Dva z vašich čtyř baletů, jimiž jste se před dvěma lety představili domácímu publiku na prknech pražského Národního divadla jako autorská dvojice a zakladatelé souboru Les Ballets Bubeníček, jste věnovali svým babičkám a matce. Z toho soudím, že jsou pro vás rodinné vztahy důležité. Zřejmě se vykrystalizovaly na četných cestách po uměleckých štacích vašich rodičů. Byl pro vás v dětství obtížný ten kočovný život? Narodili jste se v Polsku, a pokud vím, jako mimina jste málem zemřeli při pobytu v bývalém Sovětském svazu… Ve které zemi se vám v dětství nejvíce líbilo? Jiří: Já některé své balety někomu věnuji. Poprvé jsem to udělal pro své babičky, protože když babička Marie umřela, naši nám to neřekli, i když už jsme byli dospělí. Měli jsme před premiérou v Hamburku a nechtěli nás tím zatěžovat, i pohřeb už proběhl, ale my jsme na něm nebyli, takže jsme se vlastně s ní ani nemohli rozloučit. Mrzelo nás to. Podobně to bylo i s babičkou Olgou. Naše babičky pro nás byly důležité, rodiče hodně cestovali a ony se o nás staraly, takže jsme k nim měli hodně těsný vztah. Tento balet, Dech duše, je vlastně o nich, jsou tam andělé, které dvě hlavní ženské postavy odnesou do nebe, ale to vím jen já, to obecenstvo neví. A tím to vlastně začalo. Pak jsem balet Doryan Grey věnoval tátovi, protože to on vždy básnil o tom, že by to byl hezký příběh pro balet, a celý život nám o tom vyprávěl, už když jsme byli malí. Toccatu jsem zase věnoval mamince. Rodiče jsou na nás hodně fixovaní, doma mají takové skoro muzeum, fotky všude, velmi prožívají naše vystoupení, stále se doma bavíme o tanci, o umění. Naši jsou na nás asi hodně pyšní, někdy až moc (smích). Otto: Já si nejvíce vzpomínám na Československo. Jednu dobu jsme byli každý druhý den v jiném městě, lítali jsme okolo, vybavují se mi kopce, kde jsme běhali a sháněli, co je kde nového, občas jsme se ztratili, lezli jsme po skalách, často jsme spadli. A když jsme byli v zahraničí, tak jsme jezdili na prázdniny za rodiči a na to jsem se vždycky moc těšil. Pak se nám líbilo Švédsko, to jsme byli na konzervatoři, hodně se nám tam líbily ženský. A bylo tam velmi čisto a zvláštní bonbony tam měli… Rádi se do Skandinávie vracíme, lidi jsou tam moc příjemní.
Když jsem vás, Jiří, viděla v Semperoper ve Straussově Legendě o Josefovi, uvědomila jsem si, že jste více než padesát minut tzv. neslezl z jeviště, a to je role Josefa obrovsky náročná. Musel to být přímo strašlivý výdej energie. Chtěla jsem se vás obou zeptat, jaký je váš recept na „založení“ takové budoucí kondice. Mám na mysli něco takového, jako když Jaromír Jágr v dětství dělal každý den pověstných tisíc dřepů. Byli to vaši rodiče-artisté, kteří vás vedli k disciplíně a práci s tělem? Jiří: Mít kondici na takové představení znamená hodně trénovat, je to práce určitě na dva měsíce non stop, a i když se mi ráno nechce, tak musím jít makat. Napřed trénuji variace (sóla). Variace v Legendě měla 6 minut, to jsem ze začátku nevydržel. Nejdřív to dělám po částech a pak to zkusím celé, jednou, podruhé, potřetí, a když to vydržím, tak se k tomu přidá duet, pak se projede první část, první jednání, a nakonec si na to tělo zvykne. Musí se postupně. Kdybych třeba nyní měl udělat celé představení, tak bych asi zvracel, protože nejsem vůbec v kondici. Když jsme byli děti, rodiče na nás byli hodní, netrénovali nás, občas jsme dělali nějaké skoky v cirkuse, fliky například, táta sice někdy něco s dětmi zkoušel, trénoval je, ale na nás moc přísný nebyl. Otto: My jsme od malička měli hodně energie, byli jsme zlobiví, máklí (smích). My jsme takoví, že když se do něčeho opřeme, tak do toho dáme všechno. Táta nás tak vychoval, abychom vše dělali poctivě. Říkal nám – buď to dělejte pořádně, nebo dělejte něco jiného. Měli jsme také štěstí na profesory ve škole, profesor Halas nám říkal, že je to těžká profese, ale když to budeme dělat jen napůl, nebudeme šťastní. Pro mě je nejdůležitější poctivost a vytrvalost. A na roli se musí pracovat každý den poctivě, aby člověk zvládl tu úroveň. I když se vám nechce a jste strašně unavená, víte, že musíte variaci udělat i podruhé a že budete mít hrozný pocit vyčerpání, ale musíte. Někdy se mi stalo, že jsem si řekl, že to stačí, že už se mi nechce, a pak jsem dostal takovou facku zpátky, věděl jsem, že jsem to představení neudělal tak dobře, jak jsem mohl. A to mě naučilo. Třeba když jsem dělal Nižinského (slavné představení v Hamburku), to jsem věděl, že se na to musím dva týdny i psychicky připravovat, hlídat stravu, a když jsem vše dodržel, byl jsem pak míň nervózní. Věděl jsem, že jsem udělal všechno, co jsem mohl.
