V České republice se balet stěhuje z divadla do kina. Filmoví distributoři reagují na společenskou poptávku a přinášejí do kin to, co diváci v divadlech postrádají. V HD kvalitě a prostorovém zvuku šestikanálu 5:1 na velkém filmovém plátně přinášejí přímé přenosy baletních dramat ze světového repertoáru.
Okruh svého působení rozšířila filmová distribuční společnost Aeorofilms. Po třech úspěšných sezonách operních přenosů „The MET: Live in HD“ začala v českých kinech uvádět také „Balet v kině“. Pro letošní sezonu připravila ve spolupráci s francouzskou společností CielEcran cyklus baletních představení z Pařížské národní opery (Ballet Opera Paris) a z Nové scény Velkého divadla v Moskvě (Balet Bolšoj). Promítání probíhají v pražském kině Světozor (případně Aero) a v dalších kinech mnoha měst České a Slovenské republiky – v Českých Budějovicích, Děčíně, Hradci Králové, Lounech, Ostravě, Teplicích, Zlíně a Banské Bystrici.
Na baletní inscenace ze záznamu převážně z produkce anglického Královského baletu (The Royal Ballet) v Královské opeře (Royal Opera House) v Londýně zaměřuje svou pozornost společnost Cinema City ve vybraném okruhu kin v Praze, Plzni a Pardubicích. Její poslední cyklus CineMaestro zahrnuje kromě oper čtyři baletní tituly. Pod záznamy baletních přenosů stojí osvědčená značka BBC společně s Digi Screen a Opus Arte.
K projekcím mezinárodní opery, baletu a koncertů vážné hudby živě i ze záznamu se hlásí rovněž Palace Cinemas Slovanský dům v cyklu Palace Classics.
Tři baletní soubory uváděné v českých kinech – Paris Opera Ballet, Balet Bolšoj a Royal Ballet Covent Garden – patří k elitě současného světového baletu. Jsou spojeny událostmi baletní historie a v jejich genealogii nalezneme řadu společných baletních předků. Balet Pařížské opery je nejstarším evropským baletním souborem, datem jeho vzniku je rok 1661, kdy byla Ludvíkem XIV. založena v Paříži Královská akademie tance (Academie Royale de Danse). Balet Velkého divadla v Moskvě, zvaný v zahraničí Bolšoj (Velký), byl založen roku 1776 a uvádí již svou 235. sezonu. Vznik obou souborů je spojen se založením domácích baletních škol, za dlouhá léta své existence oba prošly obdobími velkého rozmachu, následného úpadku a vzájemné spolupráce. Famózní rozvoj ruského baletu ovlivnil v druhé polovině 19. století Francouz Marius Petipa, působící převážně v petrohradském Carském baletu. O sto let později, v druhé polovině 20. století, pozvedl francouzský balet na světovou úroveň absolvent petrohradské Baletní akademie A. Vaganovové ruský emigrant Rudolf Nurejev. Emigrantů, přicházejících do Evropy z Carského ruského baletu na počátku minulého století a po revoluci roku 1917, je celá řádka a svět jim vděčí za rozvoj baletu. Serge Lifar, choreografická a taneční hvězda francouzského baletu první poloviny 20. století, pocházel z Kyjeva a byl také odchován carskou „školou ruského baletu“.
Anglický královský balet je ve srovnání s mnohaletou francouzskou a ruskou tradicí velmi mladý. Letos si připomíná své osmdesátiny. Jeho vzniku předcházelo působení Ďagilevova zájezdového baletního souboru Les Ballets Russes, který na počátku minulého století prvně vyvezl balet carského Ruska nejprve do Paříže a poté do západní Evropy a Ameriky. Po smrti Sergeje Ďagileva se tanečníci souboru rozprchli do světa, kde ve spolupráci s dalšími osobnostmi organizovali národní baletní soubory. V Anglii našel uplatnění baletní režisér Petipovy doby, který měl v Mariinském divadle v St. Peterburgu na starost zaznamenávání baletních inscenací speciálním tanečním písmem do choreografických partitur pro potřeby zkoušek. Když po revoluci emigroval, vzal tajně s sebou do svého nového působiště asi 23 partitur Petipových choreografií. Tak se stalo, že právě v Anglii se díla jako Labutí jezero , Giselle , Louskáček a Coppélie dochovala do dnešní doby v co nejpůvodnější inscenační podobě. Pragmatičtí Angličané ocenili význam taneční partitury pro uchování originality tanečního textu a smyslu baletního díla. Taneční písmo podstatně zdokonalili a svůj baletní repertoár zaznamenávají systémem Beneshovy taneční notace. Ze společných základů vyrostly reprezentativní národní baletní soubory, odlišné stylem své interpretace podle národního charakteru země, v níž působí.
