Stále rostoucí obliba a prestiž operní tvorby Leoše Janáčka, který se stal jedním z nejhranějších skladatelů 20. století, vedla Deutsche Oper Berlin k podnětnému záměru skloubit tři janáčkovské inscenace dohramady a vytvořit tak jakýsi triptych, který by v širších souvislostech ozřejmil jedinečnost a neopakovatelnost Janáčkova rukopisu, jeho nevyčerpatelnou hudební invenci i bytostný cit pro dramatické napětí. Zřejmě i s ohledem na skutečnost, že další dvě berlínská operní divadla uvádějí obě Janáčkova klíčová díla (Komická opera Její pastorkyňu a Státní opera Káťu Kabanovou ), padla volba na Věc Makropulos , Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu .
Janáčkovu osmou operu Věc Makropulos nastudoval dirigent Marc Albrecht se smyslem pro rukopis skladatele, pregnantní úsečně konverzační styl s mnoha výraznými expresivními ataky, aby neváhal každý skladatelův náznak kantilény rozvinout, byť jenom na několik taktů, do strmých melodických explozí. Režisér Nikolaus Lehnhoff sice dobu děje přesně nevyhranil, spíše však dílo posunul směrem k dnešku, což pochopitelně neodráží zcela zobrazovanou sociální realitu (postavení šlechty!) a navíc Elina Makropulos udává rok narození i věk , takže i bez pomoci kalkulačky dojdeme k roku 1912, což také plně odpovídá atmosféře děje. Avšak to není tentokrát tak podstatné, Lehnhoff přesně postihuje jednotlivé situace, jejich expresivitu i tajuplnost, groteskně vyhrocuje veškeré jednání kolem postupujícího obklíčení hlavní postavy, Emilie Marty, která je tu jakýmsi záhadným, až démonickým fantomem. Dráždí svou nadřazeností, všechny postavy, muže i ženy, přitahuje svou výjimečností, vzbuzuje touhu se jí přiblížit, sevřít ji v náručí, získat si její přízeň, aby vzápětí propukla v těch samých hluboká nenávist a nelítostná krutost. Ideální představitelkou Emilie Marty byla Anja Silja , která postavu záhadné operní divy zpívá už léta a přesvědčuje jak hlasově, tak výrazově. Její povýšenost není hraná, její urážky jistě zabolí, ale přitom vzbuzuje soucit pro svou osamělost a totální nihilismus. Po „tři sta“ letech dospívá k trpkému poznání, že vlastně nic nestojí „za to“, ani „milování“. Vedle cynické, vnitřně sebejisté Marty působí všichni ostatní zákonitě pitvorně, směšně, přízemně. Jejich vášně a touhy ovšem mají punc lidské přirozenosti i při všech citových explozích a snaze dosáhnout pomíjivého uspokojení. Přiléhavý výraz nalezli všichni – především Pär Lindskog (Albert Gregor), Neil Jenkins (Vítek), Jessica Miller (Kristina), Steven Page (baron Prus) a Lenus Carlson (dr. Kolenatý). Scéna (Tobias Hoheisel ) před vysokou elipsovitou výsečí prezentovala stylově sladěný nábytek, posouvaný neznatelně na pohyblivém pásu. Výprava a především světlo podtrhovaly dramatičnost i bizarnost „čapkovského“ příběhu o strastech a slastech dlouhověkosti.
Inscenace Lišky Bystroušky už tak „povedená“ nebyla. Dirigent Steven Sloane jako by se v Janáčkově partituře plně neorientoval, rytmická pregnantnost se často vytrácela a ani agogické členění nebylo vždy zcela funkční. Režie (Katharina Thalbach ) stejně jako scéna a kostýmy (Ezio Toffolutti ) Janáčkův kaleidoskop o věčném koloběhu života a všemocnosti přírody i trampotách lidských i zvířecích příliš nepochopily, nepostřehly jeho vnitřní smysl, jeho zvláštní elegii a laskavý i trpký humor. Inscenace tápe mezi obdobou disneyovských „zvířecích“ grotesek, v malebné kašírovanosti se snažíc co nejvíc přiblížit humornému ztvárnění různých zvířátek a hmyzu. Na druhé straně upadá do přílišného naturalismu a popisnosti, nevyhýbajíc se ani nechutným obscénnostem (komár se „uspokojuje“ na zvětšeném revírníkově nose, kohout „obskakuje“ slepice jak na běžícím páse a Harašta dokonce na revírníkovu otázku, jak se obejde bez ženy, odpoví chlípným gestem naznačujícím sebeukájení). Za povšimnutí stojí ovšem výkony sólistů: Fionnuala McCarthy a Ulrike Helzel jako liščí pár, Lenus Carlson jako revírník a v dojemném portrétu lidských smolařů Clemens Bieber (rechtor) a Roland Schubert (farář) přinesli výstižně charakterizované postavy.
Jedinečná byla ovšem inscenace Janáčkova operního epilogu Z mrtvého domu . Dirigent Graeme Jenkins pronikl k samému jádru janáčkovského stylu, lyrické pasáže se střídají ústrojně s výraznými expresivními detaily a dramatickými zkratkami epizodického sledu děje, ke slovu přišla Janáčkova senzitivnost, vznícená emocionalita jednotlivých hudebních frází, sarkastický humor, drásavá realita krutých vězeňských poměrů i všechny na povrch vyplouvající lidské vášně a potlačované city a zmařené touhy. Režisér (Volker Schlöndorff ) spolu s výtvarnicemi scény (Jennifer Bartlett ) a kostýmů (Dagmar Niefind ) neulpívali na detailní evokaci sibiřského prostředí káznice, ale především postihovali v nepřetržitém proudu situací osudy lidských vyděděnců, jejich až obsedantní potřebu hledat kontakt a porozumění na jedné straně, stejně jako neurvalost a krutost panující mezi veliteli tábora i vězni samotnými na straně druhé. Dalo by se jistě namítat, že v sebenuznější vězeňské nemocnici budou alespoň pryčny, že nemocní nebudou ležet jen tak na zemi, ale to vše lze tolerovat, neboť smyslem bylo především postihnout autenticitu osudu lidí, které život pokořil, ponížil, ale vnitřně docela nezlomil. V neobyčejně vyrovnaném obsazení na sebe zvláště upozornili protagonisté v jímavých, sebetrýznivých zpovědích: René Kollo (Filka Morozov), Michael Roider (Skuratov), Peter Weber (Šiškov) a Burkhard Ulrich (Šapkin).
