V příjemné atmosféře nově zrekonstruované brněnské Reduty se 18. dubna 2009 rozhodl oslavit 30. výročí svého založení smíšený pěvecký sbor Ars Brunensis Chorus . Těleso, které v roce 1979 založil jako Brněnský sbor Hudební mládeže Jan Rozehnal a na jehož dalším růstu se podílely takové osobnosti jako Tomáš Hanus, Stanislav Kummer či Roman Válek, vyzrálo pod vedením současného sbormistra Dana Kalouska v kvalitní soubor, jenž každoročně koncertuje u nás i v cizině, je zván na hudební festivaly a má za sebou již řadu nahrávek pro významné gramofonové společnosti.
Ke svému jubileu se sbor Ars Brunensis rozhodl pro v dnešní době již poměrně dosti neobvyklý tah. Objednal si a provedl kompozici určenou speciálně pro tuto příležitost. Zde mělo těleso možnost zužitkovat již 12 let trvající úzkou spolupráci se skladatelem Vladimírem Franzem. Od roku 1997 se sbor podílel zejména na nahrávkách jeho hudby k mnohým inscenacím pro Národní divadla v Praze a v Brně, pro brněnské Městské divadlo, Českou televizi a rozhlas a provedl a nahrál také jeho scénické oratorium Júdit či kantátu Tractatus pacis. „Požádali jsme Vladimíra, aby pro nás vytvořil nějakou rozsáhlejší formu, než v jakých jsme s ním spolupracovali dosud,“ říká sbormistr Dan Kalousek. Tak vznikla opera-oratorium Údolí suchých kostí na libreto Rostislava Křivánka, dílo, jež se ve své konečné podobě rozrostlo do délky 70 minut.
Námět Franzovy kompozice čerpá ze starozákonní knihy proroka Ezechiela, v níž je popsána vize oživení lidských kostí, vize vzkříšení. Avšak touto rovinou zpracování nekončí. Děj byl autory obohacen o postavy Šemchajze – pokušitele a Šemuela – ochránce, mezi nimiž se zmítá Ezechielovo jednání. Celé dílo je pak pokusem předestřít divákům otázku, zda je tento příběh aktuální i dnes, zda by se lidstvo ve své druhé šanci dokázalo poučit ze svých dřívějších omylů. Samotné libreto se pohybuje od náznaků arabštiny, přes latinu až k češtině v závěru – od minulosti k tvrdé realitě dneška. Vzkříšení lidé však páchají stejné chyby, jsou nepoučitelní. Rvačka o nic jako by byla kritikou spotřební společnosti. Dav zůstává mrtvými „kameny bez citu a bez paměti“, jejich víra je iluzí a sebeklamem a vše dospívá až v šílenou otázku: „A v co a čemu věříš Ty, Bože?“
Tomuto postmodernímu otřesení základními hodnotami, nejistotě a skepsi, tápání v pluralitě světa vyúsťující až v jeho nepochopitelnost odpovídá i hudební ztvárnění díla. Charakteristické je zejména využití polystylovosti. Vladimír Franz se zde pohybuje na křehké půdě od čisté diatoniky přes rozšířenou tonalitu, témbry až k aleatorice. Ale i přesto má v jeho rukou vše svůj smysl a řád. Téměř händlovsky laděnou fugu na slova „fuj, jedeš“, „kšá“ a „huš“ zpívá sbor ve scénách zahánění psů, ptáků a opic. Postava pokušitele Šemchajze, jež je svěřena popsopránu, je z kompozičního hlediska zároveň i určitým pokoušením žánrů (při hádce s Šemuelem o Ezechielovu duši dokonce zaznívá tango). Funkci humorného odlehčení má pak citát ze čtvrté věty Beethovenovy IX. symfonie.
„Hlavním hrdinou je sbor, který je dynamickou složkou a hybatelem, ale zároveň je to děj, kde k něčemu dochází a kde je příčinnost, proto dílo nese podtitul opera-oratorium. Zastavený čas scénický urychluje čas dramatický a zde je všechno vlastně nějakým způsobem zastaveno. Je to ostatně princip, ke kterému se obracela opera třeba v době Stravinského Oedipa rexe nebo vlastně cesta k opeře preklasicistní až barokní, v níž byla ještě důsledně rozdělena informace od vlastního prožitku,“ vysvětluje Vladimír Franz.
Režijního zpracování se ujala Linda Keprtová , druhá sbormistryně Ars Brunensis Choru a studentka sbromistrovství a operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V jejím pojetí se zračila střídmost, která pro ni byla cestou ke gestické elementaritě, jak ji známe například z japonského divadla kabuki. Minimální, avšak precizní pohyb jednotlivých osob prostředkem k výraznosti a výrazovosti jejich prožitků a jednání. Zajímavá byla především práce se sborem, kdy samotné uskupení sboru se stalo součástí scénografie a jeho proměny znakem, který o něčem vypovídá.
Vyzdvihnout zaslouží členové tanečního divadla Maximvs a zejména skvělé herecké výkony sboristů, o nichž si můžeme u českých profesionálních operních sborů nechat jen zdát. S obtížnou partiturou se velmi dobře popral nejen sbor, ale i sólisté – tenorista Tomáš Král (Ezechiel), basista Jan Šťáva (Bůh), altistka Markéta Cukrová (Šemuel) a Zora Jandová (Šemchajz) – a orchestr sestavený ad hoc pod dirigentským vedením Dana Kalouska. Pro obrovský zájem publika, jemuž nestačily kapacity divadelního sálu, byla opera týž večer hrána dokonce dvakrát po sobě!
Slavnostní večer doplnil Ars Brunensis Chorus o českou premiéru interpretačně náročného cyklu madrigalů Six Fire Songs na básně italské renesance amerického skladatele Mortena Lauridsena (* 1943). Zpestřením byla rovněž expozice partitury Údolí suchých kostí jako 240 stran dlouhého grafického pásu ve foyeru divadla. Krásný a nanejvýš vydařený večer zakončil sbor společně s diváky u sklenky vína a drobného pohoštění. A tak již nezbývá, než připojit se a popřát sboru mnoho úspěchů i do dalších let.
