V minulém roce dostal český balet mimořádnou příležitost k vlastní reflexi. Profesní baletní organizace zvaná Taneční sdružení ČR uspořádala Soutěžní přehlídku současné taneční tvorby ČR . Mohly se jí zúčastnit všechny stálé samostatné baletní soubory, které měly v uplynulých třech letech alespoň jednu premiéru.
Dvacet čtyři titulů ze svého repertoáru přihlásilo deset profesionálních baletních souborů divadel České republiky a dva soubory studentů a absolventů pražských tanečních konzervatoří: Národní divadlo Praha, Laterna magika Praha, Státní opera Praha, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Jihočeské divadlo České Budějovice, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Moravské divadlo Olomouc, Bohemia Balet Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a Balet Praha Junior Konzervatoře–Tanečního centra Praha.
Virtuální mozaika současnosti
Z výčtu zúčastněných divadel by mohl vzniknout dojem, že šlo o standardní přehlídku, která umožnila vzájemnou uměleckou konfrontaci na veřejnosti, rozšířila okruh regionálních baletních diváků a přispěla k širší popularizaci baletu.
Jenže takovou příležitost k vlastní prezentaci český balet nemá. Celoroční Soutěžní přehlídka současné taneční tvorby nahrazuje baletu festivaly a přehlídky, jakými se prezentuje jeho múzické dvojče opera. Zatímco Jednota hudebního divadla mohla v loňském roce nabídnout již 10. ročník Festivalu hudebního divadla OPERA 2011, v němž představila na pražských scénách Národního divadla, Státní opery, Stavovského divadla a Divadla Hybernia operní soubory všech českých operních divadel (pražských i regionálních), baletní umělci stejných divadel soupeřili ve virtuální přehlídce na svých domácích scénách a jejich mimořádnými diváky byla odborná porota. Její členové – Jana Hošková, Jan Kodet, Zdeněk Prokeš, Roman Vašek, Vladimír Vašut – celý rok objížděli česká města, aby shlédli přihlášená díla v domácím prostředí a za účasti domácího publika. Poté vypracovali osmdesát devět odborných posudků a závěrečným hlasováním rozhodli o udělených cenách. Ty byly oficiálně předány na představení Bohemia Baletu ve Stavovském divadle 12. února 2012.
„Zájem divadel zúčastnit se potvrzuje opodstatnění přehlídky, potřebu takové konfrontace alespoň jednou za tři roky, když už nemůže dojít ke srovnání na jednom místě a v jednom čase,“ konstatuje závěrečná zpráva poroty. „Uvedené inscenace obvykle dosahovaly dobrého standardu, v kontextu dotčených divadel dokonce nadstandardu, byly k vidění inscenace překvapivě dobré a výborné. Na úspěchu se podílela i rostoucí interpretační úroveň souborů, nejvíce patrná u těch menších. Dají se najít zajímavé taneční individuality, a to nejen v Národních divadlech v Praze a Brně. Je to potvrzení toho, že se dá dělat dobrý kumšt také v místě se špatnými podmínkami a pouze na první pohled nesourodým ansámblem“.
Význam slov v umění beze slov
Praxe ukazuje, že pod termínem „současná taneční tvorba“ si každý představuje něco jiného. Důraz na současnost mnohovýznamového pojmu tanec přinesl do přehlídky opusy těžko souměřitelné. Statut nevymezuje soutěžní kategorie, a tak široká paleta divadelních inscenací nabídla celovečerní balety, taneční divadlo, jednoaktové balety, malé hudebně-taneční formy i inscenace z oblasti takzvaného současného tance, které svůj divadelní účin staví na principech mystifikace a sofistikovaných náznaků.
Široké žánrové rozpětí, variabilita inscenačních stylů a tanečních technik, rozdílný rozsah jevištních forem co do počtu interpretů i délky jevištních kreací vypovídají o diferenciaci individuálních přístupů choreografů k procesu taneční tvorby v jednotlivých divadlech. Současně reflektují negativní zpětný vliv soustavné mediální a grantové dehonestace múzického umění baletu, a to zejména uměleckého odkazu klasických děl baletu 19. století a jeho vyjadřovacích prostředků, to jest klasického tance a taneční pantomimy.
V přehlídce se objevilo málo celovečerních klasických baletních děl, ačkoliv v baletních divadlech tvoří nezastupitelnou součást baletního repertoáru a z hlediska interpretačních nároků prezentují profesionální úroveň baletního kolektivu.
Jedním ze záměrů přehlídky je podnítit soubory, aby věnovaly pozornost současné domácí tvorbě a vzniku nových děl. V nových celovečerních inscenacích zesiluje trend, kdy autoři představení – profesí choreografové – vytvářejí sami koláže doprovodné scénické hudby a inspiraci pro časoprostorovou architekturu svého díla nečerpají ze struktury hudebních forem, ale z dějové osnovy vlastního tanečního libreta. Oblíbený termín „taneční divadlo“ („taneční obrazy“) naznačuje posun od múzické struktury takzvaného symfonického baletu k tanečnímu divadlu, kde hudba má funkci doprovodnou obdobně jako scénická hudba v dramatu nebo filmu. Současnému českému baletu zřejmě chybí větší zájem současných českých hudebních skladatelů, anebo naopak, choreografové neprojevují dostatek vlastní iniciativy a autorské potence. Pozornost baletním partiturám českých hudebních skladatelů nevěnují žádnou.
