Kdo zavítal loni v říjnu do areálu hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, mohl si na nádvoří Lichtenštějnského paláce všimnout zvláštně vyhlížející instalace: stálo tam pět jakýchsi futer od dveří, zčásti něčím obalených, a když se někdo k některému z futer přiblížil nebo skrze něj prošel, futro vydalo zvuk. Byly to Brány, zvuková instalace studenta skladby Jakuba Rataje.
Co předcházelo Branám? Představa člověka, který se pohybuje v prostoru a uvědomuje si vliv toho pohybu na vlastní vnímání okolního světa. Něco jako zvuková procházka, o které na jednom našem semináři mluvila Andrea Dancer z Kanady, a mně v tu chvíli došlo, že to už vlastně dělám spontánně od malička, a začal jsem to provozovat vědomě: hodinu mlčet a jen procházet krajinou, poslouchat, jak se proměňuje zvuk pod tvými kroky, jak procházíš ze sféry lesa kolem silnice… Když jsem šel v létě 2011 do Santiaga, dělal jsem to v podstatě každý den.
Já putuji českou krajinou a zakouším to taky. Třeba s řekou, s jejími jezy i s jejím mlčením… Myslím, že to tak má každý. Když napadne sníh, zmrzne a pak křupe pod nohama nebo když na podzim spadá listí a šustí… Malé děti si s tím hrají, dospělí si zapomínají hrát. Na nádvoří to mělo být takové zvukové hřiště. Lidi si tam přijdou vypít kafe nebo zakouřit cigaretu, tak aby si přitom třeba zkusili i hrát.
V původním projektu bylo bran pět, každá měla dva reproduktory a senzory, které měřily rychlost pohybu procházejícího člověka a podle toho spouštěly naprogramovanou zvukovou reakci. Zvuky, které se ozývaly, nahrál Jakub na různých místech Prahy a upravil do podoby mikrokompozic. „O čem“ bylo pět bran? Každá brána měla svou základní zvukovou charakteristiku, například jedna „brána“ byla složena ze zvuků koňských kopyt a nahrávky náhodných okolních šelestů na Staroměstském náměstí, jiná zněla zvuky tramvají, aut a motorů a tak dále. Každý zvuk jsem potom upravoval v parametrech jeho průběhu v čase, frekvence a také směrem k umocnění jeho charakteru. Každá brána měla osm vlastních zvuků, ty byly odstupňovány podle rychlosti, kterou se člověk pohyboval, a já jsem se snažil připodobnit charakter daného zvuku té rychlosti. Při hodně pomalé chůzi reagovala brána plynulejší zvukovou plochou, při běhu se ozývaly zvuky rychlé, rytmické, prudké.
Jak to v praxi fungovalo? Fungovalo to nad očekávání dobře jak po stránce technické, tak i po té koncepční. Byla to venkovní instalace, celá konstrukce musela být voděodolná a s kolegy, s nimiž jsem ji připravoval, jsme si říkali, schválně, která z bran odejde jako první. A kupodivu všech pět bran vydrželo od začátku až do konce.
Co kolemjdoucí – byli hraví? Byla by to skvělá psychologická studie. Někdo šel okolo, obhlížel, co to jako má být, neodvažoval se projít, a pak někdo jiný prošel, a ten váhavý se třeba pak nesměle přidal také. Někdo naopak sotva to viděl, tak hned procházel. Vůbec nejzajímavější bylo, když se vyskytla skupina tří, čtyř, pěti lidí a opravdu si začali hrát, zkoušeli všechno možné, proskakovali branami, probíhali, tančili. Prakticky každý den se něco dělo, a to bylo přesně to, co jsem chtěl – aby si lidi s branami hráli. A potěšilo mě, že vůbec nezáleželo na věku – byli tam dvacetiletí, kteří se branám vyhnuli obloukem a říkali si, co to je tady za divnost, a pak tam byli staří lidé, sedmdesátníci, kteří si hráli, jako kdyby jim bylo pět. Někteří profesoři, kteří jezdí do školy na kole, branami projížděli – bylo to krásný.
Co za zkušenost ti práce na Branách přinesla? Spolupráci s úžasnými lidmi – s Michalem Ratajem, který mě v tom projektu od začátku podporoval a dal mě dohromady s Jakubem Hyblerem z Institutu intermédií. Jakub je umělec-vynálezce, právě on dokázal proměnit naše představy v realitu. Navíc se mu projekt tak zalíbil, že ho chce prezentovat i u sebe v institutu.
V lednu byla jedna z bran aktivována na každoročně pořádané akci Art’s Birthday, letos to bylo ve Veletržním paláci v Praze. Kam Brány vedou nebo povedou? Asi budou – v této nebo nějak modifikované podobě – součástí různých plánovaných expozic, které spojují umění a nové technologie, a na sezónu 2014 domlouváme s Orchestrem Berg projekt na téma „hudba a město“, což je v podstatě to, co jsem zpracovával v Branách – zvuky města a rychlost pohybu, takže tam zřejmě využiji i zkušenosti z práce na Branách.
Jakub Rataj (1984) je posluchačem oboru skladba na hudební fakultě pražské Akademie múzických umění. Kromě akustické hudby se věnuje i hudbě elektroakustické a jako autor, spolutvůrce nebo interpret vstupuje do různých multimediálních projektů a performancí. Jeho skladby byly uvedeny na mnoha koncertech a festivalech v České republice, do své dramaturgie si je zařadily mimo jiné soubory Prague Modern, MoEns a Orchestr Berg.