Dramaturgie filmového baletu
V přenosech těchto souborů převládají opusy romantických a klasických baletů 19. století z Petipova odkazu, zejména s hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Z tvorby současných choreografů jsou uváděna díla nová koncepcí, zpracováním tématu i hudebním doprovodem.
Labutí jezero nabídl Balet Pařížské opery (verze Rudolfa Nurejeva), Balet Bolšoj z Moskvy (verze Jurije Grigoroviče) a Královský balet z Londýna (produkce Antony Dowell ve spolupráci s badatelem Divadelního archivu Harvardské univerzity v USA Ronaldem J. Wileyem podle originální partitury Petipovy choreografie).
Louskáček přišel do kin v předvánočním období ve dvou scénických koncepcích: v provedení Baletu Bolšoj (verze Jurije Grigoroviče) a londýnského Královského baletu (produkce sir Peter Wright podle Lva Ivanova ve spolupráci s badatelem Ronaldem J. Wileyem).
Také Adamova Giselle ožila ve dvou provedeních. Balet Bolšoj prezentoval 23. ledna t. r. verzi Jurije Grigoroviče současně s baletem na téma baletního tréninku Class Concert (choreografie Asaf Messerer). Vzápětí 26. ledna, 2. a 9. února následovala ve vybraných kinech Cinema City Giselle Královského baletu z Londýna (režie sir Peter Wright, choreografie Marius Petipa podle Jeana Coralliho a Julese Perrota).
V přímém přenosu Baletu Bolšoj z Nové scény Velkého divadla v Moskvě se 6. března dostane do kin Minkusův balet Don Quijote (choreografická verze Alexej Faděječev), inspirovaný Cervantesovým románem Don Quijote de La Mancha . Reprezentuje takzvaný „grand ballet“, to jest balet velký tématem, množstvím účinkujících, brilantní taneční technikou, ohnivým temperamentem a skvělými výkony sólistů.
CineMaestro uvede Spartaka , nejslavnější dílo choreografa sovětské éry Jurije Grigoroviče a skladatele Arama Chačaturjana (9., 16. a 23. března). Monumentální balet o boji tráckých otroků za svobodu si dobyl celý svět a představitelé hlavních postav vešli do baletní historie. V současnosti se Spartakus stal vývozním artiklem Baletu Bolšoj, neboť heroismus tématu, vtělený do technicky náročného jazyka Grigorovičovy choreografie, nedokáže na obdobné úrovni interpretace ztělesnit žádný baletní soubor. Nároky hlavní role splňují jen výjimečně zdatní, klasickou technikou perfektně vybavení a hereckým výrazem obdaření tanečníci. Mezinárodní hvězdou postavy Spartaka se stal Kubánec Carlos Acosta, odchovanec „kubánské baletní školy“ Alicie Alonso a sólista londýnského Královského baletu. Jako host Baletu Bolšoj v roce 2008 ztělesnil Spartaka při triumfálních představeních v Moskvě, Londýně a v Paříži. Záznam z Palais Garnier je unikátním dokladem globálního umění baletu. Acostovou partnerkou v roli Frygie je Nina Kaptsova (známá u nás z koncertů Prague Ballet Gala ve Státní opeře Praha).
