„Archiv není jen vyndávání a zandávání not,“ říká důrazně Pavlína Landová, energická mladá pracovnice archivu České filharmonie. O práci v této instituci od začátku velmi stála a je na ní vidět, s jakým nadšením ji vykonává.
Ono „vyndávání a zandávání“ not pro hráče orchestru je samozřejmě součástí její práce, ale zdaleka ne jedinou nebo hlavní. „Naším cílem je vybudovat moderní pracoviště otevřené také veřejnosti, které by informovalo o historii orchestru, jeho hráčích i dobovém kulturním kontextu,“ prohlašuje Pavlína Landová. Archiv České filharmonie, instituce s více než stoletou tradicí, sídlí v podzemí Rudolfina, takže byl v roce 2002 ohrožen povodněmi. „Stihly se odstěhovat krabice do této výšky,“ naznačuje výšku zhruba 70 centimetrů, „a právě tady se hladina vody zastavila.“ Díky prozíravosti tak byly zachráněny cenné dokumenty a povodně vlastně přispěly k tomu, aby se zjistilo, jak na tom archiv je. „Objevily se při té příležitosti například plány Rudolfina a cenné fotografie, o nichž se nevědělo – péče o dokumenty byla dost zanedbaná,“ vysvětluje muzikoložka. „Od povodní to manko doháníme, zpracováváme postupně celý fond.“ K tomu slouží moderní počítačová databáze, který jednou – zatím jde o hudbu budoucnosti – bude možno používat online. Zjistíte, kolikrát Ančerl dirigoval Mou vlast, co se hrálo v libovolné sezoně, kdy poprvé vystoupil u orchestru který sólista, kdy měla daná skladba premiéru, kdy naposled se nějaká kompozice hrála a podobně.
I když slovo archiv zní tak trochu zaprášeně a ospale, na pracovišti České filharmonie vládne ruch. „V běžném sezonním provozu musím zajistit, aby hráči dostali na pult správné noty stejného vydání jako dirigent, konzultuji s dirigenty a koncertními mistry případné úpravy.“ Občas je to prý náročné, například sehnat konkrétní vydání Brucknerovy symfonie přesně podle požadavků dirigenta dá práci. Nebo situace, kdy jsou hráči zvyklí hrát léta z jednoho vydání a najednou dostanou na pult jiné. „Cílem je, aby na první zkoušce měli všichni správný materiál,“ shrnuje moje průvodkyně.
Často jí na stole zvoní telefon a návštěvník koncertu má dotaz. „Ptají se na konkrétní skladbu, její obsazení, okolnosti vzniku, historii orchestru a podobně.“
Teď už z malé kanceláře směřujeme do suterénu, kde se všechny položky, které jsem v počítači viděla virtuálně, fyzicky nacházejí. Zajímá mě, jaké poklady archiv filharmonie ukrývá. „Musím 
nejdřív podotknout, co nevlastníme. Traduje se, že se zde nachází partitura Mahlerovy 7. symfonie se skladatelovými poznámkami, ale není to tak. Vlastníme jen první vydání,“ říká Pavlína Landová. V archivu, který zaměstnává dva lidi na plný úvazek a jednoho na půl, jsou impozantní pojízdné regály a na nových krabicích s úpravou proti kyselosti je zřetelně vidět, kam až zpracování fondu pokročilo. Co tady lze najít? Především noty, počet jejich signatur je 6 800. Pak je tu knihovna, sbírka cenných fotografií, jež je potřeba restaurovat. Výstřižková služba od roku 1930 dává možnost číst novinové a časopisecké kritiky, což je dnes mnohokrát jediná forma, v níž je výkon orchestru zachycen. Ty novější koncerty už jsou nahrány na CD, dlouhohrajících deskách – jsou tu i ty staré, křehké, na 78 otáček -, videokazetách a DVD. Krásné jsou programy z prvních let orchestru, svázané v kůži. Archiv shromažďuje i korespondenci a další dokumenty. Vše se nyní digitalizuje s úmyslem zpřístupnění veřejnosti. „Existuje řada dílčích kapitol v historii orchestru, které ještě nejsou úplně zpracované,“ promlouvá z Pavlíny badatelské nadšení. Ale to už jí zvoní telefon a ona se musí věnovat zvídavému posluchači.
