Slíbil a také zazpíval více než deset čísel, což je na jeden recitál a na jednoho pěvce počet velmi vysoký. Ochota obejít se bez přestávky, aby se do začátku bouře, která měla podle předpovědi počasí začít do hodiny, stihlo „co nejvíc“, byla imponující. Nakonec se počasí naštěstí umírnilo a s malou pauzou se stačilo vše: árie ve spektru od Florestana přes Hoffmana, Macduffa a Cavaradossiho po Otella.
Litomyšlský recitál vklínil sólista mezi svá dvě operní představení v Berlíně. Nijak se přitom nešetřil. Z míry ho nevyvedlo ani počasí. Je to klidný profesionál. Nepatří však k těm pěvcům, kteří se cele rozdávají, kteří přehrávají. Zdá se být ve své civilnosti spíše introvertní, a tak emoce a charaktery jeho hrdinů proto nezavalí posluchače ani ihned a v prvním plánu, ani zcela snadno.Nerušilo vás šumění deště dopadajícího při několika áriích na střechu vysunutou nad hlediště? Víte, život je takový: prší, je hluk… Pokračujeme – nebo ne? Pokračovali jsme. Ano, trochu to vyrušovalo, možná v pianech, která tak úplně nevyzněla, ale umělec musí mít pevnou, ocelovou nervovou soustavu a musí jít dál. To je jedna z podmínek povolání.
Sedmačtyřicetiletý Sergej Larin má rodinné kořeny v Rusku, ale narodil se v Lotyšsku a studoval v Litvě. Od začátku 90. let však žije v Bratislavě. Ještě víc je ovšem na cestách, cítí se kosmopolitou. Od mezinárodního debutu ve Vídeňské státní opeře v roce 1990 už se představil v Metropolitní opeře, na Salcburském festivalu, v milánské La Scale, v Německé státní opeře v Berlíně, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v pařížské Národní opeře, v Neapoli, Turíně, Florencii, v londýnské Covent Garden vystoupil v Rusalce.
Takže nejste trémista? Nejsem. Při takovém koncertě, jako byl ten dnešní, čekáš, protože musíš. Jsi z toho nervózní. Ale jak začne hudba… Víte, já jsem jako v cirkuse takový starý kůň, který když uslyší hudbu, už je v manéži. Pro mě je to něco podobného. Když začne hrát hudba… Víte, hudba je pro mě život. Ano, jednou se to podaří lépe, jindy o něco hůře, všechno je relativní. Ale jak začne hudba hrát, už v tom žiju. Přestože to není divadlo, ale koncertní pódium. – Buď máš společnou řeč s hledištěm, nebo ne. Když ano, mám z toho příjemný pocit. A když i publikum z toho má příjemný pocit, chvála Bohu – máme to, co chceme!
Máte nějaký recept na to, jak ten kontakt navázat? Můj recept je velmi jednoduchý. Není v tom ani žádná velká filozofie. Receptem je upřímnost, a to lidská i umělecká. Věřit tomu a ty dvě, tři, čtyři či pět minut žít malinký kousek života hudby, co zpíváš. A když tomu věříš, když tvůj hlas ti dovolí to přenést přes těch několik metrů, tak jsem přesvědčený, že z té tisícovky lidí aspoň osm set padesát bude cítit to, co cítím já.
O nabídce účinkovat na litomyšlském festivalu prohlásil, že souhlasil s velkou radostí, i když je recitál vždy stresující a i když jeho termín byl navíc mezi berlínskými představeními Straussovy Ariadny na Naxu. Podobná sólová vystoupení s orchestrem, jako nyní ve východních Čechách, absolvuje umělec jen tři až čtyři do roka, ale rád by jich měl v kalendáři víc. „Zpívání na jevišti i koncerty, to je možnost podělit se o radost,“ říká Larin o interpretačních výkonech. A o sestavě programu prohlásil: „Vybíráme to, co rádi zpíváme.“
Říkáte, že zpěv je pro vás předávání radosti. Přijímáte také vy něco, když cítíte odezvu? Samozřejmě. Zpěvák, na rozdíl od spisovatele či malíře, nemůže pracovat jen pro sebe, pro budoucnost. Když zpíváme, potřebujeme odezvu hned, momentálně, v ten stejný okamžik. Když cítím, že ta energie ke mně jde, moje baterky se nabíjejí a s nabitými baterkami pak zase dám já víc do hlediště. Je to takový energetický tenis.
