S francouzským violistou Antoinem Tamestitem jsme se setkali k rozhovoru na konci zimy. Tohoto umělce lze bez nadsázky označit za mistra svého oboru, který patří mezi nejžádanější violisty naší doby.
Na letošním Pražském jaru dostal od pořadatelů velkorysou nabídku. Zhostí se vedení poroty mezinárodní hudební soutěže v oboru violy a k tomu poctí publikum třemi koncerty jakožto rezidenční umělec festivalu. Na rozhovor jsem se velice těšila, protože mne již dříve zaujala mimořádně zajímavá energie tohoto muzikanta. Postupně mi došlo, proč tomu tak je. Antoine Tamestit svou hrou touží šířit krásu, radost a hloubku a je v tom mimořádně autentický. Žádné komplikované strategie či taktizování u něj nenajdete. Svým uměním vytváří prostor pro barevnou škálu emocí, ve které se můžete cítit někdy vesele a lehce, někdy smutně a tíživě, ale v každém případě pravdivě.
Letošní Pražské jaro pro vás musí být skutečnou výzvou. Jednak jste předsedou poroty Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru viola, což je samo o sobě velká věc. Jenže nezůstane jen u toho. Budete také rezidenčním umělcem 78. ročníku festivalu, což znamená velký umělecký závazek. Začněme nejprve tou soutěží. Jak přistupujete k funkci šéfa poroty a jaká máte v tom směru očekávání? Vnímám to především jako obrovskou šanci ve smyslu, že mohu osobně přispět ke kontinuitě této soutěže. Soutěž Pražského jara má značnou prestiž, dlouhou historii i tradici. Velkou inspirací je pro mě i skutečnost, že se koná v městě, jež se historicky vyznačuje silnou muzikalitou. Nabídka, kterou jsem dostal od Pražského jara, je velkorysá. Být porotcem a hodnotitelem v soutěži, a zároveň významnou měrou umělecky přispět ke koncertnímu programu, je prostě nádherné zadání. Vnímám jako velmi důležité být porotcem, který není jen pedagogem violy, ale který aktivně hraje a do celého projektu přispěje vlastní uměleckou kreativitou. Nebudu jen nějakým vnějším činitelem, co pouze hodnotí. To je pro mě strašně důležité. Víte, když jsem porotcem v soutěžích, přistupuji k tomu s určitými rozpaky. Moc rád poslouchám mladé violisty a také rád s kolegy vedu umělecké diskuse o předvedených výkonech. Vždy se však cítím trochu vinný tím, s jakou rychlostí je vynesen verdikt nad nějakým mladým muzikantem. Jako porotci si při výkonu děláme poznámky na kus papíru, které mohou být později sdíleny s účastníkem soutěže, ale ne vždy. Sdílení těchto poznatků se soutěžícím může být cenné pro muzikantovu sebereflexi. Nicméně potom musíme vynést verdikt, tedy účastníka oznámkovat. To je samo o sobě polarizující akt, protože známka je buď ANO nebo NE. V hudbě je však těžké se vyjádřit jen pomocí ano či ne.
Kolik je na světě významných hudebních soutěží v oboru violy? Mám na mysli soutěže, které skutečně vyvolávají respekt a mohou laureátovi nastartovat koncertní kariéru. Dobrá otázka. Řekl bych, že největší vliv na rozvoj kariéry violisty má Hudební soutěž ARD v Mnichově. Vítězství v ARD může znamenat opravdový impuls pro uměleckou budoucnost laureáta. Pak existuje několik soutěží čistě pro violu, jež se vztahují buď k nějakému místu nebo nějaké violové osobnosti, a které mají také dobrý zvuk především mezi námi violisty. To je třeba William Primrose Competition v USA, také violová soutěž v Tokiu, která je spojena s osobností významné violistky Nobuko Imai či Mezinárodni violová soutěž Jurije Bašmeta v Moskvě. Přiznávám, že osobně preferuji soutěže, které vyvolávají respekt nejen mezi violisty, ale mezi hudebními umělci všech oborů. Třeba Čajkovského soutěž nebo Soutěž královny Alžběty vzbuzují uznání napříč všemi uměleckými žánry. Soutěž ARD mezi ně také patří. Byl bych moc rád, kdyby soutěž Pražského jara časem získala podobnou úroveň. Na to nestačí jen vysoké umělecké nároky. Je k tomu potřeba i kvalitní umělecká vize s přesahem. Jen ta může pomoci soutěži překročit své vlastní hranice.