Vaši rodiče se věnovali balanci s noži, uměli byste to ještě? Otto: To uměl Jirka. Jiří: Ono se to zkouší, že se vezme vařečka do pusy, a to jde. Čím je ta sklenička kratší, tak padá rychleji, když je objekt delší, padá pomaleji. Takže nejdříve se to zkouší s něčím větším a pak čím dál menším, protože pak člověk musí balancovat rychle. Ještě bych to uměl, ale asi už ne tak perfektně (smích).
Kdo vás přivedl k hudbě? Jak se u vás projevil muzikální talent, kvůli němuž vás doporučili na taneční konzervatoř? Maminka prý byla výtečná tanečnice a dědeček z tatínkovy strany prý dokonce mistr Čech a Moravy ve společenském tanci. Odkud pramení váš pohybový talent, je tedy nabíledni. Otto: Na konzervatoři jsme se museli učit na piano, mě to vždycky bavilo, doma jsme měli klavír. Tak od patnácti mě ale nebavilo učit se z not, tak jsem si začal skládat svoje písničky a to mi zůstalo doteď. Stejně to bylo na kytaru, nebaví mě učit se akordy, tak si najdu něco sám a začnu si vytvářet svoje melodie. Baví mě být kreativní. Taky jsem se tak naučil dělat hudbu na počítači, do toho mě natlačil Jirka, řekl mi, že by potřeboval hudbu ke svému projektu, to bylo v Hamburku. Ze začátku jsem si nevěřil, na zkouškách jsem se cítil hrozně, ještě jsem musel na svou muziku tancovat i já, pak jsem si na to zvyknul a ono to vyšlo, dokonce jednu část toho baletu jsme dělali asi stokrát po celém světě. A hodně lidí si od nás naše projekty i koupí, já je to i učím. To mě moc baví… Teď ale na to mám málo času, protože se věnuji designu, dělám jeviště a kostýmy.
To musela být výhoda, tančit na vlastní hudbu, že? Otto: To byla výhoda, protože jsem věděl, kdy co je, kdy začít (smích). Hlavně ale člověk ví, proč to tak je. V moderní muzice jdou přes sebe různé vrstvy, takto vím přesně, o co jde. Použil jsem třeba hovor lidí na ulici nebo jsme nahráli housle a pustili to opačně, to jsou takové maličkosti, které bych jinak nevěděl.
Četla jsem, že jste si vy, Jiří, v Německu koupil varhany, ale omrzely vás, zatímco Otto u nich vytrval. Jiří: Než jsem začal dělat choreografa, tak jsem hledal, co bych mohl dělat. Hodně jsem maloval, ještě mám doma stojan a olejové barvy, jako by mi pořád něco chybělo, tak jsem i studoval malbu. Pak mě to přestalo bavit, koupil jsem si varhany a zkoušel jsem skládat, to mě taky přestalo bavit. Pak jsem začal choreografovat a u toho jsem skončil. Ty varhany si vzal Otto a jemu to prostě zůstalo. Teď je má náš strýc Andy, bratr táty, on má talent, nikdy nečetl noty a perfektně hraje, naučil se sám, podle sluchu. Máme to v rodině, ten sluch. Otto: Kreativitu, myslím, máme po dědečkovi. Měl ve sklepě milion věcí, byl inženýr, sám si dělal vláčky a letadla, to ještě nebylo dálkové ovládání, mělo to dráty a lítalo to, dokázal cokoli opravit a pořád něco dělal. Táta je vlastně stejný, taky byl od mládí do všeho hrr a přenesl to na nás. Jiří: Ale líný jsme taky (smích). Otto: Ale když v něčem jedeme, dělá nám to obrovskou radost. Jiří: Teď nás baví se trošku dobře najíst (smích). Otto: No, to taky. Ale mě hrozně baví, co teď dělám. Vlastně si hraju. Udělám si v pdf třídimenzionální model jeviště, postavím celou scénu, design a všechno, pak jim to pošlu a oni to přesně podle toho měřítka udělají v reálu. A ještě mě za to platí (smích). Mě vždycky strašně bavila architektura, kdybych se znovu narodil, tak bych to asi studoval, líbí se mi čisté, minimalistické věci a různé zvláštní konfigurace.
