Jedenáct baletních souborů předvedlo dvacet inscenací v Soutěžní přehlídce tanečního umění ČR. Umělecká úroveň přihlášených děl byla velmi vyrovnaná, v kontextu krajských divadel dokonce nadstandardní. A to jak z hlediska baletní tvorby, tak její interpretace. Cenu nebo čestnou prémii získaly čtyři baletní soubory a osm jednotlivců za inscenace Národního divadla Brno, Národního divadla Praha, Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě, Moravského divadla v Olomouci a souboru Bohemia Balet Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Pozoruhodnou baletní tvorbu předvedli i ti, kteří žádnou cenu neobdrželi. Jejich inscenace patří do mozaiky českého baletu, třebaže jejich působnost je lokální.
Repertoár krajských divadel
Alespoň zmínit musím balet Coppélia (hudba Léo Delibes), jehož premiéru uvedlo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni k 105. výročí Velkého divadla v roce 2007. Coppélia aneb Dívka s emailovýma očima patří do zlatého fondu baletního odkazu 19. století, stejně jako Adamova Giselle nebo Čajkovského balety Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice (u nás známá jako Šípková Růženka ). Na rozdíl od nich však zde nevystupují princové a princezny, ani neskutečné postavy víl a zlých duchů nebo oživlých zvířátek. Příběh se odehrává na maďarské vesnici 19. století a jeho hlavním hrdinou je kromě vesničanů podivínský vědec a jeho vynálezy: mechanické stroje a loutky. Skladatel Léo Delibes zkomponoval hudbu na základě svého studia maďarského hudebního folklóru, na baletní scéně se o premiéře v Pařížské opeře roku 1870 prvně uplatnil maďarský čardáš.
Šéf baletu Jiří Pokorný , autor úpravy libreta, choreografie a režie, inscenoval baletní klasiku se znalostí výrazových prostředků, vnitřních forem i interpretačního stylu tohoto technicky náročného baletního žánru. Jeho choreografie přináší řadu plastických tanečních rolí a hýří jásavým tancem, baletní technika se zde spojuje s tanečním herectvím. Plzeňský baletní soubor ovládá výrazový slovník klasického tance na vysoké interpretační úrovni. Je také jediným stálým divadelním souborem, který do inscenační části Soutěžní přehlídky tanečního umění ČR přihlásil titul z takzvaného „klasického baletního odkazu“. Svěží představení je výsledkem souhry všech složek – baletního souboru a jeho sólistů, orchestru (hudební nastudování a dirigent Pavel Šnajdr ), baletní školy divadla a technického zázemí. Vizuální působivost choreografie zvyšuje scéna a kostýmy Josefa Jelínka.
Také Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě (umělecký šéf baletu Igor Vejsada) nabízí baletním divákům ojedinělý umělecký zážitek baletem Macbeth (hudba Kirill Molčanov). Jevištní tvar je výsledkem spolupráce dirigenta Václava Návrata , choreografa Roberta Balogha j.h., režiséra Michala Taranta j.h., scénografa Jana Duška j.h. a výtvarnice kostýmů Kláry Vágnerové j.h. Macbeth ruského hudebního skladatele Kirilla Molčanova byl u nás uveden ve světové premiéře Jiřím Blažkem v Ústí nad Labem roku 1979, moskevskou premiéru ve Velkém divadle připravil o rok později Vladimír Vasiljev. Symfonicky propracovaná partitura u nás později již nezazněla. Václav Návrat rozkryl její dramatické kvality a spolu s orchestrem NDM nabízí intenzívní hudební zážitek. Choreografie, nesena tóny hudby, vytváří vysoce stylizovaný a přitom autentický obraz známého příběhu skotských dějin, jehož výpověď o chorobné touze vládnutí má aktuální platnost. Na uměleckém vyznění a duchovním poselství díla mají rovnocenný podíl autoři i interpreti všech složek: hudby, tance, výtvarného řešení scény a kostýmů, včetně technického zázemí divadla. Je to baletní inscenace výsostně divadelní, která prezentuje balet jako umění múzické par excellence.