Delibesova Coppélie ožije v přímém přenosu společnosti Aerofilms dvakrát: z pařížského Palais Garnier v provedení Baletu Pařížské opery 28. března (verze Patrice Bart) a poté v přímém přenosu z Nové scény Velkého divadla v Moskvě 29. května ( v rekonstrukci Sergeje Vichareva podle originální partitury Petipovy choreografie ze Sergejevovy kolekce Divadelní knihovny Harvardské univerzity). Vicharevova verze Coppélie bude zajímavá zejména pro české baletomany. Inscenace (včetně choreografie, dekorací a kostýmů), byla původně připravena pro balet pražského Národního divadla pro rok 2006. Když Národní divadlo z důvodu neočekávaných finančních škrtů ohlášenou inscenaci neuvedlo, originální verze Coppélie se s radostí ujalo Velké divadlo v Moskvě. Inscenace, zamýšlená pro baletní soubor Národního divadla v Praze, se nyní v provedení ruského souboru, prostřednictvím francouzského přenosu, rozšíří do světa a čeští diváci ji uvidí alespoň v kině.
Na přelomu března a dubna uvede CineMaestro Prokofjevovu Popelku v provedení Baletu Pařížské opery a přepracované koncepci Rudolfa Nurejeva z roku 1987 (premiéra 30. března, reprízy 6. a 13. dubna). Známý příběh je přenesen do USA 30. let a odehrává se ve stylu art deco převážně ve filmovém atelieru Hollywoodu.
V počtu původních novinek vede Balet Pařížské opery, který záměrně podporuje novou tvorbu francouzské provenience a dává příležitost mladým francouzským choreografům k hledání nových forem baletního divadla velkých témat.
Balet Caligula (přímý přenos 8. 2.) vytvořil známý sólista Baletu Pařížské opery Nicolas Le Riche ve spolupráci s členem Comédie-Francaise Guillaumem Galliennem a hudebním skladatelem Louisem Dandrelem na koláž elektroakustické hudby a Vivaldiho Čtvero ročních období. Tragédii římského imperátora Caliguly zpracoval do tanečních obrazů v duchu Racinovské tradice 17. století prostředky neoklasického tance a pantomimy.
Na 9. červenec se připravuje přímý přenos baletu Děti ráje , choreografický debut neméně renomovaného sólisty Baletu Pařížské opery José Martineze (hudba Marc-Olivier Dupin).
Nové kvality baletu v kině
Ze široké nabídky baletního repertoáru v kinech jsem viděla záznam představení Labutího jezera z Palais Garnier v provedení Baletu Pařížské opery (2. prosince 2010 v kině Světozor), přímé přenosy baletů Class Concert a Giselle Baletu Bolšoj z Nové scény Velkého divadla v Moskvě (23. ledna), záznam Giselle Královského baletu z Londýna
(2. února) a naposled přímý přenos baletu Caligula z repertoáru Baletu Pařížské opery (8. února t. r.). Baletní tituly, které uvedená kina uváděla v minulém roce, znám všechna z jejich originálního provedení v prostředí pařížského Palais Garnier, londýnského Royal Opera House i moskevské Nové scény Velkého divadla (budova Velkého divadla je dosud v rekonstrukci). O mnoha inscenacích jsem referovala v odborném tisku (například o Plamenech Paříže a Coppélii v provedení Baletu Bolšoj v červnové HARMONII 2010). Mohu tudíž srovnávat své zážitky z přímé účasti na živém baletním představení a ze sledování baletního dění na filmovém plátně v kině.
Je velmi obtížné zachytit proměnlivost baletního dramatu a zaznamenat neopakovatelné fluidum, které vzniká v kontaktu živých umělců s diváky právě „tady a teď“, v konkrétním divadelním prostoru, postihnout smysl baletního díla a nezkreslit jeho umělecké kvality.
Nicméně technika přenosu a jeho záznamu pokročila natolik, že sled obrazů na filmovém plátně vyvolává iluzi skutečného živého představení, přímého kontaktu hlediště s děním na jevišti. Zejména při přenosech z Palais Garnier a Královské opery jsem měla dojem, že vidím hluboký prostor divadelní scény, v němž se pohybují skuteční umělci, že slyším jednotlivé hráče z orchestřiště i potlesk diváků za mnou. Dokonalý obraz šálil mé smysly a já zapomínala, že nesedím v honosném sále Palais Garnier ani v Královské opeře. Přenos mi nabídl bližší pohled na herecký projev sólistů a technické finesy tance, ovšem za cenu ztráty představy o celkovém scénickém obrazu. Prohloubil můj vhled do nitra postav, pokud snímání probíhalo na základě důvěrné znalosti tanečního textu díla. Tomu bylo například v případě Labutího jezera s Étoiles Paříské opery Agnès Letestu a José Martinezem (Paris Opera Ballet) anebo Giselle Královského baletu v záznamu BBC s principals Alinou Cojocaru a Johanem Kobborgem.