Otto, vy točíte i videa do vašich projektů, že? Vím, že jste například jeli natáčet na Nový Zéland kvůli baletu Piano. Otto: Vždycky když mě něco chytí, tak se snažím se to naučit. Pořídil jsem si software a učil jsem se, co jsem v té chvíli potřeboval, střih, vše o formátech a tak, až jsem se to celé naučil. Kdysi jsem si myslel, že budu jednou režisér, potkal jsem dívku, která s námi s bráchou natočila krátký film v Hamburku. Byl to takový abstraktní film a moc se nepovedl. Jiří: Ona byla herečka, byla trošku divá do Otty, ale Otta ne, že furt nic (smích). Otto: Mě to ale inspirovalo, začal jsem filmovat minimalistické objekty a z toho jsem dělal krátké abstraktní filmy, k tomu hudbu. Takový divný, ujetý věci…
Prezentujete to někde? Otto: Ne, já toho mám strašně moc, třeba jsem složil asi sto písniček, ale jsem stydlivý. Abych to někde ukázal, to ne. Jiří: Ale měl jsi premiéru v Hamburku v tom menším divadle… Otto: Ten film nevyšel úplně tak, jak jsem chtěl… Ale všechno, co jsme kdy dělali, jsme se asi měli naučit pro to, co s bráchou děláme teď. Teď, když potřebujeme, tak už vím, jak co natočit, už to vidím, mám vycvičené oči, když se člověk zabývá fotografií, tak pak vidí ty stíny a všechno jinak.
Vy vlastně nepotřebujete nikoho jiného na své projekty, všechno si děláte sami… Jiří: Já se snažím spolupracovat i s někým jiným, abychom nedělali pořád ty samé věci nebo abychom se také inspirovali někým jiným. Takže třeba pro Piano nám dělala kostýmy výtvarnice z Francie. Snažím se, abychom se pořád vyvíjeli. Otto: Například teď, v Geře, jsem strašně rád, že máme skvělého britského skladatele Simona Willse. To mi pomohla má přítelkyně, šli jsme na koncert NDR, oni v Hamburku Britové po válce pomáhali zrekonstruovat orchestr. NDR pořádal oslavu, hráli Willsovu skladbu a mně se to strašně líbilo. Mailem jsem ho požádal o spolupráci a on mi hned odpověděl, že vždycky bylo jeho snem udělat balet. Moje přítelkyně je houslistka, nedávno skončila školu, byla praktikant NDR a teď tam vypomáhá na záskoky. V současnosti dělá konkurzy, aby dostala stálou práci.
