Jistě je nás mnoho, kteří zažili na koncertě noblesního šedovlasého pána, jehož dirigentská gesta i přes svou jednoduchost a účelnost působí velmi příjemně a efektně. Žádný rozevlátý bouřlivák, přesto vitální muž, který v rámci přehlednosti svých gest neváhá dát nástup trhnutím lokte či zvýšením obočí. Vzpomínám namátkově na dvě z více Haitinkových pražských vystoupení – s amsterodamským Královským orchestrem Concertgebouw na Pražském jaru 1980 (mimo jiné s brilantním provedením Straussova Zarathustry ) a s Mahlerovým orchestrem evropské mládeže v roce 1996 (málokdy jsme slyšeli tak výtečnou Mahlerovu První !).
Letošní kulaté jubileum dirigenta Bernarda Haitinka (* 4. března 1929) je jen dalším důkazem, že generace významných osobností, jež ještě donedávna figurovaly ve světovém kolbišti nejaktivnějších, vstupuje do galerie nestorů a legend. Vedle Colina Davise, Nevilla Marrinera, Charlese Mackerrase v ní Bernard Haitink zaujímá místo zásadní. Úmyslně byla připomenuta jména, jejichž nositelé se výrazně dotkli hudebního života především britských ostrovů. Před jmény všech jmenovaných nacházíme šlechtický titul Sir. U Bernarda Haitinka jej však nenalezneme. Vysvětlení je velmi snadné. Jistě by se i tento umělec šlechtickým titulem honosil, kdyby ovšem byl anglickým občanem. S Bernardem Haitinkem je to jako s naším Liborem Peškem. Od britské královny Alžběty II. obdržel jako cizinec, jehož umělecká činnost přinesla velké hodnoty hudebnímu životu této země, Řád britského impéria. Bernard Haitink je Holanďan. Narodil se v Amsterodamu, kde později prožil velmi důležitou epochu své umělecké dráhy. Tam také vystudoval, nejprve housle, později dirigování u někdejšího velmi známého dirigenta Ferdinanda Leitnera. V roce 1955 se stal druhým dirigentem Holandského rozhlasového orchestru a o rok později úspěšně zaskakoval za Carla Maria Giuliniho za pultem Concertgebouw-orchestru. V roce 1959 s ním absolvoval anglické turné, a když zemřel dlouholetý šéf Eduard van Beinum, stal se v Concertgebouw prvním dirigentem. Od roku 1961 se dělil o tamější šéfovské místo s Eugenem Jochumem, po jeho odchodu se stal samostatným uměleckým šéfem. Haitinkova éra v Concertgebouw byla velmi významná a trvala až do roku 1988. V tomto období však spolupracoval s dalšími světovými tělesy a ansámbly, zvláště britskými. Tak v letech 1967 až 1988 působil rovněž v Londýnské filharmonii a zvláště závažná a umělecky významná byla jeho éra v čele Královské opery Covent Garden v Londýně (1987 – 1998). V letech 1995 – 2004 byl prvním hostujícím dirigentem Bostonského symfonického orchestru, od roku 2002 až 2004 šéfem drážďanské Staatskapelle. Ani ve svém pokročilém věku neodchází Haitink z umělecké scény. V roce 2002 se stal prvním dirigentem Chicagského symfonického orchestru, pravidelně spolupracuje s Evropským komorním orchestrem, Lucernským festivalovým orchestrem i dalšími ansámbly.
Zcela samostatnou kapitolu Haitinkovy umělecké činnosti tvoří nahrávky. Jeho diskografie je rozsáhlá; nahrávky ve zdrcující většině nacházíme pod labelem Philips. Ten má ovšem již několik let ve svém porfoliu společnost Decca Music Group. Při každém kulatém jubileu očekáváme u velkého vydavatele takřka automaticky kompilační album, které připomíná nezapomenutelné snímky oslavence a snaží se také do určité míry alespoň obrysově mapovat sféry jeho umělecké činnosti. V nedávných dobách se takovéhoto alba u Deccy dočkali například Charles Dutoit a Charles Mackerras.
