Rozplést celou restituční kauzu kolem vily Bertramka, stejně jako historii jejího předchozího zabavení, je téma na román, nikoli na sloupek. Část této historie je s vědeckou precizností popsána na webových stránkách Mozartovy obce, včetně zatím poslední kapitoly. A tou je předání objektu původnímu vlastníkovi, který Bertramku dostal v restituci podle práva zpět. Jsou v Praze budovy, které vinou vlekoucích se restitučních sporů chátrají a jsou na spadnutí – a leckteří vlastníci si to možná tajně přejí. V porovnání s tím měla Bertramka po roce 1989 štěstí. Praha 5 do této památky opravdu investovala nějaké peníze – a využila všech způsobů, jak na provozu vydělat. Přesně podle logiky polistopadového kapitalismu, podle které mají ty rentabilní památky ještě relativně štěstí.
Soud nicméně po téměř dvaceti letech uznal, že Bertramka po právu náleží Mozartově obci, tedy původnímu majiteli. Když došlo na předání, postaral se předchozí vlastník ve spolupráci s předchozím nájemcem, aby Mozartova obec opravdu získala ponejvíce prázdné místnosti a holé stěny. Vedle předmětů zapůjčených Národním muzeem zmizel ještě před oficiálním předáním veškerý běžný inventář – od židlí až po žárovky. Nový nabyvatel Bertramky tak stojí vlastně tam, kde stáli mnozí restituenti na počátku 90. let, když se jim vrátil majetek, o který „pečoval“ stát. Jak je to možné?
Protože jsme v malém českém rybníce, velmi důležité je také to, kdo za kterou institucí stojí. Mnozí tak budou Mozartovu obec prostě považovat za „Volkův spolek“ a už proto se jí raději obloukem vyhnou. Mohou k tomu mít své osobní důvody, škoda jen, že jim kvůli tomu často unikají mnohem podstatnější témata. A takových témat Bertramka otevírá mnoho.
Dodnes mnohým připadá vlastně nepřirozené, aby „spolek“ typu Mozartovy obce byl vlastníkem památky. Přitom ještě před padesáti lety stály na onom „spolkovém životě“ ještě daleko podstatnější kulturní instituce a fungovaly často lépe než ty dnešní. Příběhy institucí jakou byla Umělecká beseda či někdejší ještě svébytný Český spolek pro komorní hudbu jsou dodnes příkladné a vlastně nedostižné. Zatímco dnešní Obecně prospěšné společnosti jsou rok co rok odkázány na kolotoče grantových žádostí, někdejší spolky majetek vlastnily a svou obecně prospěšnou činností ho zúročovaly. A pak je tu ještě jiné a naléhavější občanské téma – a sice to, jak nerovným soupeřem je dodnes soukromý subjekt ve vztahu ke státním institucím.