Vraťme se k vašim začátkům. Jak vzpomínáte na pražskou taneční konzervatoř? Co pro vás bylo nejtěžší? Co „bolelo“ nejvíc? Jiří: Konzervatoř, to byla hezká léta, to jsme si užili, hodně jsme dřeli, byli jsme ve škole od 8 ráno do 8 večer. Sice škola končila dřív, ale my jsme tam zůstávali ještě hodinu dvě, pouštěli jsme si různá videa, Baryšnikova, zkoušeli jsme si to podle nich. To byly krásné roky, i když jsme dělali strašně lumpáren. Otto: Co jediné mě bolelo, bylo, když naši odjeli. Byl jsem z toho vždycky smutný. A když naši měli přijet z nějakého zájezdu, tak jsme se na ně strašně těšili. Když jsem věděl, že mají přijet v sedm, to ještě nebyly mobily, tak už jsem je třeba hodinu vyhlížel. Rodiče mi chyběli. Jiří: Ale bolelo to i jinak, ze začátku jsme třeba měli křeče v nohách, v noci jsme se budili. Táta nás občas musel doma protáhnout, to pomohlo. Otto: My jsme tu práci vždycky přeháněli. Je takový jeden cvik, jmenuje se kabrio a Jirka ho dělal tak moc, že si natrhnul sval. My jsme byli dost houževnatí. A jsme takoví pořád. Když přijdeme do divadla, jako teď v Lublani (balet Doktor Živago), tak lidi vědí, že tam jsme. Nebyli zvyklí se tak připravovat, museli jsme tam vnést disciplínu. Jiří: To představení je složité, ten kluk, ten Živago, je celé dvě hodiny na jevišti. Ze začátku u toho taky umíral, musel si tu kondici namakat. A třeba techniky, ty jsme museli pořád vyhánět z kantýny, kde pili pivo, přitom tam mají na přeměnu třeba jen minutu, to se muselo všechno na vteřiny nacvičit, je tam i orchestr na jevišti, zpěváci, to byla strašná práce všechno secvičit. Chvíli jsem si myslel, že to nezvládnu. Museli jsme všem vysvětlit, co potřebujeme. To se nedá nic dělat. Otto: My nemáme rádi, když jsou lidi protivní, zažili jsme třeba i arogantní ředitele, my takoví nechceme být ani takoví nejsme. Já vždycky řeknu, hele, to je tvoje práce, tak to musíš dělat dobře, my tě potřebujeme, nejde jen o tanečníky, bez tebe to představení nebude. Například jeden den byl tzv. einrichtung, vše se postaví na jevišti, všude se dají značky, reflektory se nařídí, to trvá celý den. Pak se to dá do počítače. No a také se nám stalo, že jsme přišli druhý den a žádné značky tam nebyly a mohli jsme to dělat celé znovu. To se stává v těch jakoby ještě trochu „východních“ státech. I teď v Geře, to je malé městečko, všichni jsou tam pohodlní, soubor chodil na zkoušky na poslední chvíli. Pak už ani nejde o techniku tance, to už zvládají, ale jde o postavení, jak to hrají, o udržení napětí, na to nebyli zvyklí. To pak nefunguje a člověk je musí donutit. Jiří: Herectví v tanci není vůbec lehké. My to máme zažité, velmi jsme na tom pracovali s Neumeierem v Hamburku, pro nás je to automatické. A já jim to musím vysvětlit, i když to po nich nikdo předtím nechtěl. Otto: Že třeba člověk může jenom stát, a přitom vyjadřovat nějakou energii, emoci. Oni stojí jakoby úplně průhlední. Není tam ten výraz, a to pak publikum nebaví. Člověk ani nemusí mít takovou techniku, ale když to udělá, že tomu opravdu věří, prožívá to, tak pak jsou lidi z toho nadšení. Jiří: Z čeho mám radost, je, že jakmile lidé pochopí, že představení je dobré, tak si uvědomí, že to je cíl, že tu práci dělají pro něco, co má smysl, a začne je to i bavit. To se stalo v Lublani, kde třicet let žádný balet neměl takový úspěch. Najednou si toho všichni začali vážit, když viděli, jak obecenstvo stojí a aplauduje. Já jsem jim říkal, že věřím, že to může být dobré, protože mě dojalo, jak to ti tanečníci dělali, a postupně v to začalo věřit celé divadlo a začali to brát jako takový svůj drahokam. To se stalo třeba i v Hannoveru (balet Les Jeux Jaloux). Je to dobrý pocit, že nám to s bráchou vychází, že dáváme lidem radost.
Ještě se chci vrátit k vašemu prvnímu angažmá, bylo vám teprve 18 a museli jste odejít z domova a spoléhat se jeden na druhého. Neměli jste ze sebe někdy „ponorku“? Jiří: Tu máme někdy i dnes. Někdy si musíme od sebe trochu odpočinout (smích). Byl to samozřejmě šok, nemluvili jsme žádnou řečí. A hlavně když jsme přišli do souboru, všichni se všelijak kroutili, my jsme to nedělali, my jsme sice měli dobrou průpravu, technika i partneřina se na konzervatoři vyučovala, ale ze začátku jsme si museli půjčovat videa, já jsem to doma studoval, pořád dokola, abych si to zapamatoval, styděl jsem se zeptat. Otto: Nasávali jsme to jako houby. Ať už tam přišel jakýkoli choreograf, byli jsme do toho zažraní. Pro mě to šok nebyl. Já jsem se vlastně strašně těšil, že už nemusím do školy a že můžu dělat už jen tanec. Ani Německo pro nás nebylo nic nového, hodně jsme s rodiči cestovali.
