Po 27 letech od založení má název Boni pueri takový kredit ve světě jako málokterý český orchestr. Tento elitní chlapecký sbor nemá u nás konkurenci a jak ukázalo loňské světové setkání chlapeckých sborů, kdy přiletělo do Prahy 800 zpěváků a hostů a které Dobří chlapci z Hradce Králové organizovali, tak patří ke světové špičce. Koneckonců to letos dokázali provedením Bernsteinových Chichesterských žalmů a výběrem z Händlova Mesiáše. Přesto sbor dlouho bojoval doma o své místo na slunci, kvůli ekonomickému zabezpečení absolvoval spoustu koncertů a stále byl pouze jakousi zvláštní odnoží zájmové umělecké činnosti či ozdobou nadačních projektů Lucie Bílé a podobně. Nakonec osvícení ministerští úředníci pochopili význam kultivace chlapců hudbou a v roce 2006 se zrodila soukromá umělecká škola pod patronací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jediná svého druhu v České republice. Nemusí se tedy už obávat o budoucnost. Mají dokonce budovu, kterou sdílejí s „normální“ základní uměleckou školou, jen na ekonomickou podporu svého města ještě čekají. Královéhradečtí politici a byrokraté se sborem sice chlubí, ale jaksi jim nedochází, že pro město dělají Boni pueri ve světě účinnější propagaci nežli místní hokej, fotbal nebo filharmonie a že by je měli podstatněji podepřít i finančně. O nynější situaci jsem hovořil s oběma sbormistry – Pavlem Horákem a Jakubem Martincem.
Při našem posledním setkání před čtyřmi lety jste měli za sebou turné po Severní Americe, ale přes všechny úspěchy jste byli nervózní ohledně zajištění sboru a nejisté budoucnosti. Co se od té doby změnilo? PH: Naší ambicí vždy bylo trvalé zakotvení instituce, tak jak je to běžné ve všech světových sborových velmocích. Aby se chlapecký zpěv v zemi, která si stále ještě dává občas nálepku konzervatoř Evropy, vrátil tam, kde před husitskou revolucí býval. Před třemi lety se nám podařilo ve spolupráci s ministerstvem školství završit toto úsilí založením pěvecké školy. Takže sbor Boni pueri je soukromým subjektem pod hlavičkou tohoto ministerstva. Pro činnost a další existenci je to od vzniku sboru nejdůležitější milník. Máme jistotu, že nebudeme muset činnost zrušit, že budeme mít konečně klid na muziku, můžeme děti plně vzdělávat s řadou kvalitních kantorů.
Takže váš sen, že překonáte byrokratické překážky, se splnil? PH: Ano. Je to základní umělecká škola zaměřená pouze na výuku chlapeckého 
zpěvu. U nás je to rarita, ale jinde je takových škol řada – ve Vídni, v Německu, Kanadě. Existujeme v novém rámci sice už tři roky, ale stále nám připadá jako zázrak, že se to nakonec podařilo. Zasazení sboru přineslo vnitřní kvalitativní zlepšení. Co jsme kdysi museli dělat „na koleně“ – hlasová výchova, teorie, sborová praxe, tak nyní zvládáme s osmnácti pedagogy ve stabilním, pevném režimu, což přináší důkladnější a rychlejší práci. Jsou tu však i vnější změny. Naši zahraniční partneři se k nám začali chovat úplně jinak. Před tím jsme byli dobře zpívajícím „zájmovým kroužkem“, teď máme institucionální kredit pěvecké školy, berou nás vážněji, jsme pro ně větší jistotou. Mohou s námi bez obav plánovat v delším horizontu.
Proces výchovy, který je tím hlavním v naší práci, se určitě za pár let, kdy ti nejmenší procházejí školou od prvních hudebních krůčků po vrcholnou muziku, zkvalitnil. Už to nejsou jen „zpívající chlapečci“, kteří se učí odposlechem, ale dostávají fundované, plné vzdělání. Vzpomeňte si na chlapce v lipské škole Johanna Sebastiana Bacha, kde získávali od dětských do jinošských let hudební i všeobecné vzdělání. Takže jakási středověká nebo barokní „konzervatoř“.
JM: Školní systém je skvělý i proto, že ne všichni kluci se dostanou do koncertních sborů, a přesto dostanou dobré hudební vzdělání se značkou Boni pueri.
V čem je ona změněná optika v zahraničí? PH: Jak jsem už naznačil, především ve stabilitě. Když Japonci plánují s dvouletým předstihem náš zájezd, tak chtějí mít jistotu. Už to není běžný dětský sbor, ale instituce, s kterou mohou jednat jako s běžným partnerem. Dokonce Japonci si od nás vyžádali kompletní strukturu školy, aby něco podobného mohli také udělat.
Kde jsou podobné školy? PH: Jsou různé typy. Kromě Ameriky třeba montserratská škola, drážďanský Kreuzchor, nebo Tölzer Knabenchor. Co se týká kdysi tak slavných britských sborů, tak jsme zjistili, že tyto internátní školy strašně upadají a tradice chlapeckých sborů umírá. Edward Higginbottom má v New College Choir Oxford 22 skvěle zpívajících chlapců a to je vše. Navíc v anglických sborech zpívají chlapci jen soprány a muži zbytek. Naši chlapci jsou alty naturali, takže zvuk je přirozený, nenahraditelný.
Jsou takové sbory i jinde? JM: Není to sice zcela běžné, ale je jich dost, zvláště pak v Kanadě, která má řadu vynikajících chlapeckých sborů – například St. Michael‘s Choir School v Torontu nebo Les Petits Chanteurs du Mont-Royal v Montrealu, jež jsou výrazně lepší než ve Spojených státech. V Kanadě jsou desítky chlapeckých a mužských sborů a jen v internátní škole v Torontu studuje 600 chlapců!
