Přední český houslista Bohuslav Matoušek, držitel Classics Award (obdoba hudebního Oscara) za nahrávku kompletního díla Bohuslava Martinů pro housle a klavír (dále nahrál všechny koncertantní skladby pro housle a pro violu od Martinů, komplet Dvořáka a řadu dalších titulů), je duší romantik.
Slávku, je to devět let, co jsme se poprvé osobně setkali. Tehdy jste v sále Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze předvedl za doprovodu Pražských komorních sólistů Mozartův Houslový koncert A dur. Máte svého autora, který vás naplňuje natolik, že byste ho nevyměnil za nic na světě? Každá krásná hudba je naplňující, je to otázka názoru, způsobu vnímání světa a mnoha dalších faktorů. Mě osobně vždy velmi oslovovala hudba barokních a klasických mistrů. Vedle toho se mi stal osudným Bohuslav Martinů, jehož hudbu jsem asi vnímal již v prenatálním stádiu, když moje maminka v té době účinkovala v Martinů zpívaném baletu Špalíček. Obecně jsou mi čeští skladatelé velmi blízcí. Antonín Dvořák je mým dalším osudovým skladatelem, k tomu jsem i duší romantik, a to se samozřejmě kryje s nádhernou hudbou a romantismem vůbec… Tak bych mohl dále pokračovat…
Bohuslava Martinů, jehož skladby není zrovna snadné interpretovat, jste si zvolil, protože je vám asi něčím blízký. Nakonec ocenění, která jste za nahrávky tohoto skladatele získal, mluví za všechno. Jaké to je být na jedné lodi se slavnými jmény jako jsou Hogwood, Kubelík, Firkušný či Mackerras? Nevnímám to vůbec jako zvláštnost, pro mě je hlavní to, že mohu nádhernou hudbu Martinů prezentovat posluchačům a tím přispět alespoň malým dílem k jeho popularizaci, což si on vskutku zaslouží. Jestliže jsem byl zařazen mezi takové interpretační veličiny, je to pro mě velká čest a zároveň i silný závazek v započatém díle dále pokračovat.
Jste čestným občanem Havlíčkova Brodu, který je vaším rodištěm. Jaké bylo vaše dětství a kdo na vás po hudební stránce zapůsobil nejvíce? Moje maminka byla klavíristka, absolventka pražské konzervatoře ze třídy profesora Raucha. Její původní úmysl byl dát mě také na výuku klavírní hry. Jenže v té době ji ředitel brodské Hudební školy přesvědčil, abych to zkusil s houslemi. Měl jsem štěstí na vynikajícího učitele Zdeňka Němce, a ten může za to, že jsem si zvolil dráhu profesionálního houslisty. Musím ale říci, že jsem svoji pevnou představu budoucího houlisty opravdu sám v sobě získal již v začátcích mé výuky, to mně bylo tehdy necelých šest let.
Osm let před vaším vítězstvím v Mezinárodní soutěži Pražské jaro 1972 jste předvedl Bruchův koncert nejprve na houslové soutěži v Ústí nad Orlicí. Vzpomenete si, koho jste tam z pozdějších kolegů potkal? Napovím vám – před soutěží jste ho rozhoupal na houpačce, a to s takovou vervou, jako byste hrál tu nejbláznivější Paganiniho etudu. V Ústí nad Orlicí začínalo mnoho mých nynějších kolegů a kolegyň. Hodně z nich se zapsalo do české hudební historie a působí do dneška v našich předních orchestrech, nebo vyučují hru na housle v hudebních školách. V Ústí jsem se také potkal a dokonce fotograficky zvěčnil s Václavem Hudečkem a s Pavlem Hůlou. Je to legrační fotka, kde stojíme za sebou, já tam již tehdy „čním“ nejvýše, přede mnou menší Pavel Hůla a úplně vpředu tehdy ještě nejmenší dvanáctiletý Vašek Hudeček. Na Ústí mám mnoho krásných vzpomínek, jenom mě mrzí, že v současných aktivitách okolo jejich dění na mě pořadatelé soutěže v podstatě úplně zapomněli. (Poznámka aut.: Bohuslav Matoušek rozhoupal Václava Hudečka. Zdroj J. Margolius: Čtyři struny.)
V jednom z vašich četných rozhovorů jste si posteskl, že pořadatele zajímá spíše obal než opravdové umění. Mám podobné zkušenosti. A tak se ptám, kdo je podle vás tím vinen? Jednoznačně je hlavní vina v médiích, podporují totiž průměrnost a povrchnost a s tím se „sveze“ názorové ovlivňování většiny lidí. Je tu sice stále určité malé procento lidí, kteří mají svůj názor a nenechají se médii ovlivnit, ale jako národ vcelku jsme kulturně poklesli v posledních letech neuvěřitelně hluboko. Je to dané bohužel i tím, že v čele stojí lidé, které kultura a budoucnost národa zajímá, jestli vůbec, tak až na posledním místě.
Co byste vzkázal těm, kteří tahají za nitky a jsou tzv. žábami na prameni, aby se konečně probudili? Bohužel tady žádný vzkaz nepomůže, dokud tam tito lidé budou, nemá česká kultura šanci na znovuzrození.
V pátek 4. října vás uvítáme v Jeseníku, respektive v Kongresovém sále Priessnitzových léčebných lázní a nebude to poprvé. (Koncert by se neuskutečnil bez pomoci ing. Cyrila Svozila.) Máte nějakou vzpomínku na první setkání s městem Jeseník? Těch pódií bylo v mém koncertním životě opravdu hodně, Jeseník se ale zapsal do mého podvědomí mimořádně krásným kulturním sálem a nádhernou okolní krajinou.
Slávku, jsem vám vděčná, že jste vyhověl mé prosbě účinkovat daleko od Prahy, i když původní záměr byl jiný. A to jsem si, jak bývá mým dobrým zvykem, vymyslela těch proseb mnohem více. Nezaskočila jsem vás? Když člověk potká opravdového hudebního nadšence, který je pro hudbu a vše okolo ní tak zapálený, nelze na něj zapomenout. Takových lidí není mnoho a většinou i hudební a kulturní aktivity v místě jejich pobytů stojí a padají s nimi. Ale „zaplať pánbůh“ za to, že stále jsou a stále horují pro krásu umění! A za to vše patří dík i vám!
Spojme se! je letošní heslo tradičního benefičního koncertu. I když bez vody není život, ale všeho moc škodí. Co vy a povodně 2002 v Čechách, které tehdy zasáhly také Prahu? Prožíval jsem to tehdy také silně, i když mě samotného povodně nezasáhly. Ale několik mých přátel a známých bylo postiženo přímo. I tehdy jsem se snažil přispět v rámci mých možností na zmírnění těchto následků. Součástí toho byly vedle cílené finanční pomoci i moje benefiční aktivity ve spojení s ADROU.
A závěrem, jaká jsou vaše v profesním a samozřejmě také v osobním životě? Myslím, že dosáhne-li člověk věku jako já (64) v celkem relativně slušném zdravotním stavu a ještě plný energie na další hudební aktivity, není žádné jiné přání, než aby tento stav ještě nějaký čas vydržel. Hudební svět o mně velmi dobře ví. Mám krásnou rodinu se dvěma malými dětmi (14 a 7), rád bych je ještě dovedl do dospělého věku. K tomu také doufám, že budu mít i nadále možnost dělit se s mými posluchači o krásy hudebních prožitků a že i mým hudbymilovným studentům budu ještě nějaký čas oporou a zásobitelem celoživotně nasbíraných zkušeností.
Viola Králová
