Barbara Maria Willi je nejen skvělá hudebnice, ale i nesmírně kreativní žena, jež podněcuje, vytváří nebo pomáhá na svět řadě hudebním projektům. Jedním z nich je i Bachův varhanní podzim. HARMONII poskytla exkluzivní interview.
Paní Willi, řadu let sleduji vaše mimořádné umělecké úspěchy, vaši spolupráci s řadou hudebníků, vím, že prosazujete v Brně výuku historicky poučené interpretace starší hudby. Známý je i váš vklad do festivalu Concentus Moraviae. Naopak málo se ví o tom, že jste již třetím rokem tvůrcem dramaturgie Bachova varhanního podzimu (6. – 30. 10. 2015). Čím vás pořadatel zlákal a jaká je koncepce festivalu? Pořadatel mne zlákal nástrojem: málokdo o mně ví, že moji hudební kariéru odstartoval kněz a že mým původním nástrojem byly varhany. Ve věku 14 let jsem se stala vesnickou varhanicí, spolu s maturitou jsem složila zkoušku z duchovní hudby a během studií klavíru a cembala v jihoněmeckém Freiburgu jsem byla druhá varhanice na krásných Metzlerových varhanách v jednom velkém kostele ve Freiburgu. Na varhany jsem přestala hrát po příjezdu do Československa a oplakávala tehdy zoufalý stav královských nástrojů. Situace se změnila, spousta varhan se opravilo, postavilo, zrenovovalo a je na co hrát. Tento pozitivní vývoj toužím podpořit a zviditelnit. Máte pravdu v tom, že varhanních festivalů je spousta. Bachův varhanní podzim má pevný profil tím, že se zaměřuje na Bachovou hudbu, na jeho období, na zvyklosti jeho období a na jeho vliv až do současnosti. Asi je jasné, co myslím Bachovým obdobím. Není možná až tak jasné, co myslím zvyklostmi jeho období. Domnívám se – a v tom je tento festival asi jedinečný – že autentičnost neznamená jen stylovou interpretaci staré hudby, nýbrž také inspiraci duchem doby. Tehdy byl idiotem, kdo hrál jen to, co je psáno. Dnes je idiotem, kdo nehraje to, co je psáno. Je tedy autentické hrát jen to, co je psáno? Ve svých programových výzvách pro interprety je tedy také motivuji k tomu, aby dělali to, co Bach, aby improvizovali. Dále jsem oslovila umělce, který je zároveň varhaníkem a skladatelem a tudíž univerzální jako Johann Sebastian Bach. Očekávám, že Pier Damiano Peretti přispěje i vlastní tvorbou. Zkrátka Bachův varhanní festival by měl byt tak inovativní a rebelský jako jeho patron Aleš Pohanka a jeho dramaturgyně, která se odvážila tyto řádky psát.
Varhanních festivalů je i u nás poměrně hodně, ale nevím o festivalu, jenž by měl ambici pořádat koncerty v různých městech. Letos kromě Brna i v Praze, Liberci, Českých Budějovicích, Doubravníku, Znojmě… a dokonce i v rakouském Stift Zwettlu. Je to kvůli popularizaci varhan nebo kvůli konkrétním nástrojům? Skutečnost, že centrem festivalu Bachova varhanní podzimu je Brno, není náhodná. Před rokem se stalo varhanní velmocí – nejmladší varhany v druhém největším městě České republiky si možná dobývají renomé prvních varhan této země. Nadace Campianus nechala postavit nádherné třímanuálové varhany švýcarské firmy Mathis Orgelbau AG. Jedná se o nástroj, který reflektuje tradici a spojí ji s inovací a nejmodernější technikou. Přesně tato charakteristika sedí i na Brno, které nemůže oslňovat nádherou historického komplexu Prahy nebo Olomouce, ale má přesně zajímavou devizu střízlivosti: najde se tady historická tradice a silné technické zázemí. „Moravský Manchester“ nebo „Moravian Silicon Halley“je a zůstane tedy základnou festivalu. Myšlenka vyjít ze základny do jiných měst a dokonce do Rakouska vznikalo z několika důvodů. Jednak jste již naznačil to, že nástroj bude tahákem této myšlenky. Ano, varhany jsou nemovitým nástrojem. Každý nástroj je unikát, a zatímco ostatní nástroje putují za posluchači, u varhan je to naopak, posluchači putují za nástrojem. Je tedy logické, že volbou míst koncertů putujeme tam, kde jsou zajímavé varhany. Toto putování má své opodstatnění nejen ve velikosti varhan, nýbrž