Nelehký úkol má dramaturgie baletu Národního divadla za situace, kdy v Česku přetrvává vakuum neznalosti o repertoáru a umělecké úrovni baletu za našimi hranicemi a finanční prostředky na prezentaci renomovaných světových choreografů jsou mizivé. Lze vůbec vyhovět širokému rozpětí zálib a nároků baletních diváků s rozdílným spektrem uměleckých zkušeností? Zatímco zahraniční návštěvníci (a těch je v průběhu roku většina) přicházejí do Národního divadla se znalostí četných baletních děl v provedení předních interpretů, domácí obecenstvo nemá srovnání, neboť žádný vskutku reprezentativní baletní soubor u nás již po léta nehostoval. Za této situace je každé uvedení díla zahraničního autora mimořádnou událostí. Takovou se stala také předprázdninová premiéra dvou baletních opusů, uvedených v Národním divadle pod názvem Causa Carmen .
Baletní novinku Santa Says Cut It! vytvořila choreografická dvojice Johan Greben z Nizozemska a Uri Ivgi z Izraele za spolupráce čtyřčlenné holandské skupiny bicích nástrojů Percossa . Kreace prezentuje jeden ze současných směrů scénického tance, který nalézá svůj smysl v agresivní energii technicky obtížných pohybových prvků, opakovaných pádů, vztyků a výskoků organizované skupiny a sólistů. Stereotyp kolektivního proudu pohybů ozvláštňují scénické artefakty – vysoká stříbrná šikma v pozadí scény, dýky ve tvaru kříže a červená lana při závěrečném úniku přes šikmu. Autoři uvádějí, že inscenace Santa Says Cut It! má být abstraktním vyjádřením touhy po svobodě a na divákovi je, aby smysl díla pochopil po svém. Dramaturgie pak dodává, že je jakousi abstraktní „předehrou“ ke Carmen – jednoaktovému baletu Matse Eka v druhé části pořadu. Jenže symbolika použitých scénických prvků a kostýmy tanečníků (v černé a červené barvě) jsou banálně konkrétní, choreografická struktura tanečních akcí včetně brutálního ostinata perkusní hudby příliš robustní na to, aby mohla plnit poslání předehry k následující inscenaci zcela odlišné umělecké koncepce a struktury. Programový výklad působí spíše jako oslí most matoucí očekávání diváků. Snad proto někteří z nich ke své škodě o pauze z divadla odcházejí.
Jméno Matse Eka patří do plejády švédských umělců, jako jsou spisovatelé August Strindberg a Astrid Lindgrenová, režisér Ingmar Bergman, choreografové Ivo Cramér a Birgit Cullbergová (jeho matka). Ek vytvořil vlastní baletní jazyk, jehož tvary jsou formovány obsahovým podtextem. Mezinárodní renomé získal zejména autorskými verzemi baletů 19. století Giselle, Labutí jezero a Spící krasavice, v nichž tradiční témata přetvářel na psychoanalytické baletní sondy současného lidského bytí, a to na původní hudební partitury. Pro svou verzi Carmen (1992) použil kompozici Rodiona Ščedrina, vytvořenou pro Maju Pliseckou a kubánského choreografa Alberta Alonsa v roce 1967.
Díla Matse Eka se tančí po celém světě a baletní umělci v nich prověřují svou profesionalitu a schopnost rozeznít emoce diváka. Také postavy baletu Carmen jsou choreografem propracovány do nejjemnějších detailů. Jejich představitelé – Carmen: Sylva Nečasová (Edita Raušerová ), José: Alexandre Katsapov (Matěj Urban ), „M“: Zuzana Susová (Nikola Márová ), Escamillo: Richard Kročil (Michal Štípa ) se snaží oživit neobvyklé pohybové tvary intenzivním vnitřním prožitkem a ztotožnit se s hudebním proudem orchestrálního doprovodu. Pro každého z nich je role velkou uměleckou výzvou. Bohužel, v Národním divadle Ščedrinova symfonická partitura zaznívá pouze z reproduktorů a k živému souznění pohybu s živou hudbou tudíž nedochází.
Nicméně inscenace dává nahlédnout do specifiky švédského baletu, o němž toho víme pramálo. Jen pamětníci si u nás mohou připomenout nezapomenutelné zážitky z představení souboru Cullberg Ballet s balety Slečna Julie, Měsíční jezdec, Paní ze zámoří, Romeo a Julie. Již v sedmdesátých letech minulého století v nich Birgit Cullbergová osobitým taneční jazykem, vytvořeným ze syntézy klasického a moderního tance, vyjadřovala nejhlubší záchvěvy lidského nitra. Její choreografie uvádí dodnes rovněž Švédský královský balet, který působí nepřetržitě již od roku 1773 a na svém kontě má všechna významná díla světového repertoáru.
Škoda, že se na posledním Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha nedostalo větší pozornosti dokumentu švédské televize „Cullberg – 40 let“ (Mats Ek byl uměleckým ředitelem souboru v letech 1985 – 1993.) A tak v širokém povědomí u nás zůstane nadále pouze Codex Gigas a zprávy o švédském zámku Drottningholm s jeho unikátním, dodnes používaným Dvorským divadlem z 18. století se zachovanou scénou a divadelní mašinérií. V zámeckém parku se totiž nalézají originály soch Adriaena de Vries, které Švédové odvezli z Valdštejnské zahrady v době třicetileté války na příkaz královny Kristiny, proslulé představitelky oslnivých hlavních rolí dvorských baletních představení.