Rezignace na svébytnost múzické složky a jejích stavebních forem ve svém důsledku vede k rozmělňování vnitřních vazeb jednotlivých obrazů tanečního dramatu, neboť dramaturgická nosnost tanečního libreta není určena jen jeho dějovou složkou. Účelové hudební koláže, pokud nejsou zdůvodněny tématem, snižují umělecký dopad inscenace.
Ceny a prémie
Hlavní cena Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby nebyla udělena.
Inscenace Periferie Divadla F. X. Šaldy v Liberci obdržela dvě ceny: Cenu Za autorské dílo – diplom s prémií 10 000 Kč pro Alenu Peškovou a Cenu Za nejlepší kolektivní výkon – diplom s prémií firmy Grishko 10 000 Kč pro Baletní soubor Divadla F. X. Šaldy. (Hudba: Martin Němec. Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková. Scéna: Richard Pešek. Kostýmy: Monika Kletečková, Alena Pešková. Hudební nastudování a inspice Elena Nagyová.)
Alena Pešková rozehrála divadelní příběh brechtovského typu o třinácti obrazech, prologu a epilogu tanečními prostředky, které jsou adekvátní možnostem baletního souboru. Pro scénické ztvárnění dramatu Františka Langera Periferie zvolila kombinaci tance s komentujícím živým zpěvem a mluveným slovem sólové vypravěčky (Dáša Součková ). Hlavní roli Anny svěřila hostující sólistce baletu pražského Národního divadla Adéle Pollertové . Baletní soubor a jeho sólisté (v roli Franciho Alexey Yurakov ) tančí drama o zločinu a trestu s velkou intenzitou výrazu.
Bohemia Balet – Soubor Taneční konzervatoře hlavního města Prahy vytančil svým choreografům dvě ocenění a opět potvrdil svou vysokou interpretační úroveň a cílevědomou dramaturgii ambulantního zájezdového souboru, která sleduje umění baletu v plné šíři jeho současných žánrů.
Cenu Za nejlepší choreografii – diplom s prémií 10 000 Kč dostala choreografka Bérangère Andreo za dílo Lunedda. (Hudební koláž Christina Pluhard . Kostýmy: Roman Šolc . Asistentka choreografie: Yvetta Hubičková . Hlas: Chantal Poulain .)
Do stereotypu pohybových prefabrikátů z odkazu modern dance, které se zahnízdily v českém baletu, Lunedda v provedení Bohemia Baletu přinesla svěží závan tvořivosti současného tanečního tvarosloví. Zaujala osobitou syntézou jasných linií klasiky a prostorové variability scénického moderního tance.
Lyrický obraz večera ozářeného měsícem, „kdy se lidé potkávají a oslovují … aby život stal se poezií“ dotvářejí scéna, kostýmy a osvětlení. Choreografický text má kvality lyrického básnictví, plyne, lahodí a přináší specifické taneční zážitky.
Mimořádná Cen a Za humor v choreografii – diplom s prémií firmy Grishko 10 000 Kč byla udělena Viktoru Konvalinkovi a Tomáši Rychetskému za dílo Deka pod dekou . (Choreografie, koncept, kostýmy: Tom Rychetský , Viktor Konvalinka . Hudba: Paolo Conte , Fred Buscaglione , Renato Carosone , Giorgio Conte . Asistent choreografie: Lucie Linsler .)
Sofistikovaný název Deka pod dekou skrývá choreograficky vycizelovanou kreaci, plnou spontánního tancování, specifických tanečních gagů a pohybových charakteristik. Zdá se být ušita na tělo každého ze sedmi interpretů Bohemia Baletu. Umělecké krédo současného umění, které spočívá (mimo jiné) v „mystifikaci a vytváření falešných identit“, zde nachází inteligentní naplnění. Inscenace je současná formou i obsahem.
Choreografická spolupráce Tom Rychetský a Viktor Konvalinka je vždy příslibem inteligentního tanečního produktu, často se vzácným kořením komičnosti. Dělat legraci v tanci je velmi obtížné, většinou se nikdo nesměje. V tomto případě je souhra tanečního kolektivu tak dokonalá a dadaistické zarámování tance čekáním cestujících na vlak (pod dekou) funguje tak bezchybně, že se diváci musí smát nahlas. Samozřejmě, velký podíl úspěchu patří Bohemia Baletu, neboť situační komika choreografie staví na technicky zvládnutém pohybu i výrazu interpretů.
