Rezidenční umělkyně letošní sezony České filharmonie Julia Fischer vystoupí v pondělí 20. listopadu se svým kvartetem v Dvořákově síni Rudolfina na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu. Na violoncello hraje v tomto ansámblu Benjamin Nyffenegger, zástupce koncertního mistra violoncellové skupiny Orchestru Tonhalle Curych, sólista i nadšený komorní hráč, který kvartetní interpretaci doplňuje hrou v Oliver Schnyder Triu. Devětatřicetiletý švýcarský hudebník, který hraje na violoncello od Mattea Goffrillera z roku 1710, je i nepřeslechnutelnou osobností Estonského festivalového orchestru, který Paavo Järvi vytvořil z nejlepších evropských orchestrálních hráčů pro hudební festival v Pärnu. Náš rozhovor se tedy pochopitelně točil kolem orchestrální i komorní hry.
Jak jste dostal k violoncellu? Mí rodiče jsou velcí milovníci hudby. Když jsem byl malý, často jsem s nimi chodil na koncerty a z orchestru jsem nejvíc vnímal zvuk cella. Ten nástroj mě přitahoval! Jeho krásný zvuk, vřelost…
Měl jste už v té době své oblíbené interprety? Velmi mě oslovoval Mischa Maisky, na jeho nahrávkách i koncertech jsem vyrůstal. Byl a stále je mým violoncellovým hrdinou. Byli i jiní – Truls Mørk, Steven Isserlis a samozřejmě mnozí další, jejichž hra ke mně dodnes promlouvá a inspiruje mě. Myslím, že to, co posloucháte v dětství a během dospívání, vás pak v mnoha ohledech ovlivňuje po celý život.
Vzrušující je poslouchat starší cellisty – třeba Miklóse Perényie, Davida Geringase. Vy jste měl možnost s Davidem Geringasem konzultovat. Jak na vás působil? Můj profesor byl studentem Davida Geringase, posléze se stal jeho asistentem. Když jsem dokončil studia ve Švýcarsku, pokračoval jsem v nich v Berlíně a tam jsem se na master classes setkal s Geringasem. Opravdu moc mě uchvátil. Ale záhy jsem začal hrát v orchestrech – na druhé pozici, pak na první, a studiím byl konec. V Orchestru Tonhalle se však učíte stále. Tam musíte mít oči i uši na šťopkách.
Jste zástupcem koncertního mistra jednoho z nejlepších evropských těles. Lépe vás však znám z Estonského festivalového orchestru (EFO). Co vás na festivalu v Pärnu a na možnosti pracovat s Paavem Järvim, který je uměleckým ředitelem Orchestru Tonhalle Curych, přitahuje? Je velmi těžké vypíchnout jednu jedinou věc. Moje první zkušenost s tímto orchestrem byla v roce 2021. Byl jsem uchvácen entuziasmem všech hráčů v orchestru, okamžitým porozuměním s Thomasem Rugem, mým kolegou u prvního pultu (vynikající violoncellista Thomas Ruge, bývalý člen Berlínských filharmoniků, je nyní členem Mnichovské filharmonie – pozn. aut.), možností intenzivně pracovat s Paavem Järvim a vůbec celkovým duchem orchestru, v němž se odráží i to nádherné přímořské letovisko a touha dělat muziku na té nejvyšší úrovni. Každý z nás přijíždí do Pärnu kvůli muzice, kvůli Paavovi i kvůli tomu, že tu příjemně strávíme deset letních dní.
Zmínil jste svého kolegu Thomase Rugeho. Vaše hudební komunikace, vaše souhra je velice přirozená. Jak si muzikanti, kteří spolu nehrají pravidelně, tak dobře porozumí? To porozumění je velmi zajímavé, protože oba jsme naprosto odlišní, prošli jsme jinými školami, máme jinou techniku, jiné vedení smyků, jinak cítíme vibrato. Ovšem už na první zkoušce před dvěma roky jsem věděl, že nám to spolu půjde. O tom nakonec svědčí i to, že si výborně rozumíme i v komorní muzice. Hodně jsem se od Thomase naučil.
Jste zástupcem koncertního mistra violoncellové skupiny v Orchestru Tonhalle Curych. Co je náplní této pozice? Musíte být vždycky připraveni v případě potřeby vést skupinu – kolega může onemocnět, přihodí se něco nepředvídatelného. Vedle toho jste „spojkou“ mezi koncertním mistrem a celou skupinou, předáváte pokyny, doporučení… Sedíte prostě u druhého pultu a vaším úkolem je být prostředníkem.
