Londýn není Pappanovi neznámý, protože se dokonce v Londýně narodil a pravidelně tam řídí velké londýnské orchestry (London Symphony Orchestra, Philharmonia Orchestra, Orchestra of Covent Garden). Dlouho si však v ostrovní metropoli nepobyl, jeho rodiče se přestěhovali do Spojených států a žijí tam dodnes. Malý Antonio tedy vyrůstal v americkém prostředí. Ovšem tělem i duší zůstal po obou rodičích Italem. Miluje italskou hudbu a jídlo, od Itala je se svými černými vlasy k nerozeznání, jen mentalitu nemá zrovna jižní. Pappano je skromný, vlídný člověk, pečlivě váží svá slova a ví přesně, čeho chce dosáhnout. U hudebníků je oblíbený a posluchačům se líbí svým neokázalým vystupováním.
Pappano studoval klavír, skladbu a dirigování a je dnes nejen úspěšným dirigentem, ale doprovází na klavír i velké sólisty na písňových recitálech. Ovšem od začátku své kariéry byl a je milovníkem opery a hudebního divadla. Pappano se učil řemeslo jako korepetitor v operách v New Yorku, Barceloně, Frankfurtu a Chicagu. Hodně se naučil v Bayreuthu, kde byl asistentem Daniela Barenboima v Tristanovi , Parsifalovi a v Prstenu Nibelungově . Pappano má kromě italských oper rád právě Wagnera; v Bruselu nastudoval tři jeho opery a ty byly vždy nadšeně přijaty. V roce 1987 debutoval v Opeře v Oslu s La BohÉme . Úspěch byl tak velký, že zde byl později jmenován hudebním ředitelem. V Norsku ovšem dlouho nepobyl, protože už od ledna 1992 zastával tutéž funkci v Bruselu. Zároveň s Bruselem hostoval v četných operách (Chicago Lyric Opera, Covent Garden a Théâtre du Châtelet v Paříži). Ve vídeňské Státní opeře musel na poslední chvíli zaskočit za Christopha von Dohnányiho v novém nastudování Siegfrieda . V roce 1997 dirigoval poprvé v MET Eugena Oněgina . Potom následovala Florencie a Janov a vrátil se také do Bayreuthu, tentokrát ovšem ne jako asistent, ale dirigent (Lohengrin ). V témže roce řídil poprvé i Berlínské filharmoniky. Pappano má na svém kontě více než deset operních CD-boxů s pěvci jako Domingo, Bonney, Hampson, Alagna, Gheorghiu a další. Nahrává pro firmu EMI Classics. Minulý rok se postaral o filmovou adaptaci Toscy a nedávno o něm natočila belgická televize a BBC film Il Maestro Pappano . Svoji belgickou anabázi Pappano zakončil nastudováním dost netypické opery – La Damnation de Faust od Hectora Berlioze – a koncertem na rozloučenou, na kterém dirigoval svůj operní orchestr a sbor ve Verdiho Te Deum a José Van Dam zazpíval Wotans Abschied z Wagnerovy Valkýry . Naštěstí výběr skladeb nepředznamenal budoucnost. Už příští sezonu se Pappano vrátí do Bruselu s obnovenou La Bohéme .
Domluvit rozhovor s hvězdami není nikdy jednoduché a nebylo to ani s Antoniem Pappanem. Ačkoliv jsme se vídali celkem často, bylo to vždy jen na chvilku. Nakonec jsme se sešli přímo v opeře. Rozhovor byl velmi srdečný, Pappano mluvil upřímně a klidně, tak jaký sám je.
Jste Ital, Angličan nebo Američan? Ano, není to jednoduché. Narodil jsem se v Londýně, ale moji rodiče jsou Italové. Cítím se plnokrevným Italem. Když mi bylo 13 let, přestěhovali jsme se do Spojených států, takže jsem ovlivněn dost silně i americkým prostředím. Tato směsice tří kultur mi hodně pomáhá v mojí práci. Jestli jsem také trochu Angličan, poznám až teď v Londýně. Pracoval jsem tam celkem často, je ovšem něco jiného jezdit tam za prací a žít tam.
Bývalý intendant bruselské opery a salcburského festivalu Gerard Mortier řekl při nástupu do funkcí, že zůstane v Bruselu a potom i v Salcburku pouze 10 let. Tvrdí, že je to umělecké maximum a skutečně z obou míst včas odešel. I Pappano opouští po 10 letech Brusel… To je pouze náhoda, nehledejte za tím nic zvláštního. I když s ním plně souhlasím. Deset let je důležitá investice a teprve po pěti letech začíná umělec vracet organizaci, kde působí, její vklad. Potřeboval jsem zhruba pět let, abych zjistil, jak daleko stojím, jestli mě chápou diváci, jak si rozumím s hudebníky a zpěváky. Teprve v té druhé „pětiletce“ jsem mohl umělecky optimálně růst. Jestliže někde zůstanu příliš dlouho, je velké nebezpečí, že ztratím kreativní myšlení. Musím ale hned dodat, že jsem z Bruselu ještě nechtěl odejít, ale nabídka z Covent Garden přijde jednou za život a nesmí se odmítnout. Přesto chci říct, že jsem v bruselské opeře získal tolik zkušeností jako nikde předtím.
