Jaroslav Šerých (nar. 1928 v Havlíčkově Brodě, v letech 1946–1957 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Jablonci nad Nisou a na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval u prof. Vladimíra Pukla), patří k našim předním současným výtvarným umělcům. Věnuje se malbě, volné grafice, knižní ilustraci a monumentální tvorbě. Je autorem několika mozaik, oslavného cyklu rodu sv. Zdislavy v basilice minor v klášteře ve Žďáře nad Sázavou, v Praze u sv. Jiljí a Krista Dobrého Pastýře v kněžském domově u sv. Ignáce. Podněty často nachází v biblických textech a ve vnímání údělu člověka. Filozofii křesťanské víry, humanismu a obdivu k jevům přírody v Jaroslavu Šerých prostupuje a modifikuje náklonnost ke klasické hudbě.
V žádném spolehlivém textu o vás nechybí informace o vašich mladých letech s pantomimou. Připojím-li k tomu umělecká studia, příklon ke klasické hudbě a zájem o literaturu, vystupuje všestrannost až renesanční. Dříve na ni umělci dbali. Dnes je záhy úspěšný kdekterý amatér. Čím to je? V šedesátých letech minulého století bylo pro mne spojení mimického nadání s nastupující dráhou výtvarných sdělení důležitou proporcí. Seznámil jsem se tehdy v Paříži s dokonalým mimem Marcelem Marceau, kterému jsem v Théâtre Ambigu po jeho představení vyryl jeho portrét do měděné desky à la prima, pak jsem po návratu domů desku dokončil, vytiskl a grafiku poslal s věnováním. Zřejmě byla mimická gestikulace pro mne a pro stavbu obrazu důležitá při výtvarné interpretaci děje, který jsem toužil zobrazit.
Nelze opomenout váš trvající zájem o vesmír. Zvedáte oči vzhůru skrz optiku velkého dalekohledu. Co vídáte? Je tam Bůh? Vesmír je pro mne dokonalou mírou k tomu, aby mne v životním běhu nenapadal jakýkoli tvar pýchy. Právě naopak dává mi míru k pokoře a radosti, že jsem jedním z mnoha miliard lidí, kteří ve stejném čase žijí na této naší vzácné planetě. Mnohdy si instaluji svůj poměrně dobrý hvězdářský dalekohled a pak mne uvádí v nadšení jiskřivý Sirius, záře Jupitera nebo úchvatný Saturn s jeho prstenci a měsíci. K otázce o Bohu odpovím s letcem Antoinem de Saint Exupérym: Nemáš več doufat, jestliže jsi slepý k onomu světlu, které není z věcí, ale z jejich smyslu.
Pocházíte z Havlíčkova Brodu. Je to pěkné okresní město. Platí dosud, že v takových místech lidé k sobě mají blízko? Vyznávám se z hluboké přináležitosti k prosté a chudé Vysočině. Neměl jsem nikdy ani v minulém politickém dění tendenci z této země odejít a žít bez blízkosti kraje mého dětství.
Na havlíčkobrodské vernisáži své výstavy jste vyprávěl o kavkách létajících s křikem v době vašeho dětství kolem tamější kostelní věže. Řekl jste tehdy, že onen křik občas slýcháte. Je to stimulující hluk, nebo exaltovaná hudba? Kafky bývaly domovem v městě, které má u chrámu dosti vysokou a objemnou věž. Ten křik si neevokuji, ale ve vzpomínkách oživuje místa, kde kavky žijí. To je také tajuplný, blízký hrad Lipnice, nebo naopak daleké toskánské St. Gimignano, které mi kdysi učarovalo. Hudba je pro mne nositelem tak vzácných sdělení, že ji s křikem kavek, jakkoli kouzelných, nemohu spojovat.