také v jedinečném spojení nástroje s akustikou prostoru, v kterém se nachází. Každý dobrý varhanář je také trochu architektem, souzní s rytmem budovy, v které se nástroj nachází a počítá s tím, že resonančním tělesem nástroje je kostel. Domnívám se také, že každý mistrovský stavitel varhan je trochu mystik, protože zážitek mohutného, sladkého, ostrého, vyhrožujícího, uklidňujícího, ukolébávajícího zvuku varhan musí přece být něco, co není jen dojmem posluchače. Ten, kdo ji postavil a ten, kdo je objednal, musel s tímto rozměrem počítat. Zkrátka: nástroje nás lákají do míst, kde se nacházejí a ta jsou často mimo centra moderního dění. Dalším aspektem bylo přání pořadatele, Aleše Pohanky, vytvořit akci, který propojuje kraje a sáhne až po mezinárodní spolupráci. Letošní program je výsledkem usilovného sondování terénu a partnerů, kteří investují hlavně zájem, společné cíle, přání přispět ke kultivaci občanského spolubytí. Mojí osobní motivací proto, abych se vložila do tak náročného projektu, je přesně tato naděje – že můžeme vzbudit i v lidech, kteří třeba nechodí na koncerty, nebo se vyhýbají kostelům, nový přístup k vlastním kulturním kořenům. A to beze slov. Jen prostorem, zvukem, otevřeností a v případě Doubravníku a Zwettlu, kde posluchače čeká kromě koncertu i prohlídka a osobní setkání s umělcem před koncertem, další rozměr.
V místech, která jste konkrétně vyjmenoval, lze pozorovat dva odborné trendy: Doubravník, Zwettl a Znojmo jsou místa, která nabízejí poslech opravdu skvostných barokních varhan. Jablonné pod Ještědem v Libereckém kraji a České Budějovice naopak kvalitní nástroje z první poloviny 20. století, kdy česká varhanářská tvorba byla na vysoké úrovni.
Jaké interprety jste pozvala do České republiky a čím jsou specifičtí? Festival Bachův varhanní podzim založil svou zeměpisnou polohou logickou novou tradici: pozveme velice rádi interprety z osy Vídeň – Brno – Praha. Letos přijal pozvání Pier Damiano Peretti, varhaník, skladatel a profesor vídenské hudební univerzity, který jako jediný Ital vyhrál anglickou prestižní soutěž St. Albans. Představitelem mladé vídenské varhanní školy je Marco Paolacci, který se stál titulárním varhaníkem Egedacherových varhan v konventu Zwettl a disponuje vytříbeným vkusem a citem pro styl. Z brněnských varhaníků letos uslyšíme skvělého improvizátora a hudebníka duchem a celým tělem Petra Kolaře, který je mimochodem velice ceněný v městě, kde Bach dlouho působil, v Lipsku. Zdeněk Nováček se spojí s Jihočeskou filharmonií pod taktovkou Jana Talicha. Jedná se o varhaníka s velice jistou a vypracovanou technikou, který je typickým reprezentantem české varhanní tradice. Perfektní osobnost v ose Praha – Brno je Pavel Černý, který učí jak na HAMU, tak na JAMU. Myslím si, že je duchovním varhanním bratrem dalšího umělce festivalu, Marka Toporowského z polských Katowic. Černý a Toporowski jsou totiž hráči, kteří jsou silně ovlivněni historickou interpretační praxí, vyznačují se velice citlivým a sensuálním stylem hry a vyznají se velice podrobně v organologických aspektech svého nástroje. Do této linie patří také pražský varhaník Robert Hugo, který přispívá vkusným výběrem repertoáru, což u moravských barokních varhan v Doubravníku není lehkým úkolem.
Na festivalu má posluchač také šanci potěšit se s dávkou mladistvé naděje. Zazpívá nejen tradiční host festivalu, Dětský sbor Brno pod taktovkou Valerie Maťašové, nýbrž také nové, dynamické těleso Serafin z Třebíče v kombinaci s nejmladším oddílem Kantilény s dirigenty Veronikou Hrůzovou a Karlem Tomkem. Pozvala jsem je, protože na jednom koncertě v Třebíči jsem byla ohromená neuvěřitelnou energií, přesností, živostí a absolutně strhujícím výrazem těchto souborů. Objevem festivalu bude možná mladý varhaník Jiří Kovář – je to správný moravský talent, skromný, s neuvěřitelnou hudební přirozeností a hybností.
