Když byla v létě 1942 založena Hudební nadace Sergeje Kusevického na památku jeho manželky Natálie Kusevické, jako první v pokračující sérii zakázek byli o opery požádáni Samuel Barber a Benjamin Britten a o symfonie Bohuslav Martinů a Nikolaj Berezovskij. Martinů tehdy dodal Symfonii č. 1 H. 289. Nebyl to však zdaleka jediný příklad podpory, kterou vynikající dirigent poskytl neméně vynikajícímu českému (posléze česko-americkému) skladateli.
Všechno začalo v ulicích Paříže v roce 1926, kdy šestatřicetiletý skladatel, pobývající již tři roky ve Městě světla, uviděl Sergeje Kusevického v jedné venkovní kavárně, přikročil k jeho stolu a nabídl mu rukopis svého nového orchestrálního díla. Kusevický sám žil v Paříži v letech 1921 až 1924, tehdy však již město jen příležitostně navštěvoval, protože v tu dobu působil jako dirigent Bostonského symfonického orchestru (BSO). Skladba se dirigentovi líbila, a tak se v roce 1927 La Bagarre H. 155 (Vřava) stala prvním z několika děl Martinů, která BSO premiéroval.
La Bagarre , skladba trvající méně než deset minut, byla opravdu význačným uměleckým počinem, který následoval po podobně stručném díle Half-time H. 142, jehož výrazné rytmické a dynamické vlastnosti dříve šokovaly posluchače v Praze. Martinů, horlivý fanoušek fotbalu, jehož světové mistrovství se nedávno uskutečnilo v Československu, navodil v díle bouřlivou atmosféru nadšeného davu přívrženců tohoto sportu. V programových poznámkách k premiéře La Bagarre Martinů vysvětlil přechod od jednoho k druhému dílu:
„V Half-time … jsem vylíčil napětí diváků během fotbalového zápasu. Baggare je, správně řečeno, analogický námět, avšak znásobený, přenesený na ulici. Je to bulvár, stadion, dav, masa lidí v deliriu, působící jako jedno tělo. Je to chaos, ovládaný pocity nadšení, zápasu, radosti, smutku, úžasu.“
V těchto programových poznámkách se Martinů zmínil o věnování díla Charlesi Lindberghovi a upozornil na souvislost s bouřlivým přivítáním letce při jeho historickém přistání na letišti Le Bourget v Paříži. Tato událost však nebyla inspirací pro napsání tohoto díla – Martinů skladbu dokončil ještě před Lindberghovým letem.
Toto počáteční představení Martinů americkým divákům napomohlo jeho prosazení se v uprchlickém období jeho kariéry ve 40. letech minulého století. Po prvních uvedeních díla Bostonským symfonickým orchestrem a po velmi pozitivním přijetí ze strany kritiků skladatel napsal svému příteli: „…Objevili mne v Americe, kde jsem rázem zaujal pozici mezi takovými umělci jako Stravinskij a Honegger, sice ne ve stejném smyslu jako doma, ale jako dosud neznámý skladatel, který se náhle objevil se skvělým dílem a který měl co říct.“
Hned v příštím roce, v prosinci 1928, Kusevickij řídil BSO při další premiéře, a to Martinů La Symphonie . Přes implikace názvu (také La Rhapsodie nebo Allegro symphonique , H. 171) není toto příležitostné dílo součástí číslovaných symfonií Martinů. Jako inspirace Martinů posloužilo posvěcení československého praporu v Darney ve Francii v roce 1918.
Po celá 30. léta Martinů nadále žil v Paříži, kde se dříve učil u slavného skladatele Alberta Roussela. Když jeho Smyčcový sextet získal americkou Cenu Elizabeth Sprague Coolidge za nové skladby roku 1932, následné provedení díla v Paříži si vysloužilo pochvalu Roussela, který především vyjádřil obdiv nad vitalitou výtvoru svého dřívějšího žáka. Jedním z členů poroty, která rozhodovala o udělení ceny, byl Kusevickij.