Divadlo Františka Xavera Šaldy v Liberci disponuje menším jevištěm i menším baletním souborem. Jeho inscenace slavného Dumasova románu Dáma s kaméliemi v choreografii Roberta Balogha dokládá, že dobré baletní divadlo lze dělat i ve skromných podmínkách. Zejména v tak překrásné novorenesanční divadelní budově, jakou v roce 1883 postavili vídenští architekti Fellner a Helmer, a na scéně, jejíž oponu maloval Gustav Klimt. Dámu s kaméliemi lze označit za chef-d‘oeuvre choreografa Roberta Balogha. Baletní podobu Verdiho opery vytvořil prvně v pražském Národním divadle v roce 1991 společně s režisérem Petrem Weiglem a skladatelem Ladislavem Simonem. Inscenaci později zaznamenala Česká televize. Dáma s kaméliemi patří k oblíbeným titulům světového baletního repertoáru v mnoha choreografických verzích (snad nejslavnější je koncepce Johna Neumeiera na hudbu Frédérica Chopina v Hamburském baletu, dostupná na DVD). Liberecká Dáma s kaméliemi se tančí na Verdiho hudbu v úpravě Sergeje Onsoffa a s nahrávkou orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni pod vedením Přemysla Charváta .
Mimořádnou pozornost si zaslouží Moravské divadlo Olomouc . Olomoucký balet má dávnou tradici a současný šéf Jiří Sekanina ji rozvíjí velmi inteligentním a tvořivým způsobem. Nejen v samotném baletním souboru, ale také součinností se sborem a orchestrem Moravského divadla Olomouc a Akademickým sborem Žerotín . Velkolepě koncipovaný hudebně-taneční pořad Requiem Gabriela Fauré a Carmina Burana Carla Orffa v choreografii Roberta Balogha patří zřejmě k chloubě sezony a jezdí za ním do Olomouce diváci z celé Moravy. Důmyslné scénografické řešení Jana Duška překonává úskalí menšího prostoru olomouckého divadla, představení je působivé a intenzita hudebně-vizuálního zážitku silná.
Z jiného žánrového okruhu vychází dvoudílný pořad The Beatles, Queen . (The Beatles : hudební koláž z nahrávek skupiny The Beatles sestavil Igor Vejsada, autor choreografie a režie, scéna Alexander Babraj ; Queen : hudební koláž z nahrávek skupiny Queen sestavil Robert Balogh, autor choreografie a scény. Kostýmy obou částí navrhla Eliška Zapletalová .) Pro jevištní ztvárnění Beatles se Balet Moravského divadla spojil s dětmi Baletního studia při Moravském divadle a s taneční skupinou M-Plus . Početná účast dětí a mládeže učinila z představení událost společenského významu. Působení baletního souboru a jeho inscenací zřejmě přesahuje rámec divadla. Zaujetí diváků bylo nelíčené a nadšení pro umělecké výkony dětských interpretů bylo spontánní.
Jak jsem později zjistila, olomoucký balet rozvíjí širokou spolupráci s dětmi a mládeží. Pravidelný kontakt členů baletního souboru a choreografa Roberta Balogha s Baletním studiem, občanským sdružením působícím při Moravském divadle Olomouc, vypovídá o výchovném působení divadla jako centra regionální kultury. Veřejnost své baletní umělce zná nejen z jeviště, ale také z pravidelného kontaktu v baletní škole, kde se pod vedením Jitky Weiermüllerové konají četné výchovné umělecké aktivity. Opakované úspěchy žákyň olomouckého Baletního studia na mezinárodní soutěži talentů v Hollywoodu podněcují zájem rodičů o umělecké dění v divadle. V minulém roce se dvě olomoucké dívenky ve stáří osm a devět let staly dokonce českými Osobnostmi roku 2008, protože v hollywoodském soutěžení Junior World Championship (pod záštitou kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera) vydobyly čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile mezi osmi tisíci účastníky z padesáti dvou zemí v kategoriích klasický tanec, jazz dance a volný tanec.
Spolupráce baletních škol a baletních souborů divadel má u nás dávnou tradici. Vlastní baletní školy provozuje většina divadel, o nichž už byla řeč výše. Organizují kursy klasického, lidového a moderního tance, případně stepu a jiných tanečních žánrů pro stovky dětí a mládež. Představitelky oficiální koncepce takzvaného „současného tance“ jim však valný význam ve svém širokém programu „Vize tance“ nepřisuzují. Myslím, že ke své škodě.
Entropie českého baletu
Inscenační část Soutěžní přehlídky tanečního umění ČR přinesla poznání, že světový boom baletu zasahuje i české země. Přes ostentativní nezájem centrálních orgánů se baletní osvěta šíří díky soukromým iniciativám jak prostřednictvím internetu, tak osobních kontaktů baletních umělců na mezinárodní a regionální úrovni v rámci Evropské unie. Regiony naštěstí žijí vlastním kulturním životem a rezidua centrálního řízení kultury je nepostihují s takovou intenzitou jako samotné centrum.
