Sbormistr Lukáš Jindřich (27) si vloni dal nelehký úkol – chtěl by na hudební scéně prosadit nový ženský neprofesionální sbor. Jmenuje se Cancioneta Praga, ve španělském překladu pražská písnička. Oficiálně vznikl loni v létě, formovat se ale začal již v roce 2010. Jádro tvoří bývalé členky známého dětského sboru Bambini di Praga, který po téměř 40 letech loni v červnu zanikl. Právě v roce 2010 těleso pod Jindřichovým vedením zvítězilo na mezinárodním hudebním festivalu ve španělském Malgrat de Mar. Zahajovací koncert Cancionety se uskutečnil v říjnu v Koncertním sále Pražské konzervatoře. Cancioneta Praga vystoupila také v Německu, na třech vánočních koncertech v Havlíčkově Brodě, Třebíči a v Praze, svůj vánoční koncert měla v Lichtenštejnském paláci. V letošním roce se sboristky chystají na soutěž Canti veris Praga, zaměřenou na sborovou tvorbu 20. století. Ve sboru, který je občanským sdružením, zatím zpívají bez nároku na honorář, veškerý výdělek jde na společné konto. Sní o tom si zazpívat např. s Pražskou komorní filharmonií, s Hradišťanem. Lukáš Jindřich tvrdí, že to zatím jeho i děvčata baví. Společné zkoušky jim prý dodávají energii. „Jsou to pro mne nejkrásnější chvíle v životě,“ říká.
Bylo těžké dát sbor dohromady? V mém případě to až tak těžké nebylo, protože ke mně chodí dívky, které dříve zpívaly ve sboru Bambini di Praga. Základ jsem tedy měl. Ty „nové“ do sboru chodily také, ale už tam nebyly třeba sedm, osm let a teď máme opravdu nové, které o nás slyšely a chtěly také zpívat. V současné době je nás přes čtyřicet a doufám, že bude ještě víc. Dobré jméno si uděláme tím, že se budou naše koncerty líbit a posluchači si k nám cestu najdou. Je to běh na dlouhou trať.
Těleso je neprofesionální, máte tedy nějaké jiné, stálé zaměstnání? Nastoupil jsem nedávno do práce v IKEM, pracuji v ústřední lékárně jako sanitář.
To se ale neslučuje s tím, co jste vystudoval… To ne, já jsem vystudoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy obor hudební výchovu a sbormistrovství. Ono je ale těžké se hudbou v této republice uživit, je těžké sehnat jakékoli peníze na provozování hudby, finanční podporu… Jsem za tu práci rád. Mám naštěstí výbornou paní šéfovou a dobrou pracovní dobu.
Čemu jste se v Bambini naučil? Doteď mne, co se týká dirigentské stránky, lidé srovnávají s Bohumilem Kulínským, což respektuji. Byl to jediný dirigent, kterého jsem denně viděl a také jsem k němu později chodil na soukromé hodiny. Naučil jsem se vlastně všechno, jednání s lidmi, jednání ve společnosti… Oni si mne vlastně vychovali a dali mi víceméně všechno, co se týká hudební stránky. To další mi dali pochopitelně rodiče. Poté, co se Bambini rozpadly, jsem od rodiny Kulínských dostal i všechny noty, čehož si moc vážím.
Sbor Bambini di Praga se vlastně rozpadl kvůli aféře jeho bývalého sbormistra Bohumila Kulínského mladšího za zneužívání nezletilých členek sboru. Sbormistr Kulínský byl za to odsouzen na 5,5 roku a loni podmíněně propuštěn. Kauza se táhla sedm let a členové sboru museli jistě čelit i mediálnímu tlaku. Poslední koncert se odehrál na konci června v pražské Městské knihovně. Jak jste prožíval konec Bambini? Vzhledem k tomu, že jsem tam byl od svých pěti let, tak po těch 22 letech si to člověk až do posledního koncertu a zkoušek nějak neuvědomoval. Po koncertu jsme měli definitivně poslední zkoušku, kde to na mě padlo. Je to divné. Pokračujeme ale dál. Se sbormistryní Blankou Kulínskou máme naštěstí dobré vztahy, takže po téhle stránce jsem za to strašně rád. To, že Bambini skončily, mne velice mrzí. My jsme se snažili to zachránit do poslední chvíle… Po té kauze se na nás lidé začali ze vteřiny na vteřinu dívat skrz prsty, nikdo nový k nám nechodil. To se nedá vydržet donekonečna. Kauza nás poznamenala všechny, byli jsme odsouzeni jako celek, který za to vůbec nemohl. A co jsem si z toho vzal já osobně? Pro mne jako pro muže, který pracuje s ženským kolektivem – chovat se tak, abych nedával příležitost cokoliv říct, nebo nedělat něco, co by mi mohlo v životě ublížit.
Myslíte, že pověst Bambini nebude Cancionetu ovlivňovat? Vzhledem k tomu, že v životopise máme napsáno, že jádro tvoří bývalé členky Bambini, tak nás mohou srovnávat. Věřím ale, že si jméno jako Cancioneta Praga uděláme, že jednou minulost lidé úplně odstřihnou a budeme zkrátka ženský sbor, který jde svou cestou.
Jakému repertoáru se bude Cancioneta věnovat? Věnovat se musíme i klasice, určitě tvorbě současných skladatelů jako je Zdeněk Lukáš, Petr Eben, ale i staré hudbě – Mozartovi, Dvořákovi, Smetanovi. Na vánočním koncertu jsme zpívali skladby Zdeňka Pololáníka, který není až tak uváděný, ale napsal krásné věci pro ženský sbor. Já bych ale chtěl vytvořit na tuzemské podmínky neobvyklý program, show, která tady ještě nebyla. Chtěl bych najít skladatele, který by nám upravil skladby různých skupin, zpěváků, muzikálové a filmové melodie. Úprava by měla být moderní, na způsob 4tetu a přizpůsobená ženskému sboru, zkrátka show, u které se budeme i trochu hýbat a která zvedne lidi ze sedadel. Chceme zkrátka vymyslet takový program, o němž si lidé řeknou: „Ano, bylo to skvělé, přijdeme zase.“
To je vlastně podobná strategie, jakou měl sbor Bambini… Ano, nicméně bych chtěl, aby tyto melodie byly zpracovány ještě trochu jinak, aby měl sbor „šmrnc“. Přece jen náš věkový průměr je 22 let, takže by byla škoda, kdybychom na pódiu stáli v pozoru a nedělali nic. Proto věřím, že najdu skladatele, který nám s tím pomůže. Když se to povede, bude to skvělé.
Jste ve sboru jediným mužem, není to trochu frustrující? Je těžké pro mladého sbormistra řídit ženský kolektiv? Vzhledem k tomu, že se od pěti let pohybuji více méně v ženském kolektivu a v Bambini kluků moc nebylo, tak mi to přijde tak automatické, že už mi to nevadí. (směje se). Pro mě je to naprosto přirozené prostředí. A k té druhé otázce – děvčata naštěstí sbor navštěvují, protože chtějí a jde nám o společný cíl. V tom problém nemám. Najdou se věci, ve kterých bych měl třeba přitvrdit, ale říkám si, že jsou dospělé a nemohu jim nic nařizovat. Jsem rád, že je mám.