Jak se nad Evropou stahovaly bouřkové mraky, které pak vyústily v druhou světovou válku, situace Martinů v Paříži se stávala tísnivější. S postupem nacistických vojsk k Paříži v létě 1940 si Martinů a jeho manželka uvědomili, že jim nezbývá než uprchnout do Ameriky. Další hudebníci, jako klavírista Rudolf Firkušný a dirigent Charles Munch, byli také na útěku a manželům na jejich strastiplné cestě podali pomocnou ruku. Několik měsíců se Bohuslav a Charlotte protloukali po jižní Francii, zatímco se složitě snažili sehnat pasy, výjezdní povolení a tranzitní víza (celá jejich anabáze připomínala známé scény z filmu „Casablanca“).
Dokonce i když většina silničních zátarasů zmizela, manželé Martinů potřebovali další politický tlak z Ameriky, aby dostali výjezdní povolení, zadržovaná vládou ve Vichy a odložená v šuplíku v kanceláři Kulturní divize, kterou vedl pianista Alfred Cortot. O konečném otevření jejich cesty se pravděpodobně zasloužili Beneš a Kusevickij. Když však manželé Martinů dorazili do Lisabonu, loď, kterou měli původně odjet, už odplula. Museli čekat další dva měsíce – nakonec se vydali na cestu do Ameriky v březnu 1941.
Těžkosti spojené s odchodem do Ameriky jakoby předznamenaly problémy s premiérou díla Concerto grosso H. 263 z roku 1938, provedenou Kusevickým a BSO. Přítel Martinů Miloš Šafránek popsal sled událostí v knize „Bohuslav Martinů: The Man and His Music“ (New York, 1944):
„Plány na jeho vydání tiskem ve Vídni zmařil Anschluss a pařížská premiéra naplánovaná v tomtéž roce (1938) musela být zrušena, protože partituru 
a orchestrální materiál nebylo možné získat z Vídně včas. Pak mělo být provedeno v Praze Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha, zasáhla však mnichovská krize. Nakonec se Charlesi Munchovi podařilo v Paříži překonat technické problémy a stanovit datum premiéry na květen roku 1940. Tentokrát zase změnily plány vojenské události. Tehdy, když Martinů prchal z Paříže, se rukopis Concerto grossa ztratil. Po svém příjezdu do Ameriky ho překvapily zprávy, že tam už kopie partitury byla. Zachránil ji v Praze George Szell a přivezl přes Austrálii do New Yorku. Nakonec dílo provedl Sergej Kusevickij s Bostonským symfonickým orchestrem v Bostonu 14. listopadu 1941. Během stejné sezony bylo opakovaně hráno v New Yorku a od té doby bylo provedeno několikrát. Jeho úspěch byl okamžitý a ohromný.“
V době prvních zakázek od Hudební nadace Sergeje Kusevického měl Martinů nepochybně pevnou pozici jak v Evropě tak v Americe a také blízký osobní vztah s dirigentem. Bylo tedy přirozené, že dostal zakázku na velké orchestrální dílo – ve svých dvaapadesáti letech vytvořil svou první symfonii. Martinů programové poznámky pro premiéru se staly taktéž mnohem obšírnější. V podstatě uvažoval o smyslu symfonických ambicí, podobně jako je možná kdysi v pařížských kavárnách probíral se svými přáteli hudebníky a literáty v 20. a 30 letech.
Skladateli bez domova se nadále dařilo. V lednu 1943 houslista Mischa Elman přišel na koncert Bostonského symfonického orchestru pod taktovkou Kusevického v Carnegie Hall, aby si poslechl Šostakovičovu Sedmou symfonii . Spletl si však datum a místo Šostakoviče byla na programu Martinů Symfonie č. 1 . Ačkoli předtím zvláštní zájem neprojevil, Elmana hudba Martinů uchvátila natolik, že hned na druhý den skladatele navštívil a požádal ho o houslový koncert. Koncert pro housle a orchestr č. 2 H. 293 premiéroval BSO 31. prosince 1943; Kusevickij dirigoval, Elman hrál sólo a Martinů jako obvykle v programových poznámkách vyložil své kompoziční pojetí.
