Baleríny se stávají živoucími legendami, když své velké baletní role dokáží ztělesnit s oduševnělou dokonalostí. Jednou z takových rolí je Giselle ze stejnojmenného romantického baletu hudebního skladatele Adolpha Adama. Na scénu ji prvně uvedli v roce 1841 francouzští choreografové Jean Coralli a Jules Perrot. Myslím, že neexistuje statistika, kolik nových inscenací podle původního originálu bylo do dnešní doby uvedeno. Jen některé, ty nejlepší, jsou zaznamenány na DVD. Mezi nimi je Giselle v choreografickém zpracování a v interpretaci slavné kubánské tanečnice Alicie Alonso, zvané primabalerína assoluta. V roli Giselle prvně vystoupila 2. listopadu roku 1943 na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Tehdy začala její slavná éra nedostižné představitelky a později také inscenátorky tohoto baletu.
Baletní příběh Giselle dává baleríně možnost uplatnit celou šíři dramatického talentu a precizně ovládnuté techniky klasického tance. Děj se odehrává ve dvou odlišných prostředích. První akt z vesnického prostředí končí dramatickou scénou, v níž veselá venkovská dívka Giselle přijde o rozum a ze žalu zemře, protože ji její milovaný (šlechtic přestrojený za venkovana) oklamal. V druhém dějství baletu se již zjevuje jen za měsíčního svitu v záhrobním světě mezi éterickými vílami a ve snovém pas de deux s truchlícím milencem.
Alicie Alonso byla nedostižnou Giselle celých padesát let (1943 – 1993). Za tu dobu vystřídala několik partnerů v roli Albrechta. Po prvním – Igoru Yuoskevitchovi – přišli další. Tři z nich – Azarij Pliseckij, Cyril Atanassoff a Vladimír Vasiljev – přijeli na 21. mezinárodní baletní festival v Havaně, aby 
na slavnostním představení k 65. výročí legendárního představení Giselle vzdali na scéně Velkého divadla hold své bývalé partnerce Alicii Alonso. Jubilejní výročí si za přítomnosti kubánského prezidenta Raúla Castra připomínal i celý baletní soubor, který v roce 1948 Alicia Alonso založila. Po kubánské revoluci v roce 1959 se totiž stal státním a změnil své jméno na Ballet Nacional de Cuba – Kubánský národní balet. Alicia Alonso opustila svou hvězdnou kariéru americké baleríny a ze Spojených států amerických se vrátila na Kubu, kde se stala jeho uměleckou ředitelkou a „spiritus agens“ celého ibero-amerického kulturního dění. Mezinárodní baletní festivaly, pořádané každé dva roky v Havaně, se staly dílnou světového baletu pro svou otevřenost a široké rozpětí akcí. Po dobu deseti dnů se konají nejen představení na několika scénách v Havaně (Gran Teatro de la Habana, Teatro Mella, Teatro America a Plaza de la Catedral) a v dalších kubánských městech (Teatro Sauto v Matanzas, Teatro Las Tunas v Tunas), ale také tiskové konference, výstavy obrazů a fotografií s baletní tematikou, promítání filmů, diskuse s umělci, kurs „kubánské baletní školy“ a závěrečné vyhlášení výsledku Ibero-americké choreografické soutěže (loni již pošesté).
