Diváci baletního večera „Bubeníček and Friends aneb Slavná dvojčata a jejich přátelé“ (15. a 16. května 2009 v Národním divadle) nešetřili superlativy jako vynikající, úchvatné, inteligentní, povznášející. Nadšení účastníků večera doplnila pozitivní hodnocení v tisku: „Jeden z vrcholů taneční sezony…“, „Představení, z něhož zůstal zážitek, který dlouho doznívá.“
Byl to vskutku večer nezapomenutelný a podnětný. A to jak z hlediska výběru tanečního repertoáru, tak uměleckých výkonů Jiřího Bubeníčka , Otty Bubeníčka a jejich hostů, osmi sólistů z baletních scén ve Stuttgartu (Bridget Breiner ), Curychu (Arman Grigoryan , Vahe Martirosyan , Yen Han ), Drážďanech (Jón Vallejo , Elena Vostrotina , Katherina Markowskaja ) a Hamburku (Arsen Mehrabyan ). Tančilo se na hudbu Bacha, Rachmaninova, Coopera, Martinů, Bartóka, Pachelbela, Mertense, a také Otty Bubeníčka. Baletní recitál jedenácti čísel a dvou videoprojekcí připomenul umělecký vývoj obou sourozenců a evokoval uměleckou úroveň profesionálního baletu za našimi hranicemi. Jejím zásadním předpokladem je dokonalost pohybové formy spjaté s hloubkou tanečního a hudebního obsahu. Všechny kreace večera působily hudebností gesta, elasticitou dokonale ovládnutého těla a širokou škálou uměleckého výrazu.
Současní umělci baletu jsou všestranní. Mají atleticky vypracované postavy, výborné dispozice pro klasický i moderní tanec, herecký talent, cit pro subtilní lyriku i komediální hravost. Bratři Bubeníčkové mohou dokonale interpretovat stylově odlišné baletní inscenace Johna Neumeiera a George Balanchina stejně tak jako Matse Eka, Natálie Makarovové a dalších baletních tvůrců. Do pražského představení zařadili mimo jiných choreografii, kterou pro ně vytvořil Claude Brumachon na hudbu Wima Mertense. Uplatnil v ní mimořádnost a variabilitu vztahů, vyplývajících z jejich identického vzhledu. České obecenstvo bylo však více než tanečním sdělením ohromeno faktem, že se dva tanečníci dokáží pohybovat naprosto stejně. Někteří to přičítali faktu, že jsou jednovaječná dvojčata, jiní tomu, že mají pohybové základy akrobacie od svých rodičů z cirkusu. Nebylo zde totiž zašifrovaných sdělení, jejichž smysl by zůstával utajen pro nedostatek vytříbené umělecké formy. Představení tak rehabilitovalo uměleckou profesionalitu, založenou na ovládnutí různých technik tanečního pohybu a pohybového výrazu.
Jiří a Otto Bubeníčkovi vyrostli z české domácí líhně. Jejich rodičům, cirkusovým artistům, nebylo za těžké dát chlapce studovat na baletní umělce. Osm 
let studia na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy jim dalo všestranné taneční a hudební vzdělání, odpovídající nárokům mezinárodního umění baletu. Jejich profesory byli mimo dalších nynější ředitel školy Jaroslav Slavický (výkonná a scénická praxe) a Ivanka Kubicová, v současné době vedoucí taneční katedry Akademie múzických umění v Praze (moderní tanec). Cestu do světa jim otevřela ocenění, získaná na mezinárodních baletních soutěžích. Když v roce 1992 vyhráli Prix d‘Especes v Lausanne, nabídky na angažmá v různých světových baletních souborech se jen hrnuly. Vybrali si spolupráci s Johnem Neumeierem ve Státní opeře v Hamburku, kde nastoupili po maturitě a absolutoriu TKP hl. m. Prahy v roce 1993. V roce 1995 se stali sólisty a o dva roky později prvními sólisty. Jiří Bubeníček dostal v roce 2002 mimořádné mezinárodní ocenění – „baletního Oskara“ Prix Benois de la Danse za roli Armanda Duvala v Neumeierově baletu Dáma s kaméliemi , uvedeném v Hamburku. V tomtéž roce Jiří působil jako choreograf v pražské Laterně magice, kde vytvořil dvě části představení Graffiti (hudba Peter Gabriel a Philip Glass).
Společná umělecká cesta sourozenců se rozpojila teprve v roce 2006, kdy Jiří Bubeníček odešel ze souboru Hamburg Ballett na místo prvního sólisty baletu Semperovy opery v Drážďanech. Zatímco Jiří směřuje k choreografii (na Mezinárodní baletní soutěži ve Varně v roce 2002 získal druhou cenu za choreografii Made on Earth na hudbu Ch. Zehndera), Otto se věnuje hudební tvorbě, výtvarným návrhům, scénografii a filmu. Nicméně jejich spolupráce neskončila. Letos v květnu uvedli společnou inscenaci pro soubor New York City Ballet v USA. Otto zkomponoval hudbu – Toccatu pro dva klavíry, violu a cello , Jiří vytvořil choreografii.
K choreografické práci pro New York City Ballet vyzval Jiřího Bubeníčka umělecký šéf Peter Martins poté, co v roce 2007 zhlédl jeho závěrečnou práci v newyorském Choreografickém institutu vytvořenou pro studenty Školy amerického baletu. Deník New York Times u příležitosti letošní premiéry Toccaty v New York City Ballet napsal: „When it comes to ballet choreographers, the United States and Europe sometimes feel as if they were separated by more than an ocean; substancial numbers of dance-makers who are well known Over There have hardly been seen Here. But occasionally the positions reverse, as they might just do for Jiri Bubenicek, a Czech choreographer whose new work for the New York City Ballet opens at the company‘s spring gala.“
Uvádím text v originálním znění, neboť by mohl být použit i u nás v opačném významu: „Co se týče baletních choreografů, zdá se někdy, že Spojené Státy a Evropu dělí více než oceán; podstatný počet tanečních tvůrců Tam dobře známý je jen stěží k vidění Zde. Ale někdy se polohy převrátí, jako v případě Jiřího Bubeníčka, českého choreografa, jehož nová práce zahajuje jarní gala souboru.“ Balet v České republice může text ještě rozšířit. Zdá se, že ho neodděluje jenom oceán od Ameriky, ale také nepřekonatelná hradba od ostatní Evropy, a to přesto, že hraniční bariéry byly v schengenském prostoru zrušeny. Chybí nám hostování předních světových baletních těles i světový repertoár v našich baletních souborech, který by umožnil hostování zahraničních hvězd. Dva večery „Bubeníček and Friends“ byly pozoruhodné. Teď by měla následovat pohostinská představení jejich domovských souborů – Hamburského baletu Johna Neumeiera i baletu Semperovy opery v Drážďanech. Že to nejde z finančních důvodů, protože je krize? Ta je tady v baletu už dávno. Je to krize pomýlené hierarchie hodnot.