Jste rád, že jste tenorista? Máte k tomuto oboru nějaký zvláštní vztah, nebo jste prostě obecně řečeno zpěvák? Jsem pochopitelně šťastný, že jsem tenorista. Povím vám jednu věc: kdybych byl soprán, jako je Montserrat Caballé, kdyby se dalo v životě narodit jako absolutní soprán, asi bych si vybral soprán. Ale tenor je tenor. Všichni závidí. Barytonisté, basisté… Znám i mnoho sopranistek, které říkají, že by chtěly být tenoristou. Tenor zpívá romantickou hudbu, většinou jsou to romantičtí hrdinové, je to o velké lásce… Tenorový hlas působí na diváka zvláštně – fyziologicky nebo akusticky. Pokud se týká kontaktu, je prostě zřejmě, že publikum reaguje na tenor jinak, než když zpívá jiný hlas.
Takže si to užíváte? Ano. Vždycky se snažím udělat to dobře. Je to hudba a vše ostatní mě v té chvíli nezajímá. Chci, aby hudební číslo bylo malinkým divadlem. Nejen pěkný tón, dobré béčko, háčko, céčko, perfektní frázování… Ale když za tím nic není … To je jen technická stránka zpěvu. Technická dokonalost je velmi důležitá. Ale je to jen prostředek. Musí být zřetelné, kvůli čemu ten prostředek, svůj hlas, používáš.
Letos na jaře Larin debutoval v USA v roli Otella a v Berlíně se poprvé objevil jako Bacchus ve Straussově Ariadně na Naxu. „Posledních pět až šest let jsem se soustředil na francouzský a italský repertoár, začínám nyní víc s německým, ale určitě za pár let přijde na řadu i česká opera,“ tvrdí pěvec. Nerad totiž prý zpívá stále to stejné. Vedle Rusalky by to tedy mohl možná nově být Dvořákův Dimitrij. Prince v Rusalce už zpíval mimo jiné v divadlech v San Francisku a v Paříži a koncertně v Londýně; stejná role ho čeká příští rok v dubnu také v newyorské Metropolitní opeře, a to stále po boku proslulé americké sopranistky Renée Fleming. Dvořák patří mezi jeho oblíbené skladatele a Rusalku považuje tento tenorista za naprosto výjimečnou operu, protože má vedle hudby také neobyčejně hluboký příběh o lidské lásce a touze.
Máte vzhledem ke svému původu blíže k ruskému repertoáru? Můžete mít vůbec intimní vztah k italskému repertoáru, když jste tam nevyrostl? V Itálii jsem už mnohokrát odpovídal takto: Jsem homo sapiens, jsem stvořený jako každý druhý člověk. Mám duši, inteligenci, srdce. A když mám ještě lidskou a uměleckou citlivost, tak pro mě není problémem se vžít, řekněme, do italské hudby a nakreslit příběh nějakého člověka, jednoho lidského osudu. Že prý to je jiná řeč, jiný styl… Ano, ale člověk zůstává člověkem. Proto hledám, aby to, co zpívám, byl živý normální člověk, jemuž by divák věřil. Ideální by bylo, kdyby po skončení představení publikum odešlo domů a každý vzpomínal na příběh, na emoce, které zažil. Nejen, že to 'bylo pěkné'. Pro mě není podstatné, že jedna nota bude lepší a druhá o tolik a tolik… Musí to být živý člověk. Když pak přijde někdo po představení… A to jsem zažil: Pověděl mi, že v opeře neplakal dvacet roků… až teď. – To je vrchol toho, co jako umělec mohu dostat ve funkci komplimentu. Za svou práci, za umění, které hledám.
Cítíte rozdíl mezi národními interpretačními okruhy? Základní technika musí být samozřejmě jedna. To je podobné, jako když máte vzácné housle, nebo když máte Steinwaye… Bude znít jinak, když budete na něm hrát jinou hudbu. Podobné je to s hlasem. Hlas je hudební nástroj: technickou stránku hlasu je potřeba připodobnit ke stylovým stránkám. Někdo má barvu, že se mu říká „německý“. To je hlas a barva, které nepřesvědčí v italské hudbě. Já ten problém nemám, a proto – doufám – mám víc možností.