Ballet Nacional de Cuba se stal reprezentantem národní kultury, uměleckým výrazem přirozené tanečnosti, muzikálnosti a temperamentu Kubánců. Idea spolupráce všech španělsky hovořících zemí přispěla k úzkému sepjetí s taneční kulturou španělskou a latinsko-americkou. Mezinárodní kořeny umění baletu – francouzské, italské a ruské – a jméno slavné baleríny Alicie Alonso zaručily Kubánskému národnímu baletu kontinuitu spolupráce s baletem všech kulturních zemí světa. Již podvacáté prvé se v Havaně sešli baletní sólisté, choreografové, taneční teoretici, publicisté, baletní soubory a baletní turisté z četných zemí. Kromě již uvedených mužských baletních hvězd, které přijeli vzdát hold své bývalé partnerce Alicii Alonso, připomenu alespoň z části jména hostujících zahraničních umělců, které u nás také známe: Myriam Ould-Braham a Emmanuel Thibault z Baletu Pařížské opery, Frank Andersen, Thomas Lund a Diana Cuni z Královského dánského baletu v Kodani, Nina Kaptsova z Baletu Velkého divadla v Moskvě, Carlos Acosta z Královského baletu v Londýně, Cristina Hoyos (partnerka Antonia Gadese) se souborem Ballet Flamenco de Andalucia a Ramón Oller a Ballet Teatres Generalitat Valenciana z Valencie ve Španělsku. Španělské flamenco patřilo do dramaturgie festivalu a ve strhujícím provedení několika skupin se stalo manifestací vzájemných španělsko-kubánských tradic. Početná skupina účinkujících i návštěvníků festivalu přijela ze zemí Latinské Ameriky – Argentiny, Brazílie, Mexika a Venezuely.
Je zřejmé, že progresivní příklad Kubánského národního baletu a jeho „kubánské baletní školy“ přináší své pozitivní výsledky. Základní osnovu festivalu tvořila představení Kubánců s rozsáhlým tradičním i soudobým baletním repertoárem. K jejich metodám umělecké práce, k interpretačnímu stylu, výchově baletních umělců s širokým zázemím baletního školství a uznání společenského významu se na tiskových konferencích hlásili všichni zúčastnění umělci. Spokojen byl i Frank Andersen, který na základě dohody o spolupráci mezi Královským baletem v Kodani a Kubánským národním baletem z Havany nastudoval a na festivalu uvedl s padesátkou nejmladších členů kubánského souboru třetí dějství Bournonvillova baletu Napoli. Choreografii u nás známe, v nastudování Franka Andersena ji tančí balet Národního divadla v Praze. V Havaně si navíc dovolili originální ústřední pár – sólisty Královského dánského baletu Dianu Cuni a Thomase Lunda, který na Kubu jezdí už dva roky, aby Kubánce naučil „neokázalé dokonalosti“ Bournonvillova stylu. Alicia Alonso na oplátku nastudovala v Kodani svou verzi populárního díla baletu 19. století – Dona Quijota. V jejím pojetí dostal tradiční balet ze španělského prostředí autenticitu španělského národního charakteru a pohybového stylu, a to při zachování bravury klasické baletní techniky.
Vysokou uměleckou úroveň Kubánského národního baletu oceňoval i Michel Descombey, emeritní šéf Baletu Pařížské opery, nyní choreograf mexického souboru Ballet Teatro del Espacio. Na pozvání Alicie Alonso nastudoval s mužskou složkou Kubánského národního baletu svou filozofickou baletní studii o bojovnících revoluce s názvem Che, která již dříve vyvolala velký ohlas v Mexiku.
Z hostujících baletních souborů musím zmínit alespoň dva, které přijely z opačných koutů světa: Ballet del Teatro Teresa Carreño z Caracasu ve Venezuele a KIM Sun-Hee Ballet Company ze Soulu v Jižní Koreji. Jejich umělecká úroveň byla překvapující, žánrové rozpětí uváděných děl široké – od ovládnutí baletního repertoáru baletního odkazu 19. století, přes nejlepší díla století minulého až k nové tvorbě, založené na modifikaci klasického a moderního tance v duchu vlastních národních uměleckých tradic. Pozoruhodná byla nejen technická dokonalost (jejich sólisté jsou nositeli prvních cen z mezinárodních interpretačních soutěží), ale zejména intenzita prožitku a strhující síla výrazu, smysluplná obsahová výpověď použité umělecké formy. V jejich provedení získávaly nový smysl i obecně známé taneční kreace jako Umírající labuť nebo duet ze Spartaka v choreografii Jurije Grigoroviče.
Velký svět se uměním baletu stává malým. „Balet je nejhumánnější umění, protože jeho uměleckým nástrojem je sám člověk“.