Jak byste popsal dnešní kvalitu Orchestru Tonhalle Curych, na které se v současnosti podílí Paavo Järvi? To není snadná otázka. V Orchestru Tonhalle Curych hraju už šestnáct let – od dob, kdy jsem byl členem orchestrální akademie. Řekl bych, že s Paavem se dostáváme na ještě vyšší úroveň díky velkému zaměření na detaily, z kterých se pak buduje celek, snažíme se být mnohem flexibilnější, než je zvykem u velkých symfonických orchestrů. Samozřejmě po technické stránce je Orchestr Tonhalle špička, ale zdá se mi, že s Paavem se náš styl ještě prohloubil, rozvinul k větší hudební flexibilitě. Myslím, že orchestr je schopen velmi rychle reagovat na přání dirigenta a naplnit je.
Orchestr Tonhalle Curych byl po dvacet let spojen s osobností amerického dirigenta Davida Zinmana, pod jehož vedením dosáhl vynikajících výkonů. Vy jste se s ním profesně setkal? Ano, to byla úžasná léta. Pracoval jsem s ním jako student, poté jako člen akademie a nakonec i jako člen orchestru. David Zinman orchestr rozvinul do neobyčejné zvukové bohatosti, jeho provedení cyklů Mahlera, Beethovena, Schumanna jsou nezapomenutelná, dokonce bych řekl, že v něčem inovátorská. A Paavo Järvi na to, co David vytvořil, přirozeně navazuje. Pro orchestr je příjemné, že to není jiný hudební svět, to, co David vytvořil, Paavo obohacuje jinou stylistikou. Je známý tím, že zná partituru do posledního detailu a zároveň do hudební interpretace dává celé své srdce.
Orchestr Tonhalle Curych se letos v září představil v nejlepším světle na dvou koncertech Dvořákovy Prahy. Na zahajovacím jste hráli Dvořáka, na dalším pak Brucknera. Zajímá mě zejména vaše interpretace Brucknera, která vzbudila hodně pozonosti. Paavo přistupuje k Brucknerovi velmi osobitě. Pro nás pro všechny to byl velký předěl. Do té doby jsme Brucknera vnímali zasazeného do religiozity, znějí varhany, ocitáte se v chrámu… To byl náš obraz Brucknera. A s Paavem se najednou v té hudbě objevilo tolik života… Moc se těším na sezonu s jeho Brucknerem.
Jste všestranný muzikant – hrajete nejen v orchestru, ale i sólově a k tomu se věnujete komorní hře. Záhy vás uslyšíme v Praze s Julia Fischer Quartet. Jak toto kvarteto složené z výrazných individualit v roce 2010 vzniklo? A jak jste se seznámili s Julií Ficher? Julii jsem znal mnohem dřív než ona mě. Už jsem byl členem Orchestru Tonhalle, když byla v jedné sezoně naší rezidenční umělkyní. Vedení orchestru mělo vynikající nápad – rezidenční umělec by si měl zahrát komořinu se členy orchestry. Byl jsem požádán, abych hrál part druhého violoncella v Schubertově kvintetu C dur, v tom klenotu komorní hudby! Okamžitě jsme s Julií poznali, že si hudebně velmi dobře rozumíme. Za pár týdnů se naskytla další příležitost – Julie byla na turné a ve Švýcarsku potřebovala cellistu. Požádala mě a já s ní pak hrál i na nějakých festivalech. Postupně jsme se spřátelili a začali uvažovat o založení kvarteta. Oslovili jsme tedy Sašu Sitkoveckého a Nilse Mönkemeyere. Hrajeme spolu už třináct let a pokaždé je to velký hudební zážitek.
Co je základem repertoáru kvarteta? Na svém prvním turné jsme hráli Beethovena, což bylo důležité, protože jsme si tak vybudovali kompaktní zvuk. Věnovali jsme se Haydnovi, Mozartovi, hodně jsme hráli Schuberta a také ne tak často uváděným skladbám, jako je třeba pátý smyčcový kvartet Bohuslava Martinů nebo Šostakovičovy kvartety. Upřímně řečeno, vybírali jsme to, co jsme si chtěli zahrát, a to jsme pak hráli.
