Únorová baletní premiéra v pražském Národním divadle byla vskutku historickou událostí. Na českou scénu přinesla poprvé autentickou ukázku divadelní inscenace 19. století z choreografické dílny Augusta Bournonvilla. Balety La Sylphide (hudba H. S. von Loevenskjold) a 3. dějství baletu Napoli (hudba E. Helsted, H. S. Paulli, H. C. Lumbye) nastudoval umělecký tým, který se osvědčil na mnoha světových scénách. Dlouholetý šéf Královského dánského baletu Frank Andersen , baletní pedagožky Eva Kloborg , Anne Marie Vessel Schlüter , Petrusjka Broholm , výtvarníci Mikael Melbye a Deirdre Clancy připravili inscenaci s baletním souborem Národního divadla za spoluúčasti posluchačů Baletní přípravky Národního divadla , Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a orchestru Národního divadla s dirigentem Sergejem Poluektovem (premiéry 21. a 22. února 2008).
Augusta Bournonvilla u nás zná jen málokdo, třebaže v Dánsku je dnes stejně populární jako Hans Christian Andersen. Oba se narodili roku 1805, od dětství byli kamarády a společně navštěvovali baletní školu Královského dánského divadla v Kodani. Jejich profesní cesty se později rozešly, Andersen se stal slavným spisovatelem, světově proslulým pohádkářem, a Bournonville tanečníkem, baletním mistrem, choreografem a uměleckým ředitelem Královského dánského baletu.
Stejně jako Andersen, také Bournonville byl skvělým vypravěčem příběhů. Realizoval je tancem a pantomimou na divadelní scéně za použití hudebního doprovodu, výtvarného řešení scény, kostýmů a náročné divadelní techniky. Pro Královský dánský balet vytvořil na dvacet velkých baletů a řadu inscenací oper Richarda Wagnera. Kromě Kodaně působil v mnoha městech Evropy – v Paříži, Neapoli, Miláně, Vídni, Hamburku a Stockholmu. Na svých cestách studoval historii, zvyky a lidové tance, které uplatnil ve svých inscenacích. V jeho romantických baletech vystupovali nejen nadpřirozené bytosti, ale převážně obyčejní lidé – vesničané, rybáři, řemeslníci, vojáci, námořníci.
Pod Bournonvillovým vedením dánský balet stanul v 19. století na předním místě v Evropě, a to jak svým repertoárem, tak také baletní technikou. Bournonvillův trénink proslul allegrem a originalitou tanečních variací. Uplatňoval lehké skoky různých výšek, rychlé pohyby nohou a virtuózní točení v neokázalém, přirozeném stylu. Jeho důležitou součástí byl důraz na épaulement, to jest postavení trupu a hlavy (včetně směru pohledu) ve vztahu k postavení nohou a paží. Stojí za zmínku, že Bournonvillův žák Švéd Christian Johansson se v Sankt Petěrburgu stal spolupracovníkem o třináct let mladšího Bournonvillova současníka Francouze Mariuse Petipy, tvůrce ruské baletní klasiky.
Pomíjivost baletního umění způsobila, že věhlas Bournonvilla postupně upadal v zapomenutí. Udržoval se pouze v dánské domácí baletní tradici, v Královském dánském divadle. Po celá desetiletí se v Královské baletní škole a v Královském baletu přenášely „z nohy na nohu“ technické principy Bournonvillovy baletní školy a pamětníci – tanečníci a pedagogové – učili Bournonvillovy choreografie. Na mezinárodní úrovni začali Dánové připomínat Bournonvillovo dílo od roku 1979 velkolepými baletními festivaly, pořádanými v Kodani jednou za třináct let pod záštitou a za osobní účasti Její Výsosti královny Margrethe II. Inscenace Bournonvillových děl v jejich původní autorské podobě a inscenačním stylu se rozletěla na přední baletní scény světa – mimo jiné do Ruska, Francie, Británie, Německa, Švédska, Finska, USA, Gruzie, Japonska, Číny, Koreje, Itálie a Slovenska. Po nedávném uvedení baletů La Sylphide v estonském Tallinu, italské Florencii a Napoli (3. dějství) v Kubánském národním baletu v Havaně se Bournonvillových originálů dočkala také Praha.
Spolupráce se špičkovými odborníky prokázala profesionální schopnosti baletního kolektivu Národního divadla. Sólisté i soubor zvládli technická úskalí specifické baletní techniky i tvarosloví svébytné, u nás již dávno zapomenuté taneční pantomimy devatenáctého století. Dokázali působivě oživit cenné dílo baletního odkazu 19. století, který je v české společnosti nazírán nadmíru rozporuplně. Zatímco jedni ho označují za baletní muzeum, které je nezbytné takzvaně modernizovat, to jest libovolně přešívat podle osobního vkusu inscenátorů a finančních i interpretačních možností současných baletních souborů, pro ty druhé stojí za to pídit se po původním obsahu i tvaru baletních inscenací, restaurovat jejich patinu, dobový styl výpravy a technické finesy taneční interpretace. Prostřednictvím živých uměleckých děl se ponořují do dávných časů a poznávají životní způsoby dávných generací, prožívají jejich osudy a obohacují své vlastní životy. Stejně jako většina diváků v Evropě, Americe i Asii již netouží vidět do omrzení obsahově modifikovaná díla klasického baletního odkazu minulosti, protože je zajímá, jaká ta původní díla vlastně byla a o čem vypovídala.
Bournonvillův večer dává milovníkům uměleckých originálů příležitost ke srovnávání interpretačního umění jednotlivých baletních hvězd. Obě premiérová obsazení mohu označit za vyrovnaná, třebaže každý z interpretů přináší do rolí odlišný osobní vklad, daný jeho uměleckou zkušeností a naturelem. Pro Nikolu Márovou , Richarda Kročila a Ivannu Illyenko nebo Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova jsou hlavní role Sylphidy, Jamese a Effy náročnou příležitostí k umělecké seberealizaci. Dramatická role čarodějnice Madge přináší velké možnosti tanečního herectví Michaele Černé a Nelly Danko . Petr Strnad a Jiří Waňka uplatňují své vlohy pro Bournonvillův styl a jeho taneční pantomimu v postavě Jamesova přítele Gurna. Inscenací autentického baletního díla se soubor Národního divadla zařadil mezi divadelní instituce, které mají na to, aby realizovaly vrcholná umělecká díla světové kultury.
