Archeologické naleziště Mstěnice se zdá být ideálním místem, které si cembalistka, dramaturgyně a profesorka Barbara Maria Willi koncepčně zvolila pro rozhovor o staré hudbě. Navzdory tomu jsme se ale věnovali tématům ryze současným: letošnímu ročníku festivalu Concentus Moraviae, umění proměnit handicap na příležitost, divoké krvi v interpretaci staré hudby, a také aktuálním trendům, které v ní vládnou.
Dramaturgii Concentu Moraviae jste vytvářela už několikrát a festival dobře znáte. Jeho letošní téma osciluje kolem hesla „Domov můj“ – kde a v čem je doma Concentus? Název „Domov můj“ jsem vytvořila proto, protože ten nádherný otazník české hymny z 19. století se už proměnil v konstatování. Politický, ale i pro mě osobně. Vím, že sem patřím, a cítím to silněji, protože mám polsko-německé kořeny a vím, jaké to je zorientovat se v cizím prostředí. Domov můj pro mě neznamená nic nacionalistického – vnímám to pocitově, jsou to ty lidi, ke kterým patřím, je v tom obsaženo něco mnohem hlubšího než národnost. Domovem samotného festivalu je tradičně Morava a její města, obvykle také zasáhne do Rakouska a na Vysočinu. Líbí se mně, že kultura žije v každém koutě. Fascinující je, že v zámku na malé vesnici se pak koná koncert, který by člověk čekal ve slavné koncertní síni hlavního města.
Připomněla jste mi teď koncert Jose van Immerseela v kostele v Doubravníku nebo Jordiho Savalla na zámku v Miloticích. Občas jsem si v takových situacích říkal, že místní lidé ani netuší, kdo to k nim vlastně přijel. Výběr specifických míst je pro Concentus opravdu víc než znouzectnost. Jsem ráda, že to festival v současné situaci nevzdal, mezinárodní aktivity přesunul na příští rok a dál bude žít v mimořádném vydání, které dá prostor i mladým lidem, novým spolupracím i alternativním projektům. Velkou motivací pro volbu názvu „Domov můj“ mi poskytl jeden „coup de coeur“ – srdeční zásah, který pro mě znamená nahrávka z roku 1901, na které tenorista František Pácal zpívá českou hymnu a zpívá ji naprosto odlišným způsobem, než jsme zvyklí. Z jeho zpěvu je patrná romantická interpretační praxe, což je další směr, kterým se ve staré hudbě vydáváme. V Pácalově nahrávce je slyšet všechno, co je pro romantickou interpretaci typické – náhlé změny tempa, velký důraz na deklamaci, svěžější tempo, nepatrný swing v rytmu. Je to úžasné, protože v dnešní době se na romantismus nabalila vrstva až příliš velkého patosu.
Nejsou tempa starých nahrávek romantické hudby rychlejší jen proto, aby se skladby vešly do časové kapacity tehdejších nosičů? Kdyby člověk slyšel jednu nahrávku, tak by se to dalo považovat za náhodu. Ale když těch nahrávek slyšíte stovky nebo tisíce, tak zjistíte, že i v Novosvětské jsou jiná tempa a v jejich uchopení je také víc svobody. A když si přečtete, co lidé v 19. století psali o interpretaci teoreticky, tak vzniká naprosto čerstvý, svěží a velmi odvážný obraz romantické hudby. A musíme si uvědomit, že to, co nazýváme romantickou interpretací a pokládáme to za kontrast k interpretaci barokní, vůbec není pravdivé.
Letos bude Concentus přehlídkou všeho, co se u nás ve staré hudbě děje, včetně začínajících umělců. Tam si ale taky přijdete na svoje, protože je mezi nimi spousta lidí z katedry, na které učíte. Momentálně máme to štěstí na vlnu „jeunesse dorée“ – opravdu talentovaných mladých lidí, kteří teď studují na Katedře historické a varhanní interpretace. Například trio B3, které umí i výborně improvizovat a má výborně přečtené světové trendy. Je to velká šance zažívat s takovými lidmi jejich novou energii, entuziasmus a odvahu. Oni jsou schopní nespat, protože musí přepsat, transponovat nebo improvizovat nějakou skladbu, a nemají s tím vůbec žádný problém.
Řekla jste slovo, které ke staré hudbě zdánlivě nepatří, a to jsou „trendy“. Před pětadvaceti lety, kdy začínal Concentus, se u nás neuvěřitelně úmorně a většinou i hloupě pořád dokola debatovalo o vibratu a jak hrát trylky. Jaké jsou současné trendy, o čem se ve staré hudbě debatuje teď? Do toho, co je momentálně „trendy“, mám shodou okolností velký vhled, protože jsem pedagogická ředitelka evropského projektu Eeemerging+, který podporuje soubory staré hudby po celé Evropě. Každý rok tak slyším šedesát nových souborů, které se do něj hlásí, a ucházejí se o jedno ze tří nabízených míst. Dobře tedy vím, co se v jednotlivých zemích odehrává. K současným trendům patří průnik do klasicistní a romantické hudby. Dalším důležitým trendem je improvizace, jaká se v době baroka opravdu dělala – to znamená improvizovat v různých stylech na různá témata. Dále je tu významný trend silnějšího propojování scénického a hudebního provedení nebo také hraní v nečekaných prostorách pro nečekané skupiny lidí – tomu se říká „audience development“. Můžou to být koncerty pro lidi se specifickými poruchami, v nákupních centrech a podobně. Stará hudba je v tom velmi inovativní, i když to možná zní paradoxně. Podle mě je to ale způsobeno tím, že ji hrají nezávislí umělci, kteří nemají žádné jistoty a musí být inovativní i podnikaví, jinak nemají šanci. Ten transformační tlak je obrovský a může mít i negativní důsledky, ale často vede k tomu, že lidé jsou mnohem kreativnější, než bychom čekali.
„V baroku byl za idiota ten, kdo hrál a zpíval, co je psáno, zatímco v moderní výchově je idiot ten, kdo nehraje a nezpívá přesně podle not.“
Improvizace patří ke staré hudbě zcela samozřejmým způsobem, ale je na ni připravené současné publikum, odchované úctou k zapsaným notám? Často si říkám, jestli by vůbec přijalo například barokní árii, která by v repetici byla tak přezdobená a natažená, až by nebyla poznat – tak se to v dobách rozkvětu staré opery i dělo. Unesli bychom vůbec, kdyby Händelova árie trvala najednou čtvrt hodiny místo pěti minut? Myslím, že by to spousta lidí vůbec nerozdýchala. V baroku byl za idiota ten, kdo hrál a zpíval, co je psáno, zatímco v moderní výchově je idiot ten, kdo nehraje a nezpívá přesně podle not. S tímto paradoxem se samozřejmě potýkáme a interpreti staré hudby – možná i ze slušnosti – zůstávají ve velmi střídmých kategoriích. Myslím si ale, že generace mladých a divokých studentů to už dokáže prolomit. A pokud mluvíme o trendu improvizace, tak je to úplně jiný level než to, že se přidají ozdoby nebo cembalista improvizuje basso continuo. Začínají se skutečně improvizovat celé suity nebo celé kompozice, věci se aranžují tak, jak se to dělávalo. Mladí lidé skutečně jdou do trojrole virtuos – skladatel – improvizátor. Jednotlivé pozice přestávají být oddělené a to je výborný postoj.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2020.