V kresbách, malbách a grafikách komponujete symbolické obrazy klíčových situací, prožitků, emocí a rozpoložení současného člověka. Pracujete s výtvarnou metaforou. Je velmi osobitá, proto jsou vaše díla dobře identifikovatelná. Jak náročná je cesta k výtvarným znakům, které jsou, řečeno obrazně, malířovým nezaměnitelným autoportrétem? Ke svým, jak říkáte, výtvarným znakům, dospívám stále jen důvěrným nasloucháním svého nitra. Není naprosto mou mírou listovat v katalozích výtvarných výstav světa, abych se něčím inspiroval. To by bylo pro mé činění velmi chudé. Nechávám na sebe působit životní vjemy, které vizuální představivostí a pomocí malířských hmot transformuji do obrazové podoby. Ale zde musím přiznat, že hudba je pro mne výsostné tajemství, které mou obraznost jímá nejvíce.
Jste hudbou ovlivňován bezprostředně? Posloucháte hudbu při malování? Nebo váš způsob vězí v širokém základu, ve vnímání světa skrze harmonii, která patří k základním prvkům definujícím hudební projev? Dramatičnost hudby nemohou při práci vnímat jen jako jakousi clonu. Při poslechu hudby vnímám velmi intenzivně jen a jen ji. Při práci na obrazu se dostávám naopak do jakéhosi vztahu právě s tichem. Obraz je přece jen podmíněn tichem a je jeho výslednicí. Pokud je v mém obrazu někdy nápadně přítomna hudební stavba, pak je to pravdivý pocit, neboť hudbu mám hluboce uloženu ve svém srdci.
Hrajete na nějaký hudební nástroj? Znáte noty? Hrál jsem v dětství na housle, ale posléze, jak to bývá, jsem housle opustil. Možná bych býval raději hrál na klavír. Ten ale stejně vstoupil do mého života, a to silně, díky koncertům dávného přítele, Mistra klavíru, Ivana Moravce, jehož velkým uměním se stále těším.
Je pražský hudební život dostatečně bohatý? Uspokojí i náročného milovníka klasické hudby? Pražský hudební život je velmi bohatý. V podstatě každý den můžete jít na výborný koncert ve výborné interpretaci, často je jich v jednom večeru několik a je třeba pečlivě volit.
Opakovaně jste se setkal s americkou sopranistkou světového jména Renée Fleming. Jak jste se seznámili? První koncert Renée Fleming v Česku uspořádal kníže Lobkowicz na svém zámku v Nelahozevsi, bylo to, myslím, v rámci dvořákovského festivalu v roce 1996. Koncert byl naprosto úchvatný i navzdory počasí. Madame Fleming přijela tehdy i se svými malinkými dcerkami přímo z Bayreuthu a její zpěv byl neslýchaně okouzlující. Po koncertě jsem měl čest, díky knížeti Williamovi, setkat se s umělkyní.
Opravdoví velikáni umění a vědy bývají skromnými lidmi. O Fleming bylo mnohokrát napsáno, že je moudrá, přívětivá a vstřícná. U krásné ženy se takovýto shluk výtečných vlastností vidí zřídka. Smím se zeptat na vaši osobní zkušenost? Moje zkušenost není jen mojí osobní zkušeností, ale rovněž zkušenost mé paní, která s Madame Fleming dělala několik interview. Její osobnost, její projev lidský a přátelský, její nevýslovné umění vede jednoduše k hluboké úctě a obdivu.
Z jedné z pracovních návštěv Prahy si Renée Fleming odvezla váš obraz. V roce 2001 jsem nemohl jet na její koncert v Berlíně. Měli jsme i s přáteli lístky, ale já zůstal doma. A právě, když se oni všichni v podvečer chystali na koncert, já jsem doma v ateliéru dokončoval obraz. Když jsem jej v závěru zkoumal, cítil jsem, že závěrečnou dedikaci promítám do zpěvu Renée Flemingové –„To Renée Fleming“. Při jednom z jejích příštích koncertů v Praze mně pořadatelé nabídli, že jí mohu při tiskovce obraz věnovat. S radostí jsem tak učinil a paní Renée byla překvapená, velmi potěšená a šťastná.