Z širší nominace tanečních osobností baletních souborů byly pro ocenění vybrány dvě: První sólistka Baletu Národního divadla v Praze Zuzana Susová dostala Cenu Za nejlepší sólistický výkon – diplom s prémií 10 000 Kč za interpretaci role Gretchen v baletu Faust. (Autoři libreta: Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík . Choreografie, režie, hudební koncepce a světelný design: Libor Vaculík . Scéna: Martin Černý . Kostýmy: Roman Šolc . Sólo housle: Pavel Šporcl . Hudební koláž a režie hudební nahrávky Petr Malásek ze skladeb I. Stravinského, D. Šostakoviče, J. Williamse a židovských písní.)
Sólistka baletu Národního divadla Brno Ivona Jeličová získala Cenu Za nejlepší sólistický výkon – diplom s prémií 10 000 Kč za interpretaci rolí Carmen ve stejnojmenném baletu (choreografie Cayetano Soto ) a Markýzy de Merteuil v baletu Nebezpečné známosti (choreografie a režie Krzysztof Pastor podle románu Nebezpečné známosti od Pierra Choderlose de Laclose z roku 1782, uvedeno v Rize roku 2006, v Poznani roku 2010).
Vysokou interpretační úrovní v uvedených celovečerních dílech zaujal Balet Národního divadla Brno. Obdržel Cenu Za nejlepší kolektivní výkon – diplom s prémií 10 000 Kč za inscenace Carmen , Stvoření (choreografie Uwe Scholz ) a Nebezpečné známosti .
Ze jmenovaných inscenací mne nejvíce oslovilo baletní oratorium o dvou částech Stvoření (Die Schöpfung) , vytvořené v koprodukci Baletu NDB a Janáčkovy opery NDB s Teatr Wielki Poznaň, Polsko. (Hudba: Joseph Haydn, první uvedení Uweho Scholze v ČR 2011. Scéna a kostýmy: Giovanni Di Palma . Nastudování choreografie: Giovanni Di Palma a Montserrat León . Dirigent: Caspar Richter .)
Scénické obrazy, utvářené čistými liniemi baletní neoklasiky, působí harmonickým souladem pohybu, orchestrálního zvuku a sborového zpěvu. Tanec ve spojení se symfonickou architekturou hudby vizualizuje biblické svědectví o stvoření světa, jeho popisu a oslavě, vyjádřené v Haydnově oratoriu. Ambiciózní choreografie Uweho Scholze čerpá inspiraci ze struktury hudební partitury a střídá různě početné velké sborové scény, malé skupiny, dueta a sóla za doprovodu proměn světelného designu. Vizuální vjemy ve spojení s auditivní apercepcí se vtiskují do paměti a vyvolávají nezapomenutelný umělecký zážitek.
Stvoření (Die Schöpfung) je mementem uměleckých hodnot baletního umění jako umění múzického v době, kdy užívání nahrávek hudebních koláží z děl různých autorů převádí umění choreografie baletu z profesionální kategorie vážné hudby do oblasti pohybového divadla, zhusta amatérské provenience.
Inscenace Nebezpečných známostí (Hudba: Arturs Maskats. Scéna: Jan Polívka . Kostýmy: Roman Šolc ) je ukázkou současných trendů múzického umění baletu. Nosné populární téma je zjednodušeno, choreograf v souladu s hudebním obsahem partitury převádí do taneční řeči příběh, který podle osnovy románu splétají hlavní postavy. Sdělnost díla spočívá ve schopnosti interpretů charakterizovat danou postavu, vžít se do role a naplnit stylizovaný taneční jazyk obsahem, který vyjadřuje hudba. Spoluvytvářející hudební složka má nezastupitelný význam. Partituru nastudoval Pavel Šnajdr , balet NDB doprovází sbor a orchestr Janáčkovy opery .
Okruh ocenění rozšířila Čestná uznání Martinu Černému za vynikající scénografické řešení baletů Faust, Giselle a Zvoník od Matky Boží , Gayetanu Sotovi za vynikající scénografické řešení baletu Carmen , Tanečnímu centru Praha – Konzervatoři o.p.s . za přínos k rozvoji mladé taneční generace, Haně Vláčilové za přínos v rozvíjení klasického baletního odkazu. Uznání Haně Vláčilové je spojeno s její inscenací Adamova baletu Giselle , který uvádí Balet Státní opery Praha. Ve dvacítce inscenací, přihlášených do přehlídky, představovala Giselle jediný titul ze zlatého fondu baletního odkazu, inscenovaný v odpovídajícím stylu a technice.
Poznámka na závěr
Je nesporné, že interní hodnocení má své klady – přijde mnohonásobně levněji než přehlídka veřejná, umožňuje neomezenou šíři repertoáru i souborů, představení se konají v „domácím prostředí“, výkony interpretů ani inscenační tvar nejsou ovlivněny zájezdovými podmínkami.
Nicméně taková přehlídka přináší i značné zápory – odbornému verdiktu poroty chybí zpětná vazba s ohlasem diváků, protože soutěž probíhá bez účasti širší veřejnosti, její propagační potenciál je až na několik článků v tisku minimální, odborný přínos pro uměleckou reflexi oboru bez širší výměny názorů sporný.
Témat k diskusi by bylo mnoho, ale relevantní fórum chybí.