Druhou symfonii Bohuslava Martinů si objednala skupina Čechoameričanů žijících v Clevelandu a premiéroval ji Clevelandský orchestr s dirigentem Erichem Leinsdorfem v říjnu 1943. Své programové poznámky, které se s každou novou událostí stále více zhušťovaly, však Martinů zakončil tímto odstavcem: „Upustil jsem od podrobné analýzy svých děl. Skladba je jeden celek a veřejnost by ji měla jako celek poslouchat. Rozebírat takové detaily jako jsou motiv, téma, stavba atd. moc nepomáhá a nic neobjasňuje. Taková analýza je něco jako hádanka; není přece žádnou hádankou, že jsem složil symfonii, a nechci, aby ji lidé jako hádanku poslouchali.“
Další premiéra BSO je zmíněna v biografické knize o Sergeji Kusevickém od Huga Leichtentritta, která vyšla v roce 1946: „Třetí symfonie Martinů, která poprvé zazněla 12. října 1945, si rozhodně zaslouží úctu, a to zásluhou mistra, který prokázal své umělecké kvality víc než desetkrát. Tato nová partitura je věnována Sergeji Kusevickému a Bostonskému symfonickému orchestru při příležitosti 20. výročí Kusevického na postu dirigenta Bostonského orchestru v roce 1944. Je to vzdání pocty a poděkování za neocenitelné služby pro skladatele“.
Na rozdíl od prvních dvou, Třetí symfonie nebyla napsána na objednávku. V rozhovoru s Olinem Downesem v roce 1950 skladatel uvedl: „Třetí jsem napsal ze srdce jako dar Bostonskému symfonickému orchestru. Kusevickij a tento orchestr pro mne v minulosti udělali úžasné věci.“
Zmíněné neocenitelné služby zahrnovaly pozvání dirigenta k výuce v Berkshire Music Center v Tanglewoodu, které založil Kusevickij ve 30. letech. Na léto 1942, když Martinů pracoval na své První symfonii, mu Kusevickij nabídl pozici profesora na škole kompozice pro pokročilé, aby zastoupil Igora Stravinského, který náhle nebyl k dispozici. Přes vlastní pochybnosti o svých znalostech angličtiny byly podle všeho Martinů přednášky o hudebním stylu během jeho šestitýdenního působení v Berkshire úspěšné a oblíbené.
Bohuslav a Charlotte vlastně tehdy právě začali brát neformální hodiny angličtiny. Ve své vlastní knize vzpomínek („Můj život s Bohuslavem Martinů“, vydané poprvé v roce 1978) Charlotte uvádí, že „Bohuš skládal a studoval angličtinu s pílí a každý den chodil do kina, aby se rychleji naučil anglickou fonetiku.“ Jeho pokroky byly nicméně postupné.
Po skončení druhé světové války se život opět zkomplikoval. Nyní se všechno točilo kolem snahy o návrat do milované vlasti. V září 1945 Martinů dostal dopis, v němž byl vyrozuměn o nabídce, aby nastoupil jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Na to, že místo přijímá, však nedostal přes rok z Prahy odpověď. Manželé Martinů přesto pokračovali v přípravách na návrat do Evropy. V květnu 1946 Kusevickij požádal Bohuslava Martinů, aby v létě obnovil své pedagogické aktivity v Tanglewoodu. Charlotte odjela do Francie a očekávala, že po ukončení svého letního angažmá za ní manžel přijede.
Mezitím však Martinů v červenci utrpěl těžké zranění hlavy po pádu z balkonu v Tanglewoodu a jeho dlouhotrvající rekonvalescence mu během následujících dvou let znemožnila cestovat do zahraničí. V té době požádal o americké občanství, které mu bylo uděleno.