Velmi problematické výsledky přináší dosavadní praxe, kdy skupina několika lidí různých profesí a diametrálně odlišných zájmů autoritativně určuje, co je 
a není v daném oboru progresivní, který baletní opus má anebo nemá nárok na další existenci a tudíž bude či nebude (a jak mnoho) financován. To postihuje baletní soubory, které nejsou organizačně začleněny pod některé stálé divadlo. Je vskutku absurdní, když Balet Praha – Pražský komorní balet Pavla Šmoka nedostane od grantové komise potřebné finanční prostředky na uvádění baletního odkazu Pavla Šmoka, ale musí tvořit stále nové choreografie, aby se vůbec uživil. Protože si někdo někde u nás vymyslel, že umění tance a baletu spočívá v samotném procesu jeho tvorby, ale vytvořená díla už do sféry „současnosti“ nepatří. Jenže balet, to jsou především díla, a ta nejlepší je třeba studovat, uvádět a chránit jako „živé kulturní dědictví“. V případě Baletu Praha – Pražského komorního baletu jde právě o autorsky ojedinělé nehmotné artefakty, které jsou taneční vizualizací komorní tvorby českých hudebních skladatelů, a které přestaly existovat díky nekompetentním organizačním zásahům.
Po sametové revoluci byl totiž Pražský komorní balet takzvaně „odstátněn“, to jest zbaven finančních prostředků. V roce 2003 byl jako „nedomyšleně odstátněný“ začleněn do Státní opery Praha. Jeho komorní baletní repertoár v podmínkách největší pražské divadelní scény de facto zanikl. Předloni se skupina baletních nadšenců pod vedením Lucie Holánkové rozhodla opustit jistotu Státní opery, aby obnovila tradici zájezdového komorního souboru a jeho zapomenutá, kdysi m ezinárodně uznávaná díla. Na představení v Hradci Králové jsem viděla znovu nastudovanou choreografii Pavla Šmoka a Kateřiny Dedkové-Frankové, vytvořenou na Janáčkův klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku. Zážitek z díla byl nezapomenutelný: Petr Kolář v roli Števa, Lucie Vrbová jako Kostelnička a Denisa Procházková v roli Jenůfy připomenuli specifický Šmokův taneční jazyk a jeho výrazové kvality. Tuto inscenaci však Pražský komorní balet do Soutěžní přehlídky nepřihlásil. Proklamovanému požadavku současné tvorby odpovídaly dvě choreografie Lucie Holánkové z roku 2008 – Sluha dvou pánů a Staré pověsti české. Jenže úroveň jejich interpretace byla nevyrovnaná a dokládala, že pouze z nadšení se baletní soubor a jeho kvalita trvale udržet nedá.
Poznámka na závěr
Český balet má kvalitní kořeny. Bylo by však dobré, kdyby jeho umělci pozvedli své sebevědomí a nenechali se manipulovat podle závanů domácích módních větrů. Doufejme, že všichni dobří baletní umělci nebudou muset z České republiky emigrovat, aby se proslavili v zahraničí. Teprve pak by si jich naši funkcionáři všimli a pozvali je na své oficiální akce, které představují umění České republiky. Jako například Jiřího a Ottu Bubeníčka (Hamburský a Drážďanský balet), aby reprezentovali náš stát v Národním divadle 7. ledna na Slavnostním koncertu na počest Českého předsednictví Radě Evropské unie (Sladíme Evropu), nebo Dariu Klimentovou (Anglický národní balet), aby zatančila na Českém plese v Bruselu 30. ledna na počest slavnostního zahájení Českého předsednictví v Radě Evropské unie.
Anebo by museli pěstovat něco jiného, jenom ne „balet“. Na prvním Reprezentačním plese Evropské unie v Pekingu 17. ledna 2009, uspořádaném „Velvyslanectvím České republiky v Čínské lidové republice jako oficiální zahajovací společenská akce Českého předsednictví v Radě Evropské unie pod záštitou místopředsedy vlády České republiky pro evropské záležitosti Alexandra Vondry“, tančili čínské reprezentaci a našim vládním představitelům členové taneční skupiny známého folklorního souboru Jasénka ze Vsetína, ovšem ne v krojích, ale ve společenském oděvu a stylu 30. let za doprovodu swingového orchestru Melody Makers Ondřeje Havelky .
Nemám nic proti těm či oněm jmenovaným umělcům ani souboru Jasénka, jsou skvělí. Domnívám se pouze, že v uvedeném čase měli být na uvedených místech ještě reprezentanti, kteří v daném oboru „současnost“ České republiky skutečně reprezentují. Což ovšem není vina jejich. Spíše důsledek absence základního kulturního rozhledu politického establishmentu a poradců. A na to nejvíce doplácí umění nejzranitelnější, což je balet.