Pamatujete si, co jste si koupili za první výplatu? Otto: To už si nepamatuji, ale když jsme si za nějakou dobu ušetřili na auto, byli jsme pyšní. Jiří: Já jsem si za první výplatu koupil nějaké cédéčko. Když jsme předtím dostali třeba cenu v Lausanne a byly s tím spojené nějaké peníze, poslali jsme to rodičům.
John Neumeier často ve svých choreografiích využíval faktu, že jste si tolik podobní a vnitřně na sebe tak napojení, že se dokážete skoro telepaticky synchronně pohybovat (například Labutí jezero, Les Indomptés). Nebyl to později důvod, proč jste, Jiří, odešel do Drážďan? Nechtěli jste vyzkoušet, jak budete fungovat odděleně? Bylo to vaše společné rozhodnutí? A pokud nikoli – jak jste, Otto, reagoval na přerušení tolik úspěšného společného působení? Jiří: To bylo moje rozhodnutí. Začínal jsem mít pocit, že už jsem tam moc dlouho, potřeboval jsem změnu. To nebylo o nás, ale mě už to tam trochu nebavilo, začal jsem být takový negativní, navíc každé divadlo má nějakou vnitřní politiku, když jsem do toho začal vidět, chtěl jsem asi proti tomu protestovat. A chtěl jsem se také naučit něco jiného. Říkal jsem si, jsem tady třináct let, chci pracovat také s někým jiným než s Neumeierem, začal jsem se o tom zmiňovat, pak jsem měl gala v Bruselu a ředitel (Aaron S. Watkin), který to organizoval, mě začal přemlouvat, abych šel do Drážďan. Tak jsem to risknul. Dal mi také lepší podmínky. Chtěl jsem se více věnovat choreografii a jezdit na gala. My máme nějakých 20 dní pracovního volna na své projekty, on mi jich dal 40, dal mi také větší výplatu. Otto: Jirka měl v té době přítelkyni, která nás trochu rozdělovala, byl opravdu trochu negativní a s Neumeierem také zrovna není lehké pracovat, jednou o tom napíšu. On je geniální, ale rozmazlený, žije na Marsu. Já jsem Jiřího odchod nenesl dobře, pro mě to byl docela šok. Ale pak jsem si zvykl. V životě je všechno špatné vždy k něčemu dobré. (Jiří: Co na tom bylo špatného? Nic!) Nech mě domluvit, já jsem si tehdy myslel, že je to špatné. Ono je to tak, že když má člověk třeba nějaký úraz, tak si myslí, že to je špatné, protože je zacyklen v takové jako kouli, ale pak zjistí, že kvůli tomu potkal nové lidi, udělal věci, které by jinak udělat nemohl kvůli pracovnímu vytížení. Tím, že brácha odešel, se naučil strašně moc stylů, které i mně pomohly, takže jsme dělali věci i víc dohromady. Najednou se nám otevřely oči, měl tehdy přítelkyni ve Francii, v Drážďanech jsme se naučili jiný styl, ten francouzský, oni mají úplně uvolněné tělo, pracují jinak. Vlastně díky tomu to, co děláme teď, děláme jinak.
Vaše angažmá v Hamburku a v Drážďanech každému z vás přinesla řadu krásných rolí. Jsou nějaké, které byste si byli přáli ztvárnit, a nedostali jste příležitost? Otto: Z těch velkých rolí nám vlastně nic nechybí. Jiří: Mě by jen zajímalo, jaké by to bylo, kdybychom působili jinde. Měli jsme hodně nabídek, třeba do taneční konzervatoře v Paříži, zajímalo by mě, jakou bychom měli kariéru, kdybychom se třeba dostali do pařížské Opery. Nebo náš profesor nás chtěl do kirovské školy do Petrohradu a byli jsme přijati, ale druhý náš profesor nechtěl, abychom tam šli, takže jsme tam nejeli. A mě by zajímalo, jak by se náš život formoval tam. Ale je to asi tak, jak to má být.