Co posluchačům nabídnou? Jistě to nebude jen Johann Sebastian Bach… Johann Sebastian Bach je výchozím bodem, ale samozřejmě jdeme také do oblasti italských skladatelů před ním, kteří ho inspirovali, poslechneme se jeho odrazy v Brahmsových skladbách a nové inspirace v improvizacích Petra Kolaře a skladbách Piera Damiana Perettiho.
Jaká je vaše vize rozvoje festivalu, který jistě nechce ustrnout? Nevím, zda mohu již mluvit o vizi. Určitě ale mám sen, inspirovaný objednávkou pořadatele festivalu, Aleše Pohanky. Mým a jeho snem by bylo, aby říjen se stal měsícem varhanní hudby po celé České republice. Plánujeme před festivalem sérii kurzů na zajímavých nástrojích. Aspekt vzdělávání je přítomný již letos. Spousta z pozvaných umělců pokračuje mistrovským kurzem na JAMU v rámci projektu Mezinárodní semestr staré hudby na JAMU.
Zamyslíte-li se nad uplynulým pětiletím Bachova varhanního podzimu a jeho budoucností, jaké motto byste mu udělila, co byste mu přála? Motto bylo spojit tradici a inovaci. Motto, které bych si představila do budoucností je: být oslavou hudby, která potěší tělo a povznese ducha.
Nedá mi to, abych nevyužil možnosti a zeptal se vás na co se v sezoně 2015/2016 těšíte, co dalšího připravujete na poli koncertním, nahrávacím i dramaturgickém? Momentálně cvičím své prsty nejen na cembalo a varhanách, nýbrž také na počítači, abych připravila velký projekt Mezinárodní semestr staré hudby na JAMU, který přivede do Brna 10 zahraničních lektorů, kteří budou pracovat na téma stylové interpretace staré hudby na varhany, cembalo, barokní housle, barokní hoboj a traverso. Plánujeme také pro naše studenty orchestrální projekt pod vedením Anny Fusek, ale také hosty z pražské HAMU a z jiných profesionálních zdrojů. Připravuji další cyklus přednášek pro univerzitu třetího věku s titulem Early Music Unlimited, která se již jednou setkala s velkým zájmem (na minulý běh v letním semestru 2015 se hlásilo 90 uchazečů, mohli jsme přijmout pouze 30). Chystám se do zámoří – v listopadu představuji cembalový koncert J. A. Bendy s barokním orchestrem Denton, North Texas, na jejich festivalu a přednáším na University of North Texas na téma „generálbas – přirozený nepřítel kontrapunktu?“. Se souborem Praha-Berlín připravujeme dlouho avizovanou kompletní nahrávku kompletu všech šesti Zelenkových sonát pro dva hoboje, housle, fagot, cembalo, violone a teorbu. S těmito umělci z členů České, Berlínské a Brněnské filharmonie mne spojuje spousta hudebních i životních dobrodružství včetně couvání autem na polské dálnici. Jsem pozvaná na koncertní a učební akci na královskou konzervatoř v Den Haagu do jednoho z největších oddělení staré hudby. Návštěva bude mít i vývojový rozměr: připravujeme společný diplom v oblasti staré hudby. S Markétou Cukrovou se pustíme nejen v kontextu Göttinger Festspiele do klavírních kantát Haydna a dále dobýváme písňový svět Hectora Berlioze. Last, but not least: pozvala jsem Václava Lukse ke spolupráci na jedné moji iniciativě, která mi leží na srdci. Ve spolupráci s německou ambasádou chci projevit úctu velké cembalistce a zakladatelce moderní české cembalové tradice, prof. Zuzaně Růžičkové. V jednom rozhovoru řekla, že Bachova hudba byla pro ni terapií po traumatických zážitcích, které ji připravil bohužel německý národ. Most k nenáviděnému národu byla skutečnost, že z Německa nepochází jen zlo nacismu, nýbrž také skladatel jakým je Johann Sebastian Bach a jeho univerzální hudba. Chtěla bych uctít schopnost Zuzany Růžičkové vidět to, co překročí etnická omezení.
