Více než dva roky připravovala monumentální oratorium Mojžíš, aby mohlo zaznít 3. července 2008 na Mezinárodním operním festivalu Smetanova Litomyšl k 50. výročí jeho založení. Jeho autorka, Sylvie Bodorová (1954), odpověděla HARMONII na několik otázek.
Jak se žije skladatelce „na plný úvazek“? „Plný“ úvazek vyžaduje „plné“ nasazení a „plnou“ koncentraci. Není to vždy v dnešní době snadné. Dráha skladatele se podobá spíše dálkovému běhu, možná i to je důvod, proč zde nesetrvává tolik žen. Život má tendenci odvádět je od této dálkové dráhy trochu více než v případě mužů.
Máte nějaké rituály, když tvoříte? Je na to zcela jednoduchý recept, a to být sama. Většinu času pak trávím v ateliéru ve Zbiroze – zcela v izolaci a mimo Prahu.
Kým se inspirujete? Čím jsem starší, tím více se vracím ke starým mistrům, ukláním se před nimi a obdivuji to, jak dokonale uměli skladatelské řemeslo. Prvním pravidlem je, že máte svou hudbou „co“ říci, stejně důležité je umět „to“ říci. A to bez dokonale zvládnuté techniky nelze. Není to vůbec staromilství, jen stále větší pokora a vědomí souvislosti, bez níž nelze jít dopředu. Fascinuje mne i komplikovaný a originálně utvářený rytmus, zejména ve východních oblastech Evropy. Hodně jsem se v poslední době zabývala novým studiem východoevropského folkloru, již od mládí mne fascinovala cikánská hudba, blízko jsem měla k hudbě slovenské a pak hlavně Balkán. A samozřejmě o melosu a jeho rozvíjení jsem se hodně dozvěděla při studiu v Izraeli v kantorských školách – projevilo se to už v oratoriu Juda Maccabeus. Zčasti pracuji i s heterofonní fakturou, kterou rovněž vyvozuji zejména z praxe některých folklorních postupů.
Proč jste zvolila starozákonní námět? Podnět přišel od vedení festivalu Smetanova Litomyšl, které chtělo, abych složila k jubileu rozsáhlé vokálně symfonické dílo. Nakonec jsme dospěli ke stejnému námětu – byl to starozákonní Mojžíš. Pro mne to bylo velmi aktuální a navíc nesmírně dramatické téma, proto se svým pojetím blížím tak trochu hudebně scénickému tvaru. Umožňuje to jednak sám příběh plný dalších příběhů a zázraků s momenty síly a slabosti, ale zejména etický náboj. Je to jeden obrovitý otazník a stovky dalších, daleko více otázek je otevřeno než uzavřeno. Zejména problém relativizace a stability jistých (řekněme třeba evropských, nebo snad univerzálních?) hodnot. Otázka manipulace a falešných idolů. A je jich mnohem více. A všechny jako by byly posbírány v naší současnosti, kolem nás!
Před několika lety jste na objednávku festivalu Pražské jaro napsala jinou, podobnou skladbu na starověký námět, a to monumentální oratorium Juda Makabejský. Čím jsou si skladby podobné, a čím se liší? Juda Maccabeus byl nádherný příběh guerillové války slabých a ponížených proti silným utlačovatelům. Bylo to rovněž velmi rozsáhlé, téměř osmdesátiminutové oratorium s některými aktualizacemi z oblasti holocaustu. Téma Mojžíše přes všechny spektakulární zázraky, jako je přechod přes moře a další, zůstává obecným filozofickým tématem. V tomto smyslu je pro autora daleko náročnější. Jeho aktuálnost (a zároveň autentická archaičnost) se projevila jednak ve větší úloze sboru, v daleko „tvrdším“ či ostřejším způsobu mého vyjadřování a v instrumentáři, kde jsou zdůrazněny bicí nástroje. V Mojžíšovi jsem užila ještě širší spektrum stylových a žánrových prostředků. Je to dílo syntetizující řadu různorodých elementů, nebojím se v řadě případů velmi netradičních postupů a věřím, že jak hudebníci, tak posluchači pochopí, že nejsou samoúčelné.
Příběh o čtyřicetiletém putování židovského národa po vysvobození z egyptského zajetí je poměrně obsáhlý. Jak jste uchopila jeho děj? Starozákonní Mojžíšův příběh je skutečně nesmírně rozsáhlý a navíc obsahuje řadu dnes velmi obtížně pochopitelných rituálních nařízení a zvyklostí. Musela jsem vybrat jen to podstatné – z příběhu i ze zákonů. Celé oratorium jsem rozdělila do 14 částí.
Spolupracovala jste s někým na přípravě libreta? Ne. Texty jsem dělala sama, potřebuji mít při tvorbě značnou volnost při práci s textem, je to pro mne zvláštní typ „surového“ materiálu, jakýkoliv libretista by to možná nemusel dobře snášet. Navíc jsem se snažila vybírat vždy jen některé základní obraty, významově-textové „uzly“, práce s textem je pro mne jedním z klíčových kompozičních procesů a velice se odlišuje od způsobu spolupráce klasického libretisty a skladatele. A tak jsem usilovala, aby textu ve skladbě nebylo zbytečně mnoho. Jde v podstatě o symbolické obrazy, pro něž využívám text Bible, a tyto situace, velmi často dramatické, nepotřebují mnoho textu. Často využívám i sborového a sólového zpěvu bez textu v obdobě jakýchsi jubilací nebo planktů.
Co byste chtěla v závěru ještě říci návštěvníkům festivalu, kteří 3. července uslyší na festivalu v Litomyšli oratorium Mojžíš? Doufám, že nejvíce jim řekne moje hudba sama! Jak už jsem řekla, příběh Mojžíše otevírá mnoho otázek a myslím, že právě dnes k nám promlouvá velmi naléhavě. Ignorování pojmů jako je solidarita, lidská důstojnost, mravnost a etické hodnoty a neschopnost nebo nechuť bránit se masové manipulaci přináší mnoho lidské osamělosti, opuštěnosti, beznaděje a neštěstí. Proto jsem chtěla, aby moje nové oratorium končilo útěchou, nadějí, ale i naléhavou otázkou: Jakou cestou dál?