Oba jste vystupovali na mnoha světových jevištích. Jak se projevuje rozdíl práce souborů a zázemí v jednotlivých zemích? Jiří: Nejlepší práce je v Německu a Japonsku. Když je něco potřeba v Japonsku, oni se pro to opravdu rozběhnou. V Německu je zase vše velmi zorganizované. Vše se plánuje nejméně rok dopředu. Už po mně chtějí přesné propozice, a já jsem se ještě ani nerozmyslel (smích). Otto: Ale to právě člověk musí. Protože jinak se to představení nevyrobí. Když se plány neodevzdají včas, tak z toho v Německu prostě sejde. A v Praze na nás byli vždycky velmi hodní, všechno bylo perfektně připravené. Já vždy musím do těch ateliérů, do fundusů s kostýmy a tak, v německých divadlech je vše dokonale uspořádané, přesně vědí, kde co mají. V Lublani to byl takový sklep, zmatek, kulisy ležely přes sebe, že jsem se tam bál procházet, aby mě to nezabilo, a nikdo se v tom nevyznal. Bylo to těžké. Asi měsíc jsme mluvili o tom, co potřebujeme pro naši inscenaci, a málem už jsme koupili novou podlahu, když jsme zjistili, že ji mají v tom fundusu. Ale je jedno, kde člověk pracuje, nejdůležitější je osoba ředitele. Když je to člověk, který ví, co chce, tak to funguje. Pak ani nezáleží na tom, jestli mají peníze. Vezměte si takový Wuppertal, takové malé divadlo, ale co tam udělala Pina Bausch! V Lublani je teď mladá ředitelka a ta to velmi pozvedla. Byla to výborná spolupráce. Navzájem jsme se od sebe leccos naučili.
Jiří, vy se věnujete choreografii od roku 1999. Jaký jste choreograf? Učíte soubor své choreografie do posledního detailu, nebo tanečníkům necháváte prostor pro improvizaci, aby dotvořili vaši myšlenku, podobně jako jste vy spolupracoval například se Stijnem Celisem? Jiří: Začal jsem tradičně, asi jako každý tanečník, co se stane choreografem, že jsem si ty sólíčka dělal pro sebe. Šel jsem na sál a vymýšlel si kroky, až jsem našel takový, který jsem ještě neviděl. Vždycky jsem se snažil najít svou vlastní řeč, aby se nepodobala ostatním. A když jsem začal pracovat s tanečníky, měl jsem kroky do detailu připravené. Po čase jsem ale zjistil, že každý má jiné tělo. Já se hýbu jedním stylem, bratr jiným a další tanečníci zase jinak. Je obtížnější je to naučit, než to vymyslet na ně. Sám jsem byl rád, když jsem pracoval s choreografem, který tvořil speciálně pro mě, protože pak jsem cítil, že to je také moje kreace. A ne že někdo přišel už s hotovým kostýmem a teď mi ho zkoušejí. Takže jsem začal pracovat víc rovnou na sále, nepřipravuji si teď kroky žádné a vždycky to risknu a vymýšlím zrovna, co mě napadne. Zkusím pár pohybů a řeknu, udělej to do té muziky, a pak hned vidím, co mu funguje, co nepasuje, začnu si s tím hrát a už se to někam vyvíjí. Když dělám celovečerní balet, předchází tomu třeba i roční příprava, studuji materiály. Když jsme dělali Piano, letěli jsme na Nový Zéland, snažili jsme se poznat maurskou kulturu. Někdy náš balet začíná příběhem, někdy hudbou. K Pianu jsem velmi dlouho hledal hudbu. K Živagovi jsem si koupil asi 300 cédéček a všechno jsem to musel naposlouchat. Když jde o celovečerní dvouhodinový balet, minimum jsou dva měsíce na sále. Teď v San Francisku mám na 30 minut tři a půl týdne. Otto: U Živaga jsme byli inspirovaní nejen knížkou, ale také filmem. Já musím vše udělat dopředu, nejdříve jeviště, a tím už dám vizuální stránku scéně, například Živago měl 13 scén, a Jirka už to vidí v tomto kontextu. On si samozřejmě dělá obrovskou přípravu, píše si poznámky. Jiří: Ze 700 stránek Živaga jsem si vypsal asi 200 stran poznámek, a pak si to postupně komprimuju. Otto: I já musím proniknout do tématu, pro mne každý předmět vyjadřuje určitý příběh. Teď například v Geře jsem navrhnul šikmé, posunuté jeviště, ona totiž Anita Berber (německá tanečnice poč. 20. stol.) byla zvláštní, divná, brala hodně drog, byla právě schief, posunutá, nestála nohama na zemi. Takže já bráchovi udělám vizuální strukturu, což mu pomáhá. Také se podílím na scénáři.