Haitinkovo nové album (Art of Bernard Haitink ) obsahuje devět kompaktních disků a už při zběžném dramaturgickém pohledu konstatujeme, že svůj úkol připomenutí vcelku plní. Asi hned napoprvé upoutají naši pozornost dvě díla z českého repertoáru. V případě Dvořákovy Sedmé symfonie jde o vůbec nejstarší Haitinkovu nahrávku (byla pořízena v Concertgebouw už v roce 1959). Je to standardní Dvořák – s výrazem až brahmsovsky patetickým, avšak na patřičných místech mu nechybí ani příznačná zpěvnost. Díky poněkud menší dramatičnosti v průběhu 1. věty vychází naopak její vrchol přesvědčivě. Samozřejmě nás zajímá rytmem specifické Scherzo. Není ostře rytmizované, ba dokonce místy působí i určitou rozvolněností a také je tempově spíše rychlejší, než se u nás hrává. Začátek Vltavy překvapuje pomalým tempem! Tím pohyb hudebního proudu ztrácí potřebný švih. Polka je však stylová, rusalky velmi lyrické, Svatojánské proudy spíše umírněnější, než bývá zvykem. Celkově ale skladba vychází poněkud méně kontrastně. Bylo by možné analyzovat každou ze sedmnácti přítomných nahrávek alba. Každá je svým způsobem zajímavá – vynikající i diskutabilní. A každá připomíná, že Haitinkova doména spočívá především v interpretaci velkých partitur s velkým instrumentálním 
obsazením. Zcela pochopitelně jsou zde svými rozměrnými díly zastoupeni Mahler, Bruckner a Šostakovič. Haitink je odjakživa považován za mahlerovského specialistu. Koneckonců byl šéfem orchestru, jehož doménou byl právě tento autor. Někdejší šéf orchestru Concertgebouw Willem Mengelberg se s Mahlerem osobně znal a patřil k jeho prvním velkým interpretům. Je dobře, že pro toto album byla zvolena nahrávka amsterodamská (Haitink později Mahlerovy symfonie točil také v Berlíně). Jde o 1. symfonii. Orchestr je naprosto vyrovnaný ve všech skupinách, nahrávka imponuje šťavnatým zvukem, perfektně promyšlenou výstavbou, naprosto čitelnými a nápaditými, ovšem nikoliv extravagantními detaily! Nečekají nás žádné anomálie, vše je vystavěné a gradované racionálně a přirozeně! Z Brucknera byla zvolena 3. symfonie , přiznejme, že dílo poněkud problematické, vyžadující zvláštní dirigentský přístup a nápaditost. Byla zvolena novější zvukově jadrná nahrávka s Vídeňskými filharmoniky. Je dynamická, minimálně statická, zvukové efekty ustupují preciznosti a logické výstavbě. Haitink zde šetří přemírou žesťových vrcholů. Tím jsou potom v pravé chvíli přesvědčivější. Rozpačitá brucknerovská oddělování tematických bloků bez využití k většímu kompozičnímu propracování řeší Haitink budováním kontrastů. V tomto směru vykonal pro toto poněkud problematické dílo maximum. Zcela zvláštní kapitolou Haitinkova zvukového archivu je Šostakovič (komplet natočil původně přímo pro Deccu, ne pro Philips jako ostatní díla tohoto alba). Často se setkáme s názory, že například takové veledílo, jakým je 10. symfonie , ztvárnily nejlépe někdejší ruské orchestry, které se vyznačovaly jednak drasticky syrovým zvukem, jednak až přemírou citových bouří. Z tohoto hlediska byl mnohdy Haitinkův zvukově dokonalý a uhlazený Šostakovič přijímán rezervovaně. Avšak právě snímek 10. symfonie tyto soudy poněkud zpochybňuje. Její interpretace Londýnskou filharmonií je dokonalá, v jednotlivých nástrojových skupinách naprosto homogenní, oproti ruským nahrávkám více ukázněná a důsledná v detailech. A i zde nás čekají okamžiky výrazově strhující (provedení 1. věty!). Jde ještě o snímek analogový – v těch největších fortissimech žesťů bohužel dochází ke zvukovému zkreslení v podobě mírného „práskání“. Některé pasáže jsou nabity strhující virtuozitou (2. věta!). Už ve valčíku 3. věty se objevuje Šostakovičův kryptogram DSCH. Ten se pak prosadí před závěrem celého díla se vší naléhavostí. Haitink mu zvláště ve finále připraví vrcholnou prezentaci. Londýnští se zde rovněž chlubí skvělými hráči v jednotlivých dechových nástrojích (jedinečná sóla – flétna, fagot, klarinet ad.). Závěr díla je strhující orchestrální exhibicí – ovšem perfektně promyšlenou a vygradovanou.