V Praze uslyšíme ve vašem podání kromě Mozartova kvartetu „Disonantní“ i Janáčkovy Listy důvěrně a Smetanův kvartet Z mého života, základní díla českého komorního repertoáru. Jaký je váš vztah k české hudbě? Poprvé jsem se setkal s tímto Smetanovým kvartetem velmi záhy, bylo mi asi dvanáct třináct. V osmnácti jsem ho začal studovat, postupně jsem se seznamoval s Martinů, Sukem a dalšími českými skladateli. Byla to poznávání různého druhu a moc mě obohatila, protože to je výborná hudba. Julia má pochopitelně k české hudbě silný vztah (její maminka je Slovenka, část rodiny žije v Praze – pozn. aut.), i proto ji hodně hrajeme. Ale setkávám se s ní nejen v kvartetu. Na konci loňské sezony jsme hráli s Jakubem Hrůšou a Orchestrem Tonhalle Sukův Asrael, pro mě to bylo zjevení, nádherná muzika, neuvěřitelná… Jak v orchestrální, tak v komorní oblasti je tolik bohatství zanechané českými skladateli, že stojí za to ho objevovat, zejména Suka a Martinů. Naše kvarteto to dělá rádo.
Jak jste hledal cestu k Janáčkovu kvartetu Listy důvěrné? Tahle hudba vás osloví sama. Je pravda velmi komplikovaná, ale tak nádherná! Stojí za to ji hrát. Je napsaná jedinečným jazykem, vy vnímáte její přirozenost, silné emoce, které do ní Janáček otiskl, zvláštní barvy zvuku, vřelost i vnitřní tíhu… Je to celistvé dílo, které obdivuji a mám ho rád.
Znáte nahrávky Janáčka pořízené českými kvartety? Samozřejmě, poslouchal jsem je často. Je to důležité, protože se vám tak stávají bližšími, pronikáte do nich. Znám všechny Janáčkovy kvartety, hrajeme často nádhernou Kreutzerovu sonátu, ale Listy důvěrné jsou pro nás náročnější, musíme se do jejich interpretace ponořit velmi hluboko.
Hrajete také v Oliver Schnyder Trio (Andreas Janke housle, Oliver Schnyder klavír a Benjamin Nyffenegger violoncello – pozn. aut.). To je zcela odlišná disciplína, než je kvarteto. To tedy je! Oba druhy vyžadují speciální dovednosti. Hru v kvartetu považuji za vrchol komorní hry, má pevně daná pravidla, jak pečovat o intonaci, vést smyčec, být v úzkém spojení s druhými hráči, jak nacházet společný jazyk. Kvarteto je něco delikátního, jemného, co vyžaduje velkou péči, protože je slyšet sebemenší odchylka vymykající se celku. I vibrato musí zaznít, jako by ho hrál jeden člověk, pokud se nevede smyčec jednotně, působí to velmi rušivě, o tom, jak velký úkol je intonace, ani nebudu mluvit… Náš kvartet není práce na plný úvazek, máme každý své závazky, ale moc nás baví hrát spolu. Pravidelně pak pořádáme turné, jako v těchto týdnech, a jsme šťastní. A stejné je to s triem. Oba mí kolegové jsou mí blízcí přátelé, hrajeme spolu dvanáct let. V triu se zase na rozdíl od kvarteta mohou uplatnit naše sólové ambice. Možná by pro české posluchače bylo zajímavé, že jsme letos natočili české album se Smetanovými a Dvořákovými trii.
Vaše paní je také výborná cellistka. Jaké je manželství dvou hráčů na stejný nástroj? Krásné. Nedávno jsme oslavili patnácté výročí svatby. Hrajeme spolu, ale ne tak často, jak bychom si přáli, protože máme rozdílné závazky. Ale zahráli jsme si třeba Schubertův kvintet nebo Čajkovského Suvenýr z Florencie. Moje žena je výborná cellistka a hrát s ní je velké potěšení, protože si rozumíme na zlomek pohledu. Zní to romanticky, ale takové hudební porozumění je obrovské štěstí. Potkali jsme se před sedmnácti lety v orchestru. Jsem šťastný muž, že mám vedle sebe takovou partnerku a tak dobré zázemí – láskyplné se dvěma dětmi.
