Kdekoliv se objeví jméno Ilja Hurník, vždy ho provázejí čtyři další slova: skladatel, spisovatel, klavírista a pedagog. Žádnou z oněch čtyř profesí nelze vnímat jako okrajovou – ve všech je dnes Ilja Hurník považován za klasika. Každá profese jako by pro něj navíc představovala výzvu, aby se pokusil využít jejích možností v co největším rozsahu. Mezi skladbami Ilji Hurníka najdeme jak drobné klavírní kousky pro děti, tak i opery a symfonii. Literární tvorba Ilji Hurníka sahá od dětských básniček přes povídky až po román a díla dramatická. Jako klavírista se Ilja Hurník specializoval na interpretaci dvou naprosto rozdílných skladatelů – pastelově křehkého Debussyho a vypjatě expresívního Janáčka. A šíře pedagogického působení Ilji Hurníka je srovnatelná snad jedině s Komenským.
Ale ani počet profesí jako by Iljovi Hurníkovi nestačil. Co chvíli zkouší pevnost zažitých hranic každého oboru a dospívá k překvapivým výsledkům. Jako skladatel stvořil na jedné straně v Dámě a lupičích první operní detektivku, na druhé straně s nemenším zaujetím posadí k jednomu klavíru tři hráče. Jako pianista se nespokojil jen se sólovým hraním, ale stal se i jedním z nejvýznamnějších průkopníků čtyřruční hry. Hurníkovu knížku Kterak psáti a řečniti nelze dokonce žánrově ani formálně zařadit. A Hurníkův největší pedagogický počin – osmideskový komplet Umění poslouchat hudbu je dílem, které co do pojetí a rozsahu nemělo ve své době konkurenci.
Rozličné čestné tituly, pocty a ocenění, které Ilja Hurník získal ve všech čtyřech oborech, jdou do desítek. Jejich výčet by mohl začít třeba čestným doktorátem ostravské univerzity a končit – alespoň prozatím – prestižní Cenou ministerstva kultury za rok 2010. Hurníkovo jméno nesou také dvě školy a dokonce i asteroid, kroužící kolem Slunce.
25. listopadu letošního roku oslaví Ilja Hurník své devadesáté narozeniny. Tak úctyhodný věk by sám o sobě stačil, aby budil obdiv. Daleko větší úžas však vzbuzuje to, že Ilja Hurník v záviděníhodné tělesné i duševní kondici dál komponuje a především píše povídky pro své barevné „notýsky“. Vyšlo jich už sedm. A jak ani u Ilji Hurníka jinak nemůže být, jsou jeho povídkové notýsky v jistém slova smyslu unikum. Už sama jejich historie stojí za pozornost:
V roce 2000 vydal Ilja Hurník rozsáhlou vzpomínkovou knihu Závěrečná zpráva. Její název byl symbolický – Ilja Hurník hodlal touto knihou uzavřít svou spisovatelskou dráhu. Ale jak čas plynul, musel si přiznat, že za Závěrečnou zprávou budou následovat „dodatky“. Aby si otevřel co nejvolnější prostor pro jejich obsah i formu, dal svým novým knížkám název „notýsky“, protože – jak sám píše – „do notýsku se vejde všechno“. V roce 2005 vyšel Zelený notýsek, a protože hromada povídek na Hurníkově psacím stole dále rostla, už za rok následoval Modrý notýsek a po něm v pravidelných ročních intervalech další: Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový, vloni Sivý a poslední – Oranžový – vyšel letos na podzim. Jedná se určitě o Hurníkův nejrozsáhlejší projekt. Probíhá nepřetržitě po sedm let, za tu dobu vyšlo v notýscích více než 300 povídek a už teď je jisté, že se příští rok můžeme těšit na notýsek v nové barvě.
Hurníkovy „notýsky“ jsou knížečky nesmírně úhledné, už jen pohled na ně člověka potěší. Nakladatelství Akropolis, které je vydává, věnuje jejich grafickému vybavení i redakčnímu zpracování nevšední pozornost. Obálku každé knížky zdobí úsměvná grafika Adolfa Borna, barva názvu notýsku se rafinovaně připomíná pouze v detailech, jako je plátno na hřbetu vazby, stužka záložky, písmo na obálce či papír předsádky. Knížky mají sympatický příruční formát – vejdou se snadno do kapsy pánského saka nebo do dámské kabelky. Je to jejich velká výhoda, protože Hurníkovy povídky jsou tak rozkošné, že si je s chutí budeme s sebou vozit na cesty anebo si je vezmeme jako „čtení na dobrou noc“. V těch povídkách totiž ani neteče krev, ani se tu nepovalují na každém rohu mrtvoly, ba dokonce se v nich ani neesemeskuje, nečetuje, neentruje a nedylítuje. Jejich svět je poklidný a „současnost“ se zastavila v dobách, které můžeme vnímat s trochou nostalgie jako mile starosvětské. Ať už se Ilja Hurník inspiruje historickými událostmi, biblí, antickou mytologií či ostrovtipem Sherlocka Holmese, ať nechá promlouvat věci a zvířata nebo píše o současných lidech a lidičkách, jeho pohled na svět je vždy plný jemného humoru a pochopení pro lidské slabosti. Idyla tohoto čapkovsky vlídného světa není ovšem bezvýhradná, občas do ní nenápadně dýchne cosi kafkovsky zneklidňujícího. Nikdy se však nejedná o tragédii, spíš jen o jakýsi lehký závan z druhého břehu.
Všechny povídky Ilji Hurníka jsou velmi stručné a jen zřídkakdy přesáhnou tři stránky. (Ilja Hurník jim říká výstižně, byť trochu nevlastenecky „short story“.) Takovou stručnost si může dovolit jen opravdový mistr jazyka – a tím Ilja Hurník skutečně je. Jeho krystalicky čistý, vytříbený, živý a barvitý literární jazyk s nepřehlédnutelným archaizujícím nádechem mnohdy jako by dokonce odkazoval k vrcholným dílům humanistické češtiny. Při četbě si pak určitě dříve či později uvědomíme jednu z nejvýraznějších vlastností Hurníkovy tvorby – a to je radost ze hry. Ilja Hurník si pohrává s nápady, s jazykem, s formou, ba dokonce i s barvami jednotlivých notýsků se zjevným a bezelstným potěšením, se stejným, s jakým si děti staví hrady z písku nebo věže z kostek. To potěšení ze hry se snadno přenáší i na čtenáře. A zároveň je možná jedním z důvodů, proč Ilja Hurník nestárne. Kdo si rád hraje, nemá na stárnutí čas.
