Balet Národního divadla v Brně uvedl jeden z odkazů baletní klasiky druhé poloviny 19. století – Raymondu Alexandra Glazunova ve scénické verzi Jaroslava Slavického . Na nastudování tanečního textu se podílely Kateřina Slavická a Nelly Danko , asistenty choreografa byli Jana Ruggieri a Petr Přibyl . Raymonda je dílo, které je od své premiéry v roce 1898 na scéně Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu opakovaně uváděno se zachováním fragmentů choreografie Mariuse Petipy. Vždy však v revidovaných scénických verzích, protože se baletu vytýká nepříliš povedené libreto. Jisté je, že téma baletu je ošidné, a to i v současné době, neboť se týká setkání křesťanského a muslimského životního stylu.
Příběh je situován do 13. století, soudě podle postavy uherského krále Ondřeje II. (Andrease II.), který se objevuje v původní verzi baletu. Byla to doba křížových výprav, kdy křesťanští rytíři Evropy podnikali organizovaná tažení do Palestiny k osvobození Svaté země z rukou muslimů, na obranu Božího hrobu v Jeruzalémě a proti evropské expanzi muslimských Arabů. Je známo, že Ondřej II. z rodu Arpádovců povolal do Sedmihradska v roce 1211 řád německých rytířů k ostraze hranic před kočovnými tureckými kmeny Kumánů, kteří podnikali nájezdy do východní Evropy již od 10. století. Ve 13. století pronikli až do Uher, kde se jich část usídlila. Ačkoliv se o tom v baletu nevypráví, historické pozadí tvoří podtext celého díla.
V milostném trojúhelníku baletního příběhu v boji o lásku krásné šlechtičny Raymondy soupeří dvě hlavní mužské postavy – Evropan, rytíř Jean de Brienne (snoubenec Raymondy odvolaný do křížové výpravy) a Arab, saracénský šejk a kalif z Cordoby zvaný Abderachman. Střet rozdílných kulturních okruhů přináší do baletu působivý pohybový kontrast kultivované etikety evropského dvora a výbušného dynamismu orientálních tradic, které oslňují barvitostí, temperamentem, bohatstvím, harémovou erotikou a dravou mužností. Choreograf Marius Petipa ho využil plnou měrou v intencích prověřené struktury klasického baletu. Jeho původní inscenace Raymondy je považována za poslední velkolepé dílo carského baletu, které lze označit termínem „grand ballet“. Závěrečná oslava svatby Raymondy a Jeana de Brienne, inscenovaná s koloritem maďarských lidových tanců, se stala samostatným repertoárovým číslem všech významných baletních souborů celého světa. Slavné Grand Pas hongrois bylo součástí baletního večera, kterým v roce 1909 legendární Ďagilevův Ruský balet poprvé ohromil Paříž. Do Ameriky uvedla Raymondu Anna Pavlova v roce 1914. Zakladatel amerického baletu George Balanchine (vlastním jménem Georgij Melitonovič Balančivadze) se k tanečnímu textu Raymondy opakovaně vracel v četných choreografiích s různými názvy od čtyřicátých let 20. století (například Pas de dix 1955, Raymonda Variations 1961 ea Cortge hongrois 1973). Klasické Pas, zatančené ve stylu maďarského folklóru, je dodnes náročnou prověrkou tanečního mistrovství profesionálních baletních umělců.
Úpravy libreta Raymondy se týkají rozsahu a významu ústředních rolí a výkladu vzájemných vztahů jednajících postav – Raymonda saracénského šejka odmítá, anebo naopak jeho lásku opětuje. Jaroslav Slavický ve svém pojetí zvolil verzi nadčasovou. Abderachman v podání Karla Audyho je velmi pohledný, temperamentní a přitom kultivovaný muž, který každého diváka suverénně přesvědčí o tom, že jeho lásce nelze odolat. V závěru litujeme s Raymondou, že byl zabit a ona si musí vzít svého původního snoubence. Znamená to, že baletní inscenace působí jako plnokrevné taneční drama, v němž nejde jen o předvádění klasických variací a divertissements. Je to i zásluha dalších představitelů hlavních rolí, z nichž jsem viděla Ivonu Jeličovou jako Raymondu, Michala Pimka coby Jeana de Brienne, Hanu Litterovou jako Hraběnku Sibyllu a Evu Šeneklovou v roli Bílé dámy.
Inscenace Raymondy vyžaduje dokonalé ovládnutí techniky klasického tance a cit pro styl jednotlivých tanečních textů, které jsou velmi jemně cizelovány. Zachytit a uchovat nuance scénického provedení se všemi detaily předpokládaného pohybového tvaru, dynamiky a agogiky může jen inscenátor erudovaný, znalý všech zákonitostí baletní profese. Uvádět takové baletní dílo může jen baletní soubor profesionálně vyškolený a citlivě vedený. Baletní soubor Národního divadla v Brně prokázal, že takovým ansámblem je. Ze spolupráce hráčů orchestru, řízených dirigentem Janem Štychem , a baletních umělců, tančících v choreografii Jaroslava Slavického a na scéně a v kostýmech Josefa Jelínka , vzniklo působivé představení vysoké mezinárodní úrovně. Teď půjde o to, aby nasazená interpretační laťka byla zachována. V baletním provozu, zaměřeném na širokou škálu stylů, se čistota klasického provedení obtížně dosahuje, ale velmi lehce ztrácí.
