Bienále Janáček Brno 2010 se stalo po umělecké stránce úspěšným festivalem. Daniel Dvořák dokázal se svým týmem vydupat ze země zajímavý program, který měl jasnou vizi. Často slyším, jak cílovým bodem projektu je dostat se na úroveň festivalů v Salcburku a Bayreuthu. To je však jen hezky vypadající futurologická vidina, které se nedožije nejen pan Dvořák, ale ani dnešní žáci brněnských základních škol umění. Mít vysoký cíl však není na škodu. Jako reálné vidím, že se festival po dalším vývoji a podstatně silnějším ekonomickém ukotvení může stát nejen výraznou konstantou českého hudebního života, ale dostat se na úroveň třeba operního festivalu v Glyndebourne. Ředitel brněnského Národního divadla Daniel Dvořák se ve snaze upoutat pozornost Brňanů a medializovat festival rozhodl pro ne sice originální, ale účinný výtvarný atak. Stojny na náměstí Svobody, propagační tiskoviny v předprodeji i při koncertech, v obchodním centru Olympie, zvaly na festival hlavičkou Janáčka s těly Beatles, Marilyn Monroe, Napoleona, papeže, Charlie Chaplina, Michaala Jacksona, Elvise Presleyho, Pamely Anderson. „Guerillová propagační akce Národního divadla Brno“ s galérkovou anketou „Leošův test“ zaujala nebo alespoň „notně načechrala konzervativnější obecenstvo“, jak napsala jedna hudební kritička. Pan Dvořák se vyvlékl z jakékoliv odpovědnosti velmi elegantně: „Objekty jsou autorskými výtvarnými díly, které samy o sobě nemají jiný cíl než působit svými výtvarnými prostředky, tedy v estetické kategorii. Případné různé sociální, politické a jiné konotace jsou výhradně věcí pohledu různých diváků na objekty. Různost těchto pohledů potvrzuje, že objekty byly zamýšleny čistě výtvarně bez jednoznačně interpretovatelného obsahu!“ Jenže ať chce nebo nechce, ony objekty prostě nemohou působit jen jako „knížákovské instalace“. Tato dle mého mínění sice nepříliš povedená a navíc neoriginální provokace nicméně přitáhla pozornost majoritní společnosti k Janáčkovi. Bohužel ne kvůli hudbě či její interpretaci. Skladatel se stal bulvární komoditou. Veřejně přiznávám, že při veškeré otevřenosti, kterou jako novinář mám, jsem konzervativní člověk. Moje hranice tolerance je tedy evidentně jinde než u Daniela Dvořáka a jeho team worku. Janáčkova hlava na těle Ježíše Krista či Hitlera mi nepřijde ani vtipná, ani provokativní, nýbrž jenom hloupá. A jak vidno i autor těchto instalací má svůj limit. Když mu přišlo umělecky zajímavé naklonovat Janáčka na Hitlera, proč ho neposadil na tělo proroka Mohameda? Že by měl strach, aby neměl problém jako jeho dánští umělečtí kolegové? Určitě by mohl svoji myšlenku dále kreativně rozvíjet a při příštím bienále třeba nechat Janáčka pálit bibli nebo rovnou své rukopisy… Svět postmoderních instalací je nekonečný.