Jakou hudbu nejraději posloucháte? V mládí při studiu na Akademii výtvarných umění jsme si vzájemně půjčovali a na tehdy nové magnetofony přehrávali nahrávky konkretistů Pierra Bouleze, Edgara Varèse a jiných avantgardistů. Posléze jsem s velkým nadšením poslouchal hudbu francouzského mystika Oliviera Messiaena, ale nemůžu říct, že bych opomíjel hudbu baroka nebo klasicismu. Rád se vracím ke kališťskému rodáku Gustavu Mahlerovi, v nahrávkách Sergia Celibidacha miluji Brucknera a na koncertech vítám díla současnosti.
Jaký by tedy mohl být program pomyslného slavnostního koncertu v Dvořákově síni Rudolfina v Praze u příležitosti jmenování Libora Peška doživotním ministrem kultury s neomezeným fondem na rozvoj interpretačního umění? Liboru Peškovi ani žádnému jinému dirigentovi bych nepřál křeslo ministra kultury, natož doživotně! Ale se zvláštním, neomezeným fondem na rozvoj kultury bych si věděl rady. Umožnil bych, ba vnutil, kvalitní uměleckou výuku, hudební i výtvarnou, všem dětem, aby měly samozřejmý rozvoj etického a estetického potenciálu, který máme každý v sobě nějak zakódovaný.
Jak je to v Praze s výtvarnými výstavami? Jste pravidelným návštěvníkem alespoň nejznámějších galerií? Poštou i e-mailem dostávám stále mnoho pozvánek na nejrůznější výstavy, a věřte, že vybírám velmi pečlivě, kterou navštívím, čas si čím dál více střežím pro vlastní práci.
Od vedení Národní galerie vycházejí už roky informace, že na pořádání výstav světových velikánů moderního umění nemá prostředky. Na velké výstavy je tedy třeba cestovat do ciziny. Samozřejmě že povinností galerie, nota bene Národní, je poučeně informovat publikum. Ovšem co akcentovat, zvlášť v postmoderně, je velmi složité a velmi individuální. Přinášet novinky sluší víc menším, stylově vyhraněným, spíš soukromým galeriím, a ty se o aktuálnost snaží.
Bez stálého získávání informací se nešíří povědomí. S tím souvisí i skutečnost, že česká výtvarná veřejnost modernímu umění nebo postmodernímu, abychom nebyli chyceni za slovo, rozumí jen málo. Postmoderna nabízí takovou pluralitu názorů, postojů a vjemů, vychází natolik z fundamentu relativismu, že vede až k bezbřehé estetice, v níž krása nemá svou definici a šok je často nejsilnějším kritériem. Nevím, jak informovanost v tomto ohledu pracuje s člověkem, který umění vnímá, protože já mohu naplno hovořit jen za sebe, za své myšlenky, které do obrazů vkládám.
Představte si, že česká ekonomika zítra nebo pozítří už nebude mít hluboko do kapsy, že tu budou patřičné prostředky na pěstování duchovní kultury. Mohou pak zde být, za jednu dvě generace, lepší mezilidské vztahy? Nebo je vliv kulturnosti na tuto oblast nadsazován? Kéž by to bylo už dnes! Ale nemylme se, kultura není jen otázka peněz, copak nedovedli naši předkové vytvářet z mála, v chudobě krásu? Odkud se braly kraslice, kroje, lidové písně? Z potřeby krásy, z potřeby a diktátu vyššího mravního principu, který hledali a ctili.
V jednom slunném jarním dni v mázhauzu v Třebíči jsme spolu sledovali vlaštovky při stavbě hnízda. Řekl jste tehdy, že neustálé obnovování důležitých věcí je součástí řádu světa a jistotou budoucího. K tomu mohu dodat jedině benediktinské Serva ordinem et ordo servabit te, tedy Zachovej řád a řád zachová tebe. Celá má subjektivita pokročilého věku se soustřeďuje na intimní proces tužeb a představ. S jakousi ostražitostí usiluji, abych si ponechal svůj inspirativní svět v čistotě hlavně před nedozírným tajemstvím Boží existence…