Skládáte, Otto, hudbu na hotovou choreografii Jiřího, nebo složíte melodii a k ní bratr dotvoří kroky a pohyby, příběh? Otto: To je různé. Jednou mě napadla harmonie, asi za hodinu jsem složil jednu věc a poslal jsem ji bráchovi, Toccata se to jmenuje. Měl zrovna dělat balet pro NY City, tak mi řekl, to je super, slož mi takových dvacet minut. Tak jsem mu odpověděl, že je máklej, že z toho nemůžu udělat dvacet minut. Ale on mě vždycky donutí (smích), tak jsem to nakonec přepsal. Jiří: Na začátku Toccaty opravdu byla hudba, na kterou jsem udělal kroky, a pak z toho vznikl menší příběh. Ale jindy je první kniha a pak teprve hudba a kroky. Otto: Teď připravujeme balet o Anitě Berber a když brácha potřebuje nějakou změnu v hudbě, Simon Wills je skvělý, nemá s tím problém a upravuje to podle jeho požadavků.
Vaše představení s Les Ballets Bubeníček v Národním divadle v lednu 2014 bylo přijato s obrovským nadšením. Prokázali jste, že jste nejen nejúspěšnějšími českými tanečníky, ale i vyzrálý autorský tým, s neoddiskutovatelnými manažerskými a řídícími schopnostmi a zkušenostmi. Jak v tomto světle vidíte, Jiří, svou účast v konkurzu na šéfa baletu Národního divadla? Jiří: Asi jsem se nelíbil (smích). Prostě to nevyšlo. Otto: Měli jsme to za hotovou věc, dva roky se to připravovalo, domluvili jsme se na všem, na penězích, plánu, repertoáru… a pak nebylo nic. Já jsem vlastně i kvůli tomu dal výpověď v Hamburku, to bylo dva roky dopředu. Taky jsme se domluvili s Neumeierem, že bychom od něj chtěli balet. Jiří: To mě pak mrzelo, že jsme oslovili lidi pro nový repertoár, a pak jsme to museli rušit. Otto: Ptali jsme se různých choreografů ve světě, všichni byli velmi vstřícní, a pak jsme z toho museli najednou vycouvat. Jirka má kontakty v Japonsku, chtěli jsme tam vzít Národní, všude, kde chtějí nás s naším souborem, jsme mohli jet s divadlem. No ale, jak řekl Jirka, asi jsme se nelíbili. To nás nemrzí. Ale jsme zvyklí vše říkat na rovinu. Když s námi nechcete pracovat, dobrá, ale nemusíte nás dva roky tahat za nos. Barankiewicz byl ve Stuttgartu, byl dobrý tanečník, Zuska ho často zval do Prahy, asi si navzájem pomohli, že bude Zuska na začátku dál choreografovat. Já proti Zuskovi nic nemám, on se jen pere o svou práci a to by dělal každý. Jirka nicméně získal novou zkušenost, šel do konkurzu a zjistil, jaké to je (smích). Jiří: Já jsem měl z konkurzu dobrý pocit. Vlastně mě to nakonec nemrzí, že to nedopadlo, protože je vidět, podle toho, jak se k nám chovali, že bychom se tam asi strašně trápili. Teď na to zkrátka ještě asi nebyl čas. Otto: Kdyby byl vyšel ten konkurz do ND, tak by se Jirka musel věnovat chodu divadla, za rok by si mohl udělat tak jeden dva balety. Teď za sezonu udělá čtyři pět věcí. Je to kreativní práce. Máme už tolik projektů, že by to vydalo na repertoár na dva roky.
Prý vás, Jiří, lákali do brněnského Národního divadla? Proč to nedopadlo? Nechtěl jste navázat na období prvního Prokofjevova Romea, Iva Váni Psoty? Aby zase Vídeňáci jezdili na balet do Brna? Jiří: Volal mi ředitel, ale já už jsem měl tu nabídku do Prahy, takže jsem to odmítl. Otto: Slyšel jsem, že je pro Brno velmi těžké sehnat sponzory, že jdou všechny peníze do Prahy. I když teď je tam hodně kulturních aktivit, bude se stavět nový koncertní sál pro filharmonii, asi se to mění.
