V koncertní sérii pražského Hradu si 2.11. ve Španělském sále zahrál kytarista Bill Frisell se současnými partnery, hráčem na steel kytaru a dobro Gregem Leiszem a houslistkou Jeny Scheinmanovou.
Není důvod vyčítat Frisellovi jeho stylovou zahleděnost do country muziky, protože evropská lidová hudba na americkém venkově sehrávala pro tvář budoucího jazzu stejně důležitou úlohu jako lidové blues rodící se v duši potomků afrických etnik. Pro Frisella je zvuk této hudební inspirace základem, v němž hravě fúzuje jak s ryzím jazzem, tak se silnými jazzrockovými vlivy. Před pár lety barvu své hudby ještě pokusně okořenil tím, co přináší „nadkontinentální“ world music – tj. etnickou hudbu přetavovanou do jakési globální podoby, kdy posluchač ztrácí souvislosti, kde které inspirace vlastně mají své opravdové kořeny. Nad ničím takovým nebylo třeba uvažovat na pražském koncertě Frisellova tria.
Repertoárová nabídka byla určitě překvapením pro všechny, protože celý večer byl věnován skladbám Johna Lennona a Paula McCartneyho . Už dlouho je zřejmé, že tito dva Beatles jsou téměř jedinými autory popu 60. let, kteří se objevují v jazzovém repertoáru. Dosvědčuje to, že rock oné slavné éry se jako materie vhodná k hudebnímu rozpracování jazzovým způsobem hraní příliš neosvědčil – na rozdíl od přebohaté nabídky populárního swingu. Frisellovo trio se velmi přímočaře drželo základní struktury beatlesovských písní, s níž jsou posluchači velmi dobře obeznámení, dokonce neváhalo otrockým jednohlasem přehrávat základní melodie, improvizace byla potlačena na minimum, všichni tři měli před sebou notové pulty, aranžérským základem byla opět původní forma songů. Výsledným dojmem byl sound folkrockového tria hrajícího instrumentálně skladby Beatles. To by však bylo příliš málo na tvorbu takového mistra, jakým je Bill Frisell.
Jeho příspěvkem bylo stínování osobitým country soundem, doplněné drobným zajiskřením vysloveně rockových, klidně by se dalo říci až „hendrixovských“ detailů, jen na pár tónech, na určité barvě v deformaci zvuku. V této konstelaci nezbyl téměř žádný prostor pro předvedení se Frisellových spoluhráčů v triu a kdybych o Jeny Scheinmanové nevěděl více z předchozích nahrávek či z anket Down Beatu, nutně bych nabyl dojmu, že tato najatá houslistka, sice perfektně, ale jen odehrává noty z partesu. Kdybych neslyšel, že podobný koncert odehráli před časem ve Francii, řekl bych si, že repertoár připravili pro neobvyklé publikum i prostředí – podle hesla, že Beatles se musí dnes už líbit i pod křišťálovými lustry sídla králů a prezidentů. Kdybych byl ortodoxní jazzofil, byl bych zcela zklamán. Takhle jen konstatuji, že to byl příjemně strávený čas s dobře znějící hudbou a velmi dobře známými melodiemi, což ale v souhrnu představuje jednotvárnost trochu znehodnocující původně očekávaný zážitek.