Snímání deseti či více kamerami se však ukázalo jako ošidné, když střih obrátil mou pozornost na dění v daný okamžik právě nepodstatné. To se stávalo při přímém přenosu Giselle v provedení Bolšoj na Nové scéně Velkého divadla. Bylo zřejmé, že francouzští filmaři věnovali maximální pozornost přípravě přenosu úvodní části pořadu Class Concert , snad v domnění, že taneční text Giselle jim je důvěrně znám. Jenže choreografická verze Jurije Grigoroviče se vyznačuje řadou odchylek, a to i v partiích tradičně inscenátory zachovávaných. Když v momentě vrcholícího dramatu prvního dějství Giselle vypadl z obrazu úryvek tanečního textu Dmitrije Gudanova (představitele vévody Albrechta), který přináší klíčový zvrat dramatu, velmi mne to pobouřilo. Příčina zoufalství oklamané dívky Giselle nebyla v přenosu sdělena.
Fenomén přímých přenosů operních inscenací z newyorské MET do světových kin označila česká hudební kritika za dějinný zlom slovy: „na před Met: Live in HD a po Met: Live in HD“. Domnívám se, že u nás má „Balet v kině“ význam „velkého třesku“. Přispívá k šíření baletu jako uznávaného uměleckého žánru, zvyšuje jeho společenskou prestiž a vytváří zásadní změnu podmínek pro jeho rozvoj. Možnost přímého srovnání různých baletních inscenací a výkonů baletních umělců je zcela mimořádná.
V zahraničí jsou přenosy součástí osvěty a smysluplné propagace. Uplynulý „Francouzsko-ruský rok 2010“, v němž proběhl nespočet společných kulturních akcí včetně tance a baletu, završí letošní desetidenní hostování Baletu Bolšoj v Palais Garnier s tituly, které předem shlédly stovky francouzských diváků v kinech. Budou to Plameny Paříže , jimiž přímé přenosy společnosti CielEcran před rokem začaly (hostování Baletu Bolšoj v Palais Garnier letos 5., 6. a 7. května) a Don Quijote (přímý přenos z Nové scény Velkého divadla 6. března t. r., hostování v Palais Garnier 10., 11., 12., 13., 14. a 15. května t. r.).
U nás jsou projekce náhradou existence živého umění. Klasická baletní díla v originálních verzích podle původních záměrů autorů se v našich divadlech téměř nevyskytují, špičkové soubory baletní klasiky ze zahraničí k nám už dvacet let nejezdí, ohlášené baletní soubory k nám nakonec nedorazí (například Royal Winnipeg Ballet), pracně připravované uvedení děl renomovaných choreografů ze zahraničí se z finančních důvodů zruší (naposled premiéra Balanchinových a Robbinsových opusů v pražském Národním divadle).
Přímý kontakt s baletním představením v provedení špičkových celebrit oboru má pro český balet osvětový a výchovný význam. Z umění kulturní elity se balet může stát uměním široké veřejnosti. Účastníky představení se stávají nejen diváci, přítomní v hledišti světových scén, ale i další tisíce návštěvníků kin. Pojem „světový balet“, u nás v posledních letech značně vyprázdněný, nabývá konkrétní obsah. Účast na předem organizovaných diskusích před představením (v kině CineMaestro s Ivanem Rumlem) nebo po jeho skončení (s Lucií Rozmánkovou ve Světozoru) dokládá stoupající zájem o žánr klasického baletu. Nyní je na divácích, aby hodnoty zahraničních inscenací dokázali posoudit podle intenzity vlastních uměleckých zážitků a nenechali se ovlivnit případnými nedostatky nebo jednostranným zaměřením doprovodných informací.