V České republice nemá viola úplně jednoduchou pozici. Jako hlavní důvod vnímám způsob, jakým se děti a studenti k viole vůbec dostávali. Viola hlavně v minulosti často představovala jisté alternativní řešení pro houslisty, kteří z jakéhokoliv důvodu potřebovali změnu. Netýká se to úplně všech, ale značného počtu violistů ano. Znám jen velmi málo těch, u kterých byla viola volbou číslo jedna. Jak je tomu ve Francii? Je to všude podobné. V současné době je však čím dál víc mladých lidí, kteří violou skutečně začínají. Před třiceti lety to bylo úplně jiné. Tabea Zimmermann je jedna z mála, u nichž byla viola volbou číslo jedna. Ani já jsem nezačal violou. Nejdříve jsem hrál čtyři roky na housle. Přesto se u mne přechod k viole odehrál v dost mladém věku. Bylo mi teprve deset. Stalo se to ještě v době, kdy jsem neměl nastudovaný houslový repertoár ve velké šíři. Proto se přirozeně považuji jen za violistu. Jako zásadní vnímám spíš otázku, zda jsou globálně ve světě dobré školy, kde lze violu studovat. V současné době lze odpovědět, že ano. Existují skvělé školy a výteční profesoři. Mladí studenti violy se mne často ptají na doporučení, kam jít studovat. Mám pro ně spoustu pozitivních odpovědí. Výborné možnosti jsou v USA, Anglii, Německu, Švýcarsku, na pařížské konzervatoři… Nicméně i v Šanghaji, Japonsku, Rusku či ve Skandinávii můžete studovat violu na špičkové úrovni. Jsem za to moc rád. Studium violy udělalo v posledních desetiletích obrovský skok dopředu. Stalo se to díky řadě velkých osobností violy, díky nimž se zvedla vlna zájmu a poptávky o tento nástroj. Je to zásluha lidí jako Wiliam Primrose, Nobuko Imai, Jurij Bašmet či Tabea Zimmermann. Ti všichni pomohli změnit vnímání violy a proměnit ji v nástroj, který může být zcela rovnocenný všem ostatním sólovým nástrojům.
Kdy jste si uvědomil, že viola bude vaším osudem, vaší profesí a posláním? Víte, že to takto nedokážu přesně definovat? Mám jednu jedinou a velice jasnou vzpomínku, která se stala někdy v dětství. Tehdy moje učitelka houslí sundala z nástroje houslové struny a nahradila je strunami violovými. Byly to tříčtvrteční housle. Určitě s těmi violovými strunami nezněly moc dobře, ale přesto to pro mě byla láska na první pohled. Nejprve jsem zkusil strunu C, poté strunu G, pak jsem zkusil zahrát Bachovo preludium… A v ten moment jsem pochopil, že tenhle zvuk přesně odpovídá mé osobnosti, že tohle má být můj nástroj. Co se týče uvědomění si skutečnosti, že viola bude mou profesí – bylo to nějak ve mně přítomno, v mé dětské mysli, i když jsem to dlouho nevyslovil. Teprve v mých sedmnácti či osmnácti letech se to změnilo. Začal jsem to brát jako jasnou věc. Tehdy jsem velmi obdivoval některé sólové houslisty a violoncellisty. Uvědomil jsem si, že skutečný umělec dokáže vytvořit takový zvuk, který posluchače zcela uchvátí a okouzlí. Naprosto mě fascinovalo, že je v možnostech člověka vytvořit tak krásný zvuk, který leckomu skoro zastaví dech. Toužil jsem se tomu přiblížit.
Vraťme se ještě k Pražskému jaru. Být rezidenčním umělcem je velká čest. Za jakých okolností vznikla myšlenka o vašem angažmá a jak jste s festivalovým týmem vytvářeli program rezidence? Festival mi poskytl obrovskou míru umělecké svobody, což byla velká satisfakce pro mne samého a pro mé umělecké představy a touhy. Dostal jsem zadání, že mám přemýšlet o tom, jak sám sebe co nejlépe umělecky prezentovat. To je vlastně zadání snů. Následovala diskuse s dirigentem Klausem Mäkelä, z níž vyplynul Schnittkeho Violový koncert. Tohle velmi mocné dílo je moje vlajková loď a chovám k němu obrovský obdiv. Dále bylo možné zařadit recitál s klavíristou, se kterým tvořím duo již dlouhý čas. Je to Cédric Tiberghien, se kterým jsem nahrál již mnoho cédéček. Dalším projektem je společný koncert s Isabelle Faust, s níž mne pojí celá řada projektů a hudebně si velice rozumíme. Společně jsme provedli například Mozartovu Koncertantní symfonii, různá dueta, tria či kvartety, takže jsme měli spoustu možností k diskusi ohledně pražského koncertu. Je skvělé, že mi byly položeny otázky na téma, co osobně rád hraji a co je mi blízké. Každý umělec si klade otázky, jak a čím se chce prezentovat, kterou stránku své umělecké osobnosti chce představit a jakým způsobem. V tomhle směru jsem měl velkou svobodu. Moje osobní cesta je často spojena s dalšími umělci. Něco společně vytvoříme a prezentujeme.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2023.