Martinů a jeho manželka spolu odjeli do Francie v létě 1948, mezitím však došlo k další tragické události. Za podezřelých okolností zemřel jeho blízký 
přítel Jan Masaryk. Martinů sice neměl v lásce zběsilé tempo života v Americe, avšak zásadně odmítal přijmout vládu komunistů v Československu. Na podzim 1948 se vrátil do New Yorku. Na částečný úvazek znovu nastoupil na post pedagoga v Mannes Academy, kde začal pracovat v roce 1944, zároveň se však stal i hostujícím profesorem skladby na Princeton University. Tato práce byla také na částečný úvazek a nějakou dobu Martinů pravidelně dojížděl z New Yorku. Během jednoho z pobytů v New Jersey Bohuslav a Charlotte přijali nabídku od klavíristy Roberta Casadesuse, aby žili v jeho domě, zatímco on byl na delší cestě po Evropě.
Po nepřetržitém sledu profesionálních úspěchů muselo Martinů značně šokovat, když mu bylo na jaře 1951 sděleno, že jeho služby už v Princetonu nejsou potřebné. Muselo to být dosti nepříjemné. Společný známý Martinů a Kusevického na hudební fakultě na Hunter College urychleně zhotovil pro váženého skladatele koncept návrhu dopisu, který měl poslat rektorovi Princetonu Haroldu Doddsovi, týkajícího se, jak se jeho pisatel zmínil ve svém průvodním dopise z 5. května, „affaire Martinů“. Jeho první polovina byla napsaná na papíře s hlavičkou Berkshire Music Center, ale nebyla opatřena datem ani podpisem. Dopis začíná takto:
„Náhodou jsem se dozvěděl, že Bohuslav Martinů, významný skladatel, který je nyní hostujícím profesorem hudební skladby v Princetonu, možná letos ukončí svou spolupráci s Univerzitou. Tato zpráva mne znepokojuje nejen proto, že jsem byl nápomocný doporučení pana Martinů do Vašich služeb před třemi lety v době jeho jmenování, ale také proto, že můj zájem o činnost Princetonu byl zvláště osobní, jelikož jste mi vzdali poctu tím, že jste mi v roce 1947 udělili titul Doktora literatury. Zdá se mi, že ať jsou příčiny pro odchod pana Martinů jakékoli, ztráta pro Princeton a celkovou úroveň výuky hudby na amerických univerzitách bude obrovská.“
Částečně kvůli časovému tlaku Kusevickij místo toho poslal telegram, v němž mohl nebo nemusel použít část doporučeného textu. Na konci navrženého dopisu je tato prosba: „Jsem si jist, že ať jsou neshody mezi panem Martinů a Univerzitou jakékoli, nemohou být nesmiřitelné povahy. Naléhavě Vás žádám, abyste ustoupili od záměru ukončit vzájemně prospěšnou spolupráci.“
18. května Dodds odpověděl Kusevickému dopisem, který byl krátký, formální a zjevně vyhýbavý:
„Velmi děkuji za telegram, který jste mi nedávno poslal ohledně pana Martinů. Je pravda, že jsme ke konci letošního roku nuceni ukončit jeho hostující lektorát na částečný úvazek. Příčiny jsou četné a sahají až ke ztíženým podmínkám obecně, včetně vyhlídky na menší počet zapsaných studentů v příštím roce. Pan Martinů mne nedávno navštívil a velmi příjemně jsme si popovídali. Jsme si plně vědomi jeho postavení na poli hudby a jsme mu hluboce vděčni za jeho laskavou ochotu nám pomoci v nouzi. Pevně doufám, že poté, co se situace zlepší a našim plánům na rozvíjení hudby se bude lépe dařit, můžeme o panu Martinů znovu uvažovat.“
Ať už bylo záhadným popudem pro jeho propuštění cokoli, mohlo to mít zásadní vliv na to, že se manželé Martinů v roce 1953 rozhodli vrátit do Evropy. Stále nedosažitelný byl jejich někdejší cíl – vrátit se do Československa a do Bohuslavovy rodné Poličky. Charlotte pouze jednou navštívila Prahu v roce 1947 během manželova dlouhého zotavování po úrazu.
Převzato z Bohuslav Martinů Newsletter 2000/1, se souhlasem autora a vydavatele (zkráceno)
Editorka textu Lucie Berná
Z angličtiny přeložila Hilda Hearne