Tenoristu Larina slyšela Praha ještě předtím, než se dostal na výsluní. Jak sám vzpomíná, v roce 1985 zpíval v Theodorakisově symfonii v Paláci kultury a 17. listopadu 1989 byl hostem ve Smetanově divadle v Pikové dámě. To bylo zatím zřejmě vše.
Jak jste se vlastně dostal do Bratislavy? Bylo to v roce 1988, když se připravovala inscenace Pikové dámy od Čajkovského, kterou dirigoval náš tehdejší šéf z Vilniusu. Po tehdejší vcelku úspěšné premiéře a pěti představeních jsem dostal do Slovenského národního divadla nabídku na dlouhodobé angažmá a od září 1989 jsem jeho sólista.
Odstartoval jste pak právě díky Bratislavě mezinárodní dráhu? Ano, v květnu onemocněl tenorista ve Vídeňské státní opeře, zpíval jsem Lenského. A pak to šlo dál a dál… Tuto šanci, kterou mi osud dal, jsem využil.
V této sezoně účinkuje Larin v řadě světových operních domů, často ve Verdiho Aidě, Bizetově Carmen a Leoncavallových Komediantech. „Chystal jsem se na Otella, ale v Bratislavě se to nepodařilo, tak jsem s touto rolí debutoval letos v dubnu v San Diegu,“ konstatoval.
Cítíte se být spíše intuitivním zpěvákem, nebo nad zpěvem hodně přemýšlíte? Nejlepší intuice a improvizace jsou ty, které jsou dobře připravené. Intuici, tu já mám. Když už mě Pán Bůh stvořil – a on mě stvořil s tím, abych se stal operním zpěvákem!
Cítíte se právě takhle zcela samozřejmě? Mám rád hudbu, hudba je pro mě jako kyslík, který mi rozpuštěný proudí v žilách. Velmi důvěřuji partituře. Snažím se z ní pochopit autora. Ne z nahrávek, ne z tradičních interpretací, ale z toho, co já jako člověk a umělec v ní vidím a cítím. A když mám k tomu dobré partnery, dirigenta a režiséra, pak se daří dobře.
A máte nějaké zvláštní postupy, nějaké rady, jak dobře zpívat? Technická stránka věci, to je kuchyně, která musí zůstat pro nás zpěváky. Co se tam děje, to zajímá jen mě. Když přijde nějaký mladý zpěvák s nějakou otázkou a já mu mohu poradit, tak ano, recepty z té kuchyně mohu nabídnout. Takhle mohu jen říci, že celý život, až do konce kariéry, je to práce, výchova instrumentu. Začít si říkat, mně to na těch zbývajících patnáct let už vystačí, by bylo špatné. V ten moment, kdy bych takto pomyslil, začnu klesat; rychleji, nebo pomaleji, ale přijde to… Ne, to je opravdu špatné.
Na tiskové konferenci v Praze Sergej Larin řekl, že doufá, že bude moci ještě nejméně dvanáct až patnáct let aktivně zpívat…
Jak vnímáte svůj hlas? Jako instrument, jímž jen já mohu něco povědět. Ano, mnoho lidí má jiný hlas, má jiné vlohy, jsou medializováni, takže mají třeba i větší úspěch. Mě se to chválabohu netýká. Žiju klidně, žiju v míru sám se sebou. Protože dělám něco, bez čeho nemohu žít.
Co je podle vás dokonalost? Dokonalost? Ideál, který vidím a představuji si ho, který je vždy, ale není konkrétní. Je a bylo mnoho dobrých zpěváků. U jednoho se může líbit jedna technická věc, u druhého jiná, ale mým ideálem je hlas, který dovolí mikroskopické psychologické nuance, instrument, který dovolí hudebně vyjádřit a s hlasem udělat iluzi živého člověka. To je velmi zajímavé a zvláštní – je to hudba, jen fyzické, akustické zvuky, zpěv jsou určité frekvence hlasu, k tomu slova, takže je to virtuální skutečnost, ale je udělaná z mého živého masa a z mých nervů a z mé inteligence.
