Černá labuť se stane „nejvíce milovaným nebo nejvíce nenáviděným filmem roku“, předpověděl recenzent Benátského mezinárodního filmového festivalu v týdeníku Entertainment Weekly po premiéře v září 2010. Psychologický thriller Černá labuť , údajně z prostředí prestižního newyorského baletního souboru, ověnčila většina filmových recenzentů mnoha superlativy. Film byl záhy obdařen četnými mezinárodními cenami a nominacemi na Oskara. Nakonec Oskara dostala jen Natalie Portman za nejlepší ženskou filmovou roli baletky. Jen někteří čeští recenzenti si dovolili zapochybovat o kvalitě filmu a označit ho za povrchní a jeho hororové postupy za tisíckrát omleté a banální.
„Fascinující a mrazivá cesta do nitra mladé baleríny, která se kvůli své vytoužené roli v Labutím jezeře stane až děsivě dokonalou“, jak slibovala anonce filmu Černá labuť, nalákala do kina také mne. Již od prvních titulků je divákovi zřejmé, že jde o svět baletu. Čajkovského známý „labutí“ leitmotiv opakovaně zaznívá celým filmem s pravidelnou vytrvalostí, a to vždy, když baleríny mávají pažemi coby tančící labutě. Filmaři se shodují, že balet je pro film prostředím neokoukaným a dá se proto dobře využít. A to i pro žánr hororu, v němž se účinně mohou vybouřit temné stránky lidského nitra.
Příběh o mladé baleríně, která touží po vysněné dvojroli v baletu Labutí jezero , bělostné Odettě a černé Odilii, nás zavádí do tanečního sálu i zákulisí divadla, na scénu i do divadelní šatny, na baletní trénink, do hlediště na představení baletu. Spolu s balerínou prožíváme spory o hlavní roli, úsilí o zvládnutí baletní techniky a hereckého výrazu, nahlížíme do jejího domova i soukromí, koupeme se s ní ve vaně a trpíme při pohledu na prsty nohou, odřené do krve z baletních střevíců.
Podle filmových hledisek „režisér Darren Aronofsky prostředí (a předlohu) absolutně využil“. Já bych však dodala, že spíše zneužil. Protože to, jak nám toto prostředí předvádí, jak svůj příběh rozvíjí a co nám jím sděluje, má s „cestou mladé baleríny k uměleckému úspěchu“ pramálo společného. Tvůrci filmu si opomenuli ujasnit základní premisu, zda je balet umění senzuální nebo sexuální. Darren Aronofsky zvolil druhou možnost. Aby jeho balerína dospěla k uměleckému vrcholu a psychicky narušená mohla interpretovat roli vyzývavé Odilie (Odetta ji nečiní žádné potíže), musí okusit nejrůznější sexuální praktiky homosexuálů i heterosexuálů, včetně drogového opojení a závěrečné krvavé rvačky v šatně. Po probdělé noci ztělesní na scéně vytouženou roli a zatímco obecenstvo burácí nadšením, balerína umírá v potocích vlastní krve.
Černá labuť obrátila pozornost k baletu. Na anglických a amerických webových stránkách diskutují nejen filmoví odborníci, ale také sami baletní umělci. The Canadian Press a britský The Guardian vyzvaly přední baletní umělce, aby se k filmu vyjádřili. Ti se shodují v názoru, že film líčí tanečníky negativně a dehonestuje jejich život, některé scény filmu jsou neprofesionální a zcestné.
Je příznačné, že v českých recenzích se nikde neuvádí, kdo je choreografem baletních scén a tanečním partnerem hlavní představitelky (Benjamin Millepied, sólista New York City Ballet), neznáme jména balerín, které dabují hlavní představitelku v technicky náročných tanečních partech (Sarah Lane a Maria Riccetto z American Ballet Theatre). Nedozvíme se, který americký baletní soubor představuje corps de ballet v Labutím jezeře (Pennsylvania Ballet), ani která pedagožka vedla onen „hyper baletní trénink“, kterému obě protagonistky – Natalie Portman a Mila Kunis – musely věnovat šest měsíců pět hodin denně, aby mohly obstát nárokům svých rolí a vyjádřit bipolaritu taneční dvojrole Odetty – Odilie (Georgína Parkinson, bývalá primabalerína londýnského Royal Ballet Covent Garden a poté baletní pedagožka American Ballet Theatre, která v prosinci 2009 zemřela na rakovinu).
V rozsáhlém rozhovoru „First-Time Queen’s Double Demands“, který publikoval The New York Times 11. února 2011, se k filmu Černá labuť a jeho předloze Labutímu jezeru vyjadřuje Peter Martins, umělecký šéf souboru New York City Ballet, a o svém přístupu k dvojroli Odetty-Odilie hovoří čtyři alternující baleríny souboru:
„Navzdory opakovaným žádostem o vstupenky se v Divadle Davida H. Kocha žádné představení Černé labutě vbrzku konat nebude. Tento film nominovaný na Oskary vyvolal velkou pozornost a mnozí potenciální diváci se domnívají, že je to skutečný balet. Což ovšem není, a tak New York City Ballet vzhledem k velkému zájmu nyní uvádí skutečné dílo, s nímž má film určitou podobnost – Labutí jezero .“ Rozhovor, v němž Peter Martins a baleríny souboru objasňují základní předpoklady baletní profese, končí slovy: „Nově příchozí diváci budou šokováni, žádná krev nebude.“