Od loňského roku jste se podíleli na uměleckých projektech v Hannoveru, ve Vídni, Tokiu, v Lublani, byli jste i ve Španělsku a v USA. Ze kterého z těchto nejnovějších projektů jste měli nejlepší pocit? Otto: Pro mě je to každý projekt. Jiří: Asi ta Lublaň teď. Protože to byl můj první celovečerní balet. Piano (v Dortmundu) sice byl dějový balet, ale byl bez přestávky, hodinu deset minut. Živago byl dvě hodiny deset, dvě jednání, s přestávkou. To jsem si užil…
A co novoroční předtančení ve Vídni, které viděla asi miliarda a půl lidí? Jiří: To jsme natáčeli v létě, bylo to zvláštní, točili jsme v noci a přes den jsme spali. Povedlo se to, bylo to hezké. Viděla to ředitelka z Karlsruhe a teď mi nabídla práci. Otto: Tam byl problém, že jsme některé věci museli změnit, třeba zvedačky, aby se něco neodhalilo, v některých kulturách se to nesmí. Jiří: Třeba čínská televize, je mocná, oni to koupí, to jsou veliké peníze, a ti ve smlouvě vyžadují, že v záběru nesmí být, co mají holky pod sukní, takže jsem to musel měnit. Otto: Byla to ale úžasná spolupráce, celý štáb byl naprosto profesionální, dokonalá technika.
Jaké máte další nabídky a plány do budoucna? Jiří: Teď připravujeme představení v San Francisku, premiéra bude v lednu, měsíc a půl zkoušíme Orfea, v září bude zájezd, v Praze, Ostravě, Brně, v Plzni, v Českých Budějovicích a v Bratislavě. Už je skoro úplně vyprodáno. V říjnu máme Nový Zéland, dělám pro královskou školu choreografii, tam se potom vracím, koupili Piano. Pak mám kratší, třicetiminutovou choreografii v Norimberku, to je jazz. Otto: Na to mám už design jeviště i kostýmy, dělal jsem jednu věc pro Hannover, ale oni nemohli koupit tu hudbu, tak jsme tam museli asi za 14 dní rychle udělat úplně jiný projekt, takže už mám vlastně celý jeden projekt hotový, z toho mám radost. Jmenuje se to Náušnice. Neznáte ten film? Je to podle moc pěkného starého českého filmu z doby rokoka (z povídkového filmu Jiřího Krejčíka Hry lásky šálivé), zápletka je, že si šlechtic se svým sluhou omylem vymění partnerky a pozná se to podle náušnice. Jiří: Pak budu dělat celovečerní balet pro Karlsruhe. A ještě se domlouvá balet ve Francii. Bývalý první sólista pařížské Opery se možná stane, není to ještě jisté, ředitelem Ballet du Rhin a už se mě ptal. Doufám, že mi vyjde to San Francisko, že se mi otevře i americký trh. Je to jeden ze čtyř nejlepších amerických souborů.
A nyní něco osobního – bude vám dvaačtyřicet let. Plánujete založení rodiny? Otto: Já bych moc rád, ale je to trochu těžké. Se svou partnerkou jsem se čtyři roky vídal každý den, teď ji za sezonu vidím málo. Ale vím, že je to má poslední holka, je strašně hodná a chceme být spolu. Mám děti strašně rád a už bych je chtěl. Jiří: Já taky.
Poslední otázka. Ocenění Gratias Agit je udělováno za šíření dobrého jména České republiky. Žijete už více než dvacet let v zahraničí, jak cítíte své češství? Jiří: Od začátku pro nás vždy bylo potěšující, když jsme se vraceli do Prahy a viděli, že se to u nás mění k lepšímu. Já mám strašně rád Prahu a vůbec Česko. Někdy bych se vrátil. Někdy ne. Asi převažuje pocit, že zůstanu v Německu. Ale člověk nikdy neví. Otto: Mně vždycky přišlo, že je to u nás kulturně bohaté, máme skvělá divadla, myslím si, že se brzy stane, že lidé nebudou jezdit za kulturou na Západ. Umělci u nás, v Rusku a vůbec ve všech slovanských státech mají co nabídnout. My jsme vždycky všichni museli pryč, protože bohužel ti nejlepší choreografové byli venku, nemohli být u nás, teď si myslím, že se to obrátí, že třeba z Německa budou jezdit k nám. V Národním divadle je teď hodně Italů, už se tam mluví anglicky, nastává nové období. V Čechách umění vždy bylo, pak to znemožnili komunisti a teď se to mění. Jiří: My jsme vždycky byli pyšní na to, že jsme z Prahy.
