Na počátku října byly vyhlášeny prestižní výroční ceny magazínu Gramophone, v kterých v kategorii Opera triumfovala nahrávka Janáčkovy opery Výlety pana Broučka, kterou vydala společnost Deutsche Grammophon. Krátce poté odpověděl dirigent nahrávky Jiří Bělohlávek HARMONII exkluzivně na několik otázek.
Výlety pana Broučka patří k mistrovským Janáčkovým opusům. Co vás na této opeře nejvíc fascinuje, lze ji zařadit do světového kontextu? Nejpozoruhodnější kvalitou na opeře Výlety pana Broučka, která mne nejen fascinovala, ale doslova sžírala svojí neustálou přítomností, je bohatost a košatost hudební složky. Příběh sám – satira, která ve své době byla velmi aktuální, je pro nás dnes již možná trochu vyčichlá (i když paralely s dnešními našimi problémy by se lehce daly nalézt) – by asi stěží udržel pozornost dnešního posluchače, ovšem Janáčkův vklad je monumentální. Ve shodě se skutečností, že Janáčkovo dílo dnes patří již k naprosto etablovaným hodnotám ve světovém měřítku, a zájem o ně stále roste, si myslím, že i tato jeho opera má své nezastupitelné místo v hudební historii.
Je sice komickou operou, ale je to hodně specifická satira. Jaká další výrazová pásma je nutné odkrýt, abychom se dobrali podstaty hudby? Myslím, že celá opera je skutečným gejzírem hudebních nápadů a ukázkou Janáčkova zralého umění. Například mistrovství, s nímž Janáček hudebně charakterizuje jednotlivé Měsíčňany, je pomilováníhodné, a jenom je mi líto, že text, který je v měsíčních scénách místy k popukání směšný, nelze předat cizincům nevládnoucím českým jazykem. Ovšem je to opět Janáčkova hudební virtuozita a břitkost jeho vtipu, která tento handicap skvěle překonává. Ale není to pouze tato struna, na níž Janáček exceluje – v opeře nalezneme něhu, láskyplné vyznání, laskavé pousmání se nad lidskými malichernostmi a slabůstkami, i filozofující povzdech – vše dokonale, stručně a jasně vysloveno.
Jaké je vaše interpretační pojetí, které zahraniční kritici tak oceňovali? Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď – poslechněte si nahrávku a odhalíte mé pojetí. Snad bych mohl dodat, že jsme usilovali s celým týmem pěvců i s orchestrem BBCSO o co nejpřesnější vystižení charakteru jednotlivých hudebních prvků, a tedy využívali a podtrhovali všechny náhlosti i příkrosti tempových a výrazových změn. Tedy žádné pohodlné sjednocující řešení, nýbrž vyostřování kontrastů.
Realizační tým byl hlavně komplementárním propojením britských a českých umělců. Co všechno jste musel udělat, aby orchestr a sbor pochopil strukturální složitost díla, a jaká byla spolupráce s českými zpěváky? Postaral jsem se o to, aby každá složka co nejdokonaleji ovládala svůj příspěvek do celku, a vedl je tím krásným dobrodružstvím. Čeští sólisté mi byli velikou oporou, bez jejich výborně zvládnutých a zažitých rolí bychom nebyli mohli celý projekt uskutečnit.
Hodnotit jakékoliv umělecké dílo podle cen může být ošidné, přesto – co pro vás znamená udělení ceny magazínu Gramophone, ktera má v hudebním světě stále nemalou prestiž? Mám z toho ohromnou radost, protože je to nejen uznání úrovně naší interpretační reprezentace, ale také výtečné doporučení posluchačům – phonofilům, kteří jsou znamenitým a nedocenitelným publikem. A fakt, že tuto nahrávku české opery jsem realizoval s mým britským tělesem, dává ceně další význam.