Pěvec šetřil se široce otevřeným belcantem; teprve v něm je ovšem oslnivost. Larinův hlas je převážně temnější, jakoby zastřenější. Dona José zazpíval polohlasem, Prince z Rusalky naopak s hrdinným nábojem, kterého čeští tenoristé nedosahují, Otello měl ponor a dramatický náboj… To, že zahájil litomyšlský recitál scénou Florestana z Beethovenovy opery Fidelio – třebaže to podle jeho slov není úplně obvyklé – okomentoval slovy: „Myslím, že to svědčí o tom, že nemám banální vkus.“
Je pro vás titulní role Verdiho Otella nějakým zlomem? Zlom jsem necítil, protože už mnoho roků ta postava ve mně žila, teď už se 19. dubna jen narodila. Neměl jsem z toho strach, přestože zkoušky trvaly jen dva týdny. (Pokud někdo zpíval poprvé Otella, pochopí, co to znamená takovou postavu, celou operu, udělat za dva týdny.) Z těch pěti odehraných představení v San Diegu minimálně tři byla celkem slušná. Premiéra, to je prostě premiéra. Kdyby byla možnost premiéru vždy vynechat a začínat až od třetího představení, to by byla nejlepší praktika. Budu Otella rád zpívat, i když nikdy nebudu Otello za sezonu v pěti inscenacích; ale kdyby aspoň jedenkrát… Chtěl bych. Otello potřebuje být stále udržován v životní kondici. To nejde, aby teď pět let nic nebylo. Chci, aby Otello rostl.
Není těžké si všimnout, že sám sebe nešetříte. Jak moc je Otello hlasově náročný? To máte tak. Rezervy hlasové, fyziologické, musí mít každý podle sebe, každý si musí stanovit, co si může a nemůže dovolit. Mohu říci, že Otella jsem ten týden, který předcházel premiéře, zpíval čtyři dny za sebou, každý den plným hlasem, pak byl jeden volný den a pak premiéra. A neměl jsem s ním žádný problém. Technika, kterou mám, mě ochránila. Všechno ostatní už musí každý podle sebe.
Takže žádné osobní tajemství či návod? Nikdy jsem si nedovolil a nikdy si nedovolím ani kapku alkoholu před koncertem, před zkouškou, před představením. To je tabu, které pro mě zůstane absolutním.
Sergej Larin nahrál Čajkovského Mazepu a Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu – tento snímek firmy Deutsche Grammophon byl nominován na Grammy v kategorii nejlepší operní nahrávka. Podílel se také na snímku Borise Godunova pro Sony, na Skrjabinově 1. symfonii pro Deccu, na Lisztově Faustovské symfonii pro společnost G.I.B a pořídil několik recitálů pro Chandos a Arte Nova. V „zakázaném městě“ v Pekingu natáčel se Zubinem Mehtou Pucciniho Turandot.
Nahrávací průmysl je v krizi, na operu nejsou ve světě mnohde peníze… Nebojíte se, že budete mít třeba málo práce? Ne. Můj pracovní kalendář a nabídky, které dostávám, hovoří jasně. Je toho naopak příliš mnoho, musím třídit, aby si manželka nestěžovala… Pokud se týká nahrávání, jsou opery, o jejichž natáčení bych snil. Podívám-li se ale na život trochu filozoficky, mohu si říci: Co dnes není, zítra může být… je třeba pracovat a čekat. Občas osud může překvapit.
Jeho spjatost s Bratislavou a tedy aktivní a dobrá znalost slovenštiny je příjemným bonusem spíš pro organizátory a novináře, posluchač to ocenit neměl kdy. Avšak skutečnosti, že Sergej Larin vystupuje překvapivě neokázale, civilně, věcně a chce se říci i nekomerčně, si mohl všimnout každý. Není úzkostlivě choulostivý, není ani ukryt za nedobytnou hradbou asistentů, manažerů a ochránců. Je to docela normální člověk, který velmi dobře zpívá. A to bylo na jeho vystoupení nesmírně sympatické.
Nemáte manýry některých hvězd. Je bez toho vůbec možné fungovat? Víte, když hvězdy mají manýry, to vše je otázka IQ. Pokud je člověk inteligentní, nemá čas ze sebe dělat hvězdu. Protože hvězda, ta musí svítit na jevišti, ta musí vyzařovat energii. Jsme v životě všichni normální lidi. Talent, který máme, ten je v duši, to je oheň, který musí hořet v duši a v srdci. A ten, kdo začíná myslet, že ty vnější věci jsou důležité… Ano, chování hvězd, to jsou jen vnější věci. Mě to nezajímá. Chvála Bohu, mám jiné priority v životě a jsem velmi šťastný, klidný a vyrovnaný s tím, jak žiju.
