou k tomu, abych svůj repertoár rozšiřoval. Což je podle mého názoru velice dobře, protože to ovlivňuje i způsob, jakým vyprávíte příběhy v hudbě barokní. Navíc v době, kdy jsem s barokní hudbou začínal, mne velmi fascinovaly staré nástroje a měl jsem velkou chuť zabývat se tím, jak byly ve své době konstruovány.
Přemýšlíte o posunu do století dvacátého? Na to je velmi těžké odpovědět. Jsou zde určité aspekty, které mám velice rád, ale odpovím asi takto: již do hudby 19. století jsem se pouštěl se strachem, zda budu vůbec schopný najít jinou cestu. U mnohých interpretací, které se prezentují jako nové, na konci poslechu zjistíte, že jste nic výjimečného neobjevil. Vždycky si pokládám otázku: „Jakou stopu po sobě zanechám v tom či onom repertoáru? Dokáži se na něj podívat jiným způsobem?“ Odpovědět si je často velmi těžké. Co se týče 19. století, velmi rád pracuji na hudbě italských skladatelů, kteří jsou dnes kompletně zapomenuti – Gian Francesco Malipiero, Ildebrando Pizzetti, Ottorino Respighi, to je celá velmi zajímavá škola. Naprosto mimořádnou shledávám Stravinského operu Život prostopášníka, což je navíc hudba velmi blízká určité senzibilitě staré hudby. Ale v tomto momentě jsem spokojený v 19. století, kde je stále práce dost.
Na Lednicko-valtickém hudebním festivalu uvedete čtyři koncerty z tak zvané Collaltovské sbírky. Co vlastně o nich víme? O této sbírce jsme hodně dlouho snili. Pořád jsme mysleli na to, že jde o skladby prodané Vivaldim na konci života, kdy se ocitl ve velmi těžkých podmínkách. Nabízela se určitá tajemství. Nakonec se ukázalo, že to byly jednoduše koncerty, které si s sebou přivezl do Vídně, takže se nejedná o Vivaldiho pozdní díla, ale o skladby napsané v různých obdobích. Přesto je zde společný jmenovatel: ve všech případech jde o hudbu velmi virtuózní, a co je možná ještě zajímavější, že z těchto koncertů čiší ohromná nostalgie. Je v nich skutečný prostor pro rozloučení se se životem. To v nich hluboce cítím. Myslím, že Vivaldi udělal před svým odjezdem do Vídně výběr, který je antologií smutku. Cítil se úplně z módy, velmi dobře věděl, že na něj publikum začíná zapomínat. Takže si vybral hudbu, která vypráví o smutku, o uzavření se do sebe, o existenciální únavě. Domnívám se, že celá tato jeho cesta do Vídně byla bolestným rozloučením se se životem. Vydal se blíže k vám, protože české země byly stále ještě vnímavé k jeho hudbě, a vzal s sebou koncerty, které demonstrovaly všechny jeho schopnosti. Postrádám v nich také něco pro Vivaldiho velmi důležitého, a to vůli po změně, byť Vivaldi svůj styl vlastně nikdy skutečně nezměnil. Byl skladatelem hluboce zakořeněným v baroku, velmi málo ovlivněný galantním stylem. Velmi málo. Dokonce vidím v těchto koncertech a vůbec v celém příběhu konce jeho života ryzí demonstraci určité rezistence vůči nové hudbě. Přijel do Vídně, císař zemřel a mnozí, kteří ho podporovali a objednávali jeho hudbu, byli rovněž mrtví. Je zřejmé, proč tento svět opustil v takových podmínkách. Zkrátka vyšel z módy.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2021.