Kým jsou podporovány? JM: Většinou městy, provinciemi nebo církvemi.
Jako základní umělecká škola se musíte řídit příslušnými předpisy a normami. PH: Přesně tak. Naší výhodou je, že jsme zaměřeni čistě na chlapecký zpěv, na pěveckou hlasovou výchovu a tím, že jsme byli už předtím uměleckým tělesem, tak se školní výchova přirozeným způsobem prolnula s koncertní aktivitou.
JM: Samozřejmě řádný školní režim pomáhá, když koncertní sbor odjede na turné. Školní vzdělávání funguje pak bez problému dál. To je asi ta největší změna.
Kdo je ředitelem školy a jak je početná? PH: Je to jednoduché. Oba jsme zřizovatelé školy, já jsem ředitel a kolega zástupcem ředitele. Tudíž je to velmi operativní. Maximální počet žáků školy je 250. Do toho nepočítám předškolní děti do pěti let v rámci sboru Boni pueri a mužský sbor.
Když máte zajištěnu ekonomickou stabilitu, budete více zvažovat, do kterých projektů půjdete, kolik koncertů odzpíváte? PH: Určitě. Už se nemusíme honit za počtem koncertů, více zdůrazňujeme kvalitu a náročnost, můžeme častěji dělat velká díla bez zvažování, zda to je nebo není komerce.
JM: Můžeme se zavřít na tři čtyři měsíce do zkušebny a nastudovat nový program, což předtím nešlo.
Spolupracujete častěji s významnými dirigenty a orchestry? JM: To se daří jen částečně. Podařilo se navázat kontakt s Českou filharmonií a překonat názor, že dětské sbory jsou v podstatě fluktuační. Tehdejší ředitel Václav Riedlbauch na nás vsadil a doufáme, že jsme jej nezklamali. Jinak máme dobré vztahy s řadou českých orchestrů. Velmi oceňujeme spolupráci s Markem Štrynclem a jeho orchestrem Musica Florea při projektech staré hudby. Samozřejmě hlavní činnost je stále ve sborových koncertech.
Sbor zvládá stále těžší skladby. Mimořádné bylo například provedení Bernsteinových Chichesterských žalmů s Pražskými symfoniky. Může to být tím, že díky škole se dostavují lepší výsledky? PH: Veřejnost nás občas vnímá jakou součást komerčních projektů. To je však jen deset procent naší činnosti. To ostatní je náročná hudba, což umožňuje jednak systém naší školy, jednak existence dvou koncertních sborů, které jsou absolutně rovnocenné. Je to podobné jako v American Boychoir, kde jsou také dvě složky. Když jedna koncertuje, tak druhá může studovat jiný program. Bernstein byl zvláštní nejen hudební a pěveckou náročností, ale i tím, že to dělaly oba sbory, navíc s mužským sborem.
JM: Mužský sbor je naší novinkou a je tvořen absolventy, kteří již nemohou být v koncertních skupinách. Pravidelně se scházejí, zpívají a když je třeba, tak nám pomáhají… Rád musím dodat, že sami chlapci nás tlačí do velkých projektů, že je máme v tomto směru „rozmazlené“. Nechtějí zpívat stále stejný repertoár, ale rozšiřovat jej, těžší věci, prostě muziku. Jsou soutěživí.
PH: Vyhoupnout se na vrchol není tak těžké jako se na něm udržet. Proto je také třeba zvládat stále obtížnější věci. Vnímáme i fakt, že když chlapec zpívá těžké věci už v deseti letech, tak v současném extrémním vývoji po pěti osmi letech přirozeně hledá nové podněty a chce se posouvat někam dál. Na nás pak je, abychom vymysleli něco zajímavého. Koneckonců dělají to jako hobby, nikoliv zaměstnání.
Jak často chlapci zkouší? PH: Mladší minimálně třikrát týdně, starší dvakrát. Samozřejmě před koncertem, natáčením nebo zájezdem je to mnohem více. Ověřili jsme si, že nemusíme šíleně zkoušet. Na rozdíl od minulosti jak nám chlapci dorůstají a mladší jsou flexibilnější, tak se nám zkouší lépe a rychleji. Kupodivu se nezapomíná. To co se kdysi studovalo rok, tak nováčci zvládnou i za měsíc. I v tom se projevuje výhoda studia naší školy. Trochu nevýhodou je, že jestliže za Bacha mutovali chlapci v sedmnácti osmnácti, tak dvanáctiletý bas je u nás celkem běžný. Vše se posunuje. Někteří chlapci u nás začínají přípravu už ve třech letech.
Jakou máte představu o dalším směřování sboru? JM: Chceme dělat kvalitní hudbu, spolupracovat s dobrými dirigenty a orchestry. Repertoár pro sbor tohoto typu je v podstatě daný. Samozřejmě přicházejí nové podněty, výzvy. Příkladem bylo třeba nastudování francouzského repertoáru, který předtím žádný chlapecký sbor nezpíval. Většinou tedy děláme skladby pro smíšený sbor, protože pro čistě chlapecký toho moc není.
V květnu jste podnikli triumfální výpad do Říma. Kde Boni pueri zpívali? JM: Pozval nás tamější český velvyslanec u Vatikánu a dostali jsme se do antického Pantheonu, kde chlapci zpívali pro, vyjma papeže, který byl v té době v Izraeli, nejvyšší představitele kurie, diplomaty a římskou honoraci. Pantheon se kvůli nám zavřel pro turisty a byl to první koncert v této budově po 25 letech. Samozřejmě jsme zpívali pouze duchovní repertoár – od gregoriánského chorálu přes Händla po Petra Ebena. Je to nádherný prostor a pro kluky to byl obrovský zážitek.