Pravdou je, že ne všechny snímky alba nás strhnou natolik, že bychom hovořili o mimořádnosti. Ale i v Schubertově Nedokončené , Čajkovského Francesce da Rimini , Straussově Smrti a vykoupení , jež působí spíše solidním standardem, můžeme nalézt místa nádherná a působivá. Wagnerova předehra a zvláště závěr z Tristana jsou tempově hybnější a tím i celkově dynamičtější. Údernost Beethovenovy Sedmé symfonie nepřesahuje běžnou praxi, s jakou se u špičkových orchestrů setkáváme. U Brahmsovy Třetí obdivujeme perfektní vyrovnanost nástrojových skupin Bostonského symfonického orchestru. Vynikajících, virtuózně obdivuhodných nahrávek se pod Haitinkovou taktovkou dočkalo Stravinského Svěcení jara a Bartókův Koncert pro orchestr , i když technická brilance zde není cílem, ale prostředkem dokonale promyšlených celků. Skutečnou ozdobou alba je nahrávka Debussyho Moře (díky úchvatné dynamičnosti a výrazové proměnlivostí je možno ji považovat za jednu z nejlepších nahrávek tohoto díla!) či brilantně provedený Bartókův Koncert pro orchestr. Stravinského Svěcení jara s Londýnskou filharmonií je perfektně vystavěné – s vrcholy šetří, ten pravý potom korunuje celou partituru! Z každé nahrávky čiší preciznost Haitinkovy přípravy, kázeň a technická důslednost. Mnohde bychom přece jenom toužili po svobodnějším uvolnění. Takový dojem zcela jedinečně a strhujícím způsobem plní Stravinského Scherzo à la russe na ještě poměrně novém snímku Berlínských filharmoniků (jediné zastoupení tohoto orchestru v albu).
Haitinkovo jubilejní album – ať už souhlasíme s jeho dramaturgií či nikoliv – svůj úkol demonstrovat všestrannost tohoto umělce plní na výbornou. Navíc nám umožňuje nejen nevšední nahlédnutí do velkého světového repertoáru, ale i určitou exhibici vynikajících symfonických těles.
The Art of Bernard Haitink (Decca Music Group Limited, 478 1429). Natočeno v letech 1959– 1995.
CD 1 – Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, Bedřich Smetana: Vltava, Franz Schubert: Symfonie č. 7 h moll Nedokončená • CD 2 – Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, Johannes Brahms: Symfonie č. 3 F dur • CD 3 – Ferenc Liszt: Festklänge, Gustav Mahler: Symfonie č. 1 • CD 4 – Richard Wagner: Předehra a závěr opery Tristan a Isolda, Anton Bruckner: Symfonie č. 3 • CD 5 – Richard Strauss: Smrt a vykoupení, Claude Debussy: Moře, Maurice Ravel: Má matka husa (kompletní balet) • CD 6 – Igor Stravinskij: Scherzo à la russe, Svěcení jara, Béla Bartók: Koncert pro orchestr • CD 7 – Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 10 e moll
