S jakými pocity jste přebíral Lifetime Cannes Classical Award? Především je třeba zdůraznit, že MIDEM byl původně veletrh pouze pro pop music a že před osmi lety se podařilo dvěma šéfredaktorům významných hudebních médií, Davidu Hurwitzovi z Classictoday.com a Christophu Hussovi z Repertoiru prosadit sekci pro klasickou hudbu. Oba mají neuvěřitelný přehled v této oblasti hudby. Přede mnou dostali ceny takoví pianisté jako Svjatoslav Richter, Murray Perahia nebo Alfred Brendel. V Cannes se jsem si uvědomil, že musíme být neskonale vděčni těm jedincům, kteří jsou velcí hudební znalci a ovlivňují byznysmeny, protože hudební svět je bohužel čím dál tím víc sférou čirého byznysu. Bez těchto jedinců, kteří mají vliv, by asi byla hudba na umření. Ocenění jsem dostal vlastně za gramofonové desky, které mají pro mě velký význam. Na nahrávání mě baví mimo jiné i to, že nahrávku mohu připravit podle svého gusta, to jest vybrat si nástroj, být v kontaktu s hudebním režisérem, nastavit si optimální tempo práce. Ve studiu mohu dokázat víc než při koncertu, mohu provedení opakovat a vybrat nejlepší variantu, odpadá zde nervozita, nejistota, jaký bude klavír, výsledek se může více blížit definitivnosti než u živého provedení. Navíc se mohu přes zvukový nosič setkat s lidmi, kteří by mě asi jinak třeba neslyšeli a neznali moje nahrávky. Například příčina, proč se moje americké nahrávky dostaly do Čech až nyní, je prostá. Kdysi prostě na to tady nebyly peníze. Naštěstí jsem už teď vlastníkem nahrávek, a tak jsem je mohl nabídnout k vydání Supraphonu.
Co si myslíte o názoru některých publicistů, že nahrávka je, i díky počtu střihů, virtuální realitou, že hlavní je živý kontakt s umělcem v sále a že nahrávací průmysl vlastně zabíjí hudbu? Samozřejmě, že živý koncert má kvalitu, kterou deska nemůže obsahovat. Lapidárně řečeno fyzická přítomnost a vzhled umělce, což je pro diváka velmi důležité, a napětí mezi ním a obecenstvem… Ale kdyby nebylo nahrávek, nevíme nic o tom, jaký byl například Enrico Caruso, Sergej Rachmaninov. Se spoustou skladeb i interpretů se posluchač setká pouze prostřednictvím gramofonové desky. Co se týká počtu střihů, obecně lze říct, že čím lepší umělec, tím jsou nahrávané úseky delší. Opačně čím je horší, roste počet střihů, někdy se střihá po taktech nebo po notách, a pak vzniká vlastně snímek, jenž neodpovídá realitě. Například veškeré moje desky jsou tvořeny velkými záběry. Přirozeně chyby je třeba opravit, ale ducha skladby lze postihnout pouze na dlouhých plochách. Když je nahrávka „inspirovaná“, vždy se jedná o velké záběry.
Mimo hudebních cen jste dostal i řadu spíše společenských ocenění, například z rukou prezidenta Havla nebo rektora Univerzity Karlovy profesora Wilhelma. Jak jste tato ocenění vnímal? Není pochyb o tom, že když jsem dostal medaili od člověka takových kvalit, jako je prezident Havel, tak to bylo dojemné a potěšilo mě to. Co se týká cenu Karla IV., tak jsem tomu zpočátku ani nemohl věřit. Vždyť tuto cenu dostal přede mnou takový světový gigant, jako je Mstislav Rostropovič!
Vloni jste měl opět velmi úspěšný rok, který jste završil turné po Spojených státech s vrcholem v Carnegie Hall. Jak se vám hrálo v tomto legendárním sále? Ve Státech jsem byl popáté a sólový recitál v Carnegie Hall jsem měl podruhé. Víte, říci, že jsem člověk bez trémy, by bylo směšné, ale na pódiích tohoto typu prostě nemám strach. V Carnegie Hall jsem měl skvělé podmínky. Například jsem hrál na vynikajícího hamburského Steinwaye. Před koncertem jsem mohl dvě tři hodiny pracovat s mechanikem, intonovat a nástroj tak byl v perfektním stavu a při koncertu svítilo. Kéž bych mohl mít takový nástroj vždycky. Když jste na pódiu, tak se vám sál nezdá moc velký, i když se tam vejde 2 800 diváků. Je to asi tím, že galerie jdou velmi strmě nahoru. Tutéž zkušenost mám třeba s obrovským Orchestra Hall v Chicagu. Když jsem vkročil na pódium, tak mě především ohromilo, že sál byl doslova narvaný. Ti, kteří znají mou práci a sbírají moje desky, byli určitě v menšině, propagačně bylo skvělé, že dva dny před recitálem v nedělních velmi čtených New York Timesech vyšel velký rozhovor, a velmi důležité bylo, že pozvání přišlo od samotné instituce Carnegie Hall, nikoliv od nějaké běžné agentury, což je pro Newyorčany vždy dobrým signálem. Program jsem začal na výzvu pořadatele Janáčkovou Sonátou , přijatou velmi dobře, dále Debussyho Večery v Granadě a suitu Pour le piano , Chopinovu čtvrtou Baladu a po pauze 24 preludií od Chopina. Výborně nereagovalo jen publikum, ale i pořadatel. Ředitel Carnegie Hall mě okamžitě pozval k dalším koncertům. Takže, budu-li v pořádku, budu hrát v tomto sále 6. února 2004.
Vaše jméno je na listině prominentních pianistů firmy Steinway. Klavíry tedy asi v každém sále procházejí nejdřív přísným posouzením? To víte, když přijedu do kteréhokoliv i světového sálu, nabídnou mi dvě nebo tři možnosti. Pak se snažím s místním technikem uvést zvolený klavír, hlavně po stránce intonační – zvukové vyrovnanosti do co nejlepšího stavu. Nemám možnost si vozit jako Michelangeli nebo Zimerman s sebou svůj nástroj, a tak mi nezbývá nic jiného nežli vědět po technické stránce co nejvíce o klavíru a provést s technikem co neinteligentnější servis. Celé to dělám z velmi prostého důvodu – nechci být otravován nekvalitním nástrojem. Když hraji, tak posuzovatel ve mně kritizuje to, co se line z klavíru. Když mě něco uráží a otravuje, tak těžko mohu najít inspiraci a interpretační svobodu… V zásadě jsem apoštol německého Steinwaye, protože je v jeho tónu, pokud je špičkový, něco nenapodobitelného, je tam kousek zlata, aristokratičnosti. Například japonské klavíry jsou po technické stránce dokonalé, ale nemají kouzlo nejlepších Steinwayů. Upřímně řečeno mechanika, kterou dědové této firmy vymysleli, nemůže už být lepší. Podmínkou ovšem je, že musí být v dokonalém stavu. Ale než hrát na špatně regulovaného Steinwaye, tak raději zvolím jinou značku.
