Jsou lidé, kteří na vás hned od první chvíle vysílají tak vlídné signály, že hovor s nimi – jakkoli pozdě večer na jevišti – nemůže být nemilý. Na končící Dvořákově Praze se mi takto do paměti vryli, při vší úctě k ostatním, tři muzikanti. Gil Shaham, Ivo Kahánek a Boris Giltburg. Ten svým výkonem přinutil takřka vyprodanou Dvořákovu síň Rudolfina k potlesku vestoje už po první polovině koncertu. A když se pak na konci nezdráhal a třikrát přidal, měl publikum u nohou. Což se projevilo také účastí diváků na povídání po potlesku. Přestože se blížila jedenáctá večerní, rozlehlé hlediště bylo zpola zaplněné. A subtilní mladík v červeném svetru, připomínající spíš studentíka z telavivské univerzity než globálně slavného klavíristu, se nenechal k hovoru pobízet.
Připomínat vaše úspěchy by bylo – jak Angličané říkají – nošením dříví do Newcastlu. Kritiky na vaši adresu se často rozplývají formulacemi jako je tato: v jeho hře se snoubí duchovní klid s drtivým nasazením. Co vy na to? No, dneska jsem si na jevišti moc duchovního klidu neužil… Zahrát v jednom večeru Lisztovy Transcendentální etudy a Preludia od Rachmaninova je slušný zápřah. Ale máte pravdu v tom, že i tentokrát jsem se z partitur, kterým jdu co nejvíc naproti, snažil vyhmátnout obě zmíněné polohy. V Lisztovi je plno poezie i dravosti. Rachmaninov zase vložil do Preludií své osobní zrání, jak lidské tak muzikantské.
Je pravda, že na rozdíl od jiných – od Bacha po Skrjabina – neskládal Rachmaninov svých čtyřiadvacet Preludií ve všech tóninách od první chvíle s cílem zkomponovat celek. Od prvního do posledního uběhlo v jeho životě asi osmnáct let. A to se nemohlo neprojevit na vývoji ve stylu, v přístupu ke skládání. Zatímco první Preludia jsou ještě ryze romantická, v těch dalších je už cítit moderna, jsou jaksi maskulinnější, ráznější. Ale moc pěkné je, že to úplně první a poslední Preludium jsou úmyslně provázané stejnou tóninou i vzájemnou citací, takže vyklenuly nad celým cyklem oblouk.
Mimochodem, to nejslavnější Preludium v cis moll prý musel Rachmaninov, sám zdatný klavírista, na koncertech tak často opakovat, že ho pomalu začal nesnášet a tvrdil, že mu sedí za krkem jako Frankenstein. Máte stejný pocit? Ne, to určitě ne, vždyť moc krásné…
Ve vás se spojuje trojí dědictví, tři civilizační vklady. Narodil jste se v Rusku, žijete ale už dlouho v Izraeli a jste prodchnut židovstvím. Co převažuje? Řekl bych, že výsledkem je docela uspokojivý mix. Nepřestávám být tím, koho vychovala, doslova odkojila, ruská hudba a taky ruská literatura. Bulgakov, Dostojevskij, Gogol, Čechov… Ale líbí se mi život v Tel Avivu, kde jsem doma. A naopak židovství si v sobě přenáším, ať jsem kdekoli.
Za svou nedlouhou kariéru jste se ověnčil významnými cenami. Získal jste dvakrát Diaopason d´Or, Zlatou ladičku, když o jednu z nich se dělíte s naším Haas Quartet za nahrávku klavírních kvintetů Antonína Dvořáka. Především jste ale roku 2013 zvítězil v superprestižním bruselském klání klavíristů, kde mimochodem o čtyři roky později stejně triumfoval i Čech Lukáš Vondráček. Je Cena královny Alžběty skutečně vstupenkou na velká jeviště a do klíčových nahrávacích studií? Opravdu to platí. Byl to průlom, po kterém se všechno dalo famózně do pohybu. Za posledních šest let mám ročně kolem osmdesáti koncertů, ale víc než pouhé číslo vypovídá seznam jevišť, na kterých jsem vystupoval, a také výčet komorních souborů či orchestrů, se kterými mám tu čest spolupracovat. Tedy pokud nehraju sám.
Za pouhý týden od svého pražského vystoupení vás čeká recitál ve svatyni komorní hudby, jakou je londýnská Wigmore Hall, za další týden totéž v amsterodamské Concertgebow. Všude hrajete na křídlo značky Fazioli tak, jako tady v Rudolfinu? Ano! Je to můj milovaný nástroj. Objevil jsem jej roku 2011 víceméně náhodou, jak to u velkých lásek bývá, a od té doby bez něj nedám ránu. Křídlo je to naprosto fantastické, nevídané, neslýchané. A je mi ctí se vám svěřit, že zde v hledišti je s námi přímo pan Fazioli, který má Rudolfinum ve stejné oblibě jako já.
Publikum reaguje velkým potleskem, po němž se sympatický Boris Giltburg loučí vzpomínkou na jiného z mužů, který ho velmi ovlivnil. Izraelského pedagoga Arie Variho, mimo jiné velkého popularizátora vážné hudby v tamním oblíbeném televizním cyklu Konverzace na deset prstů:
Říká tam větu, pod kterou se naprosto podepisuji. Hudba je pro mě nekonečným dobrodružstvím.