Po deseti letech tedy znáte orchestr a sbor opery velmi dobře, co o nich soudíte? Ano, znám je dobře a oni znají dobře mě. Ale dívám se na to trochu jinak: každé hudební dílo je jiné a já začínám vždy znovu od nuly. Asi největší předností tohoto orchestru a sboru je flexibilita. Dovedou se rychle vžít do skladby a pochopit můj záměr. Také proto opouštím tyto soubory opravdu nerad.
Cítil jste jistý rozdíl v hudebním chápání Vlámů a Valonů? Nikoliv v mém orchestru, tam je složení příliš mezinárodní. Ty dvě komunity cítím v Bruselu pozitivně, hodně pomáhají pochopit jiné národnosti ve městě. V Bruselu vnímám snahu porozumět mínění někoho jiného. Není náhoda, že je Brusel hlavním městem Evropy. Věřte mi, Brusel je opravdu kosmopolitní místo.
Co byl ten nejšťastnější moment ve vaší bruselské periodě a co vás zklamalo? Člověk si nejlépe zapamatuje okamžiky z poslední doby. Jedním z nejsilnějších byl náš berliozovský program, který jsme také předvedli ve Španělsku a Německu. Atmosféra ve slavné Semperově opeře v Drážďanech byla prostě fantastická. Hráli jsme na úrovni špičkových evropských orchestrů, byl jsem opravdu šťastný. Bruselský operní orchestr je známý vysokou úrovní operních inscenací, ale ne v symfonickém repertoáru. Byl jsem na svůj orchestr a sbor opravdu pyšný… Jsem zklamán akustikou v naší opeře. Je velmi těžké najít takovou zvukovou rovnováhu nástrojových sekcí, která by vyhovovala všem divákům. Když jsem pak slyšel náš zvuk v drážďanské opeře, byl to pro mě sen. Dirigoval jsem v Bruselu málo Mozartových oper, vlastně jen Figarovu svatbu a také bych si rád zadirigoval klasická moderní díla, jako je Bergův Wozzeck . Udělám si teď v Bruselu malou přestávku, chci rovněž vidět, co pro mne bude znamenat Londýn a pak se vrátím do Bruselu s Donem Giovannim .
Pokud vím, nejsou vaše české kontakty zrovna moc časté. To je pravda, byl jsem v Praze poprvé v minulém létě a byl to pro mě velmi silný zážitek. Nebyl to umělecký pobyt, jen jsem se přijel podívat na tři dny z Bayreuthu, kde jsem zrovna pracoval. Vlastně to byla taková malá dovolená. Cítil jsem, že v Praze má skoro vše něco společného s hudbou. Je to kouzelné město s bohatou architekturou, ani se nedá věřit, že něco tak krásného ve světě vůbec existuje. Já tu nádheru ani nedokážu popsat, byl to pro mě emocionální šok. Dříve v Oslu jsem dirigoval Janáčka, Její pastorkyni a Věc Makropulos , ale v Čechách jsem ještě neměl příležitost. Doufám, že jednou budu dirigovat i v Praze, zaujetí pro to určitě mám.
Jste připraven na londýnskou výzvu? Minulý rok jsem četl autobiografii Georga Soltiho o jeho působení v Covent Garden. Bylo to velmi zajímavé a v tom okamžiku jsem cítil – bez veškeré arogance – že ten „job“ jednou dostanu. Nesnažil jsem se o to, ale měl jsem takový pocit. O půl roku později jsem se dozvěděl, že jsem jedním z pěti možných kandidátů. Moje první reakce byla: „Můj Bože!“ Připadalo mi to jako ve Verdiho opeře Síla osudu . Bude to po Oslu a Bruselu moje třetí hudební šéfování. Víte, já jsem typický divadelník a mohu dále dělat jen to, co jsem začal v Bruselu… Ano, je to výzva, budu mít ještě více pravomocí, musím se seznámit s novým publikem, budu potkávat nové recenzenty. [směje se ]
Možná, že londýnští milovníci opery budou jednou říkat: Po Beechamovi, Soltim a Haitinkovi jsme tu měli Pappana… Byl bych moc rád, kdyby na vaše slova jednou došlo. Ano, bude to pro mě tak zvaný „big time“, nezapomeňme ale, že také Covent Garden je jen hudební divadlo. Musím zmobilizovat všechen svůj talent, budu mít ještě více odpovědnosti. Na druhé straně mám nyní více zkušeností, jsem starší a vyspělejší a moje znalost repertoáru je mnohem větší. To vše mi nabízí hodně perspektiv do budoucnosti